ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.577.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 577/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce plk. Ing. L. K. , zastoupeného JUDr. Stanislavou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 6 425 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 93/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 69 Co 302/2016-263, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 69 Co 302/2016-263, se zrušuje v rozsahu, ve kterém odvolací soud výrokem I ohledně částky 675 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 7. 3. 2014 do zaplacení změnil rozsudek soudu prvního stupně, a v rozsahu nákladového výroku II a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se domáhal zadostiučinění ve výši 6 425 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonných rozhodnutí – usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 10. 8. 2007, ČTS: OKFK-54/7-2007, ze dne 8. 4. 2008, ČTS: OKFK-120/TČ-2008-28, a ze dne 16. 5. 2008, ČTS: OKFK-131/TČ-2008-28, kterými bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona (později překvalifikováno na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 trestního zákona) a trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona. Žalobce byl následně obžaloby zproštěn.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 10 C 93/2014-224, uložil žalované zaplatit žalobci částku 125 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení z této částky a též z částky 75 000 Kč (výrok I), v rozsahu částky 6 300 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 69 Co 302/2016-263 (dále také jen „napadený rozsudek“), změnil částečně rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobci další částku 675 000 Kč s příslušenstvím, v rozsahu zamítavého výroku ohledně zbývající částky 5 625 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalované nahradit náklady žalobce vzniklé v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Ve stručnosti lze shrnout, že trestní stíhání žalobce pro trestné činy shora vyjmenované, vedené na základě několika usnesení o zahájení trestního stíhání, trvalo pět let a deset měsíců a skončilo zproštěním obžaloby. Po dobu probíhajícího trestního stíhání byl žalobce (profesionální voják v hodnosti plukovníka) dočasně zproštěn výkonu služby a určen do dispozice náčelníka Generálního štábu AČR. Trestní stíhání vnímal žalobce úkorně, bylo o něm obšírně referováno celostátními zpravodajskými prostředky, v souvislosti s trestním stíháním se žalobce dostal do finanční tísně, byl vystaven výčitkám manželky, vše se negativně dotklo též žalobcovy matky. Takzvané dání (určení) do dispozice v armádě vede ke krácení platu, odnětí odměn a likvidaci důstojnické kariéry. Na základě výzvy poskytla žalovaná žalobci dobrovolně na odškodnění nemajetkové újmy vyvolané trestním stíháním částku 75 000 Kč.
Soud prvního stupně i soud odvolací shodně uzavřely, že trestní stíhání žalobce bylo nezákonné (vedeno na základě nezákonných usnesení o zahájení trestního stíhání), neboť byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobci náleží vzhledem ke všem zjištěným okolnostem zadostiučinění v penězích podle ust. §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud pak naznal, že soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění žalobci ve výši 125 000 Kč (vedle samotnou žalovanou vyplaceného zadostiučinění v částce 75 000 Kč) neodpovídá závažnosti újmy žalobci způsobené. Za přiměřenou považoval částku celkem 800 000 Kč (vedle vyplacené částky 75 000 Kč). Zdůraznil, že trestní stíhání obecně představuje výrazný negativní zásah do všech sfér života, přičemž v daném případě byla intenzita zásahu do života žalobce zvlášť závažná. Pracovní, soukromý i společenský život žalobce byl nezákonným trestním stíháním ovlivněn po dobu pěti let a deseti měsíců, což je nezanedbatelná část života. Žalobce žil v hluboké nejistotě, jeho život byl vážně narušen, věc byla výrazně medializována. Trestní stíhání přeťalo žalobcův možný služební postup a uvrhlo jej do existenčních potíží a nejistoty. Žalobce byl do doby trestního stíhání pozitivně hodnocen a požíval v armádě respekt. Nezákonné trestní stíhání zasáhlo rodinné vztahy, žalobce se uzavřel do sebe a i jeho příbuzní byli konfrontováni se zprávami o probíhajícím trestním stíhání. Odvolací soud též uvedl, že odmítnutí publikování celého příběhu ze strany žalobce po zprošťujícím rozhodnutí nemá na výši zadostiučinění vliv. Rovněž je nevýznamné, že délka trestního řízení byla dle soudu prvního stupně přiměřená, neboť délka řízení má v případě nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání význam toliko z hlediska délky trvání zásahu do osobnostních složek života poškozené osoby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, a to v rozsahu jeho výroku I, kterým byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání žalovaná odůvodnila tím, že odvolací soud přiznal žalobci peněžní zadostiučinění v částce zcela se vymykající výši částek přiznávaných v obdobných případech, přičemž neprovedl srovnání vyžadované judikaturou Nejvyššího soudu (stejně tak toto srovnání k podpoře uplatněného nároku neučinil ani žalobce). Konkrétně odvolací soud takto postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Na základě rozhodnutí soudu prvního stupně se dostalo žalobci celkem částky 200 000 Kč, což odpovídá zadostiučinění ve výši 2 857 Kč za měsíc trestního stíhání. Na základě napadeného rozsudku se však dostalo žalobci celkem částky 875 000 Kč, tedy průměrně odškodnění ve výši 12 500 Kč za měsíc trestního stíhání. Jde o částku zcela se vymykající (v násobku) částkám přiznaným jako zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání v jiných případech, k čemuž žalovaná označuje několik rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Žalovaná též připomíná (a odkazuje zároveň na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), že nemajetková újma založená jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení musí být prokázána žalobcem, neboť se nepresumuje.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání požaduje jeho odmítnutí nebo zamítnutí. Připomíná, že trestní stíhání bylo ukončeno až po sedmdesáti měsících, na své původní služební zařazení byl jmenován až v dubnu 2014, rozpadlo se mu manželství, jeho rodina přestala existovat na původním půdorysu, byl dočasně zproštěn výkonu služby a dán do dispozice, byl společensky i profesně izolován. Jeho trestní věc byla masivně medializována a bulvarizována, redaktor měl získat informace od orgánů činných v přípravném řízení. Upozorňuje mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, podle něhož otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze souhrnně vyřešit pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a contrario), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda bez srovnání požadavku na poskytnutí zadostiučinění s jinými případy je možno učinit závěr, jaká částka je přiměřeným zadostiučiněním pro žalobce), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016, a dále též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012, který je v prve uvedeném rozsudku citován.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
Zásadně se uplatní princip zmíněný také žalovanou v dovolání (a Nejvyšším soudem vyjádřený například též ve shora označeném rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), podle něhož jen sama existence nezákonného rozhodnutí nepresumuje vznik imateriální újmy u dotčené osoby. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi.
V projednávané věci byl tento princip odvolacím soudem plně respektován, přičemž je shora uvedeno, na základě jakých skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru o tom, že žalobci byla předmětným trestním stíháním ústícím ve zproštění obžaloby způsobena nemajetková újma, již nebylo možno nahradit jinak než penězi. Ostatně k tomuto závěru dospěla i sama žalovaná, která poskytla žalobci peněžité zadostiučinění v částce 75 000 Kč. Spornými mezi účastníky řízení tudíž nejsou ani samotná existence nemajetkové újmy u žalobce ani nutnost její náhrady penězi, avšak jen výše této peněžité náhrady.
Platí dále, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přitom je v této věci splněna, neboť odvolací soud neprovedl srovnání vyžadované judikaturou Nejvyššího soudu, jak je dále vysvětleno.
Odvolací soud se v napadeném rozsudku přidržel judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012) potud, že při svých úvahách o přiměřené výši peněžního zadostiučinění pro žalobce zohlednil zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby.
Pro správné stanovení dispozice §31a odst. 2 OdpŠk coby normy s relativně neurčitou hypotézou je ovšem kromě zohlednění kritérií nyní uvedených nezbytné, aby (jak je v naposledy zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu také dovozeno) v konečném důsledku výše soudem přiznaného odškodnění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
Bez srovnání požadavku na poskytnutí zadostiučinění s jinými případy zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoli jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016).
Jestliže odvolací soud v projednávané věci navýšil peněžité zadostiučinění přiznané soudem prvního stupně více než pětinásobně, byť soud prvního stupně jím přiznanou částku (spolu s částkou vyplacenou samotnou žalovanou) označil za srovnatelnou s jinými obdobnými případy (blíže ovšem nespecifikovanými), pak jde právě o ten případ, kdy takto nemohl odvolací soud učinit bez srovnání s jinými skutkově obdobnými případy a tudíž ve svém výsledku bez přesvědčivého zdůvodnění svého rozhodnutí. Srovnání je pak třeba provést s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i v důsledku porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Přitom je samozřejmě primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy (mimo jiné) též odpovídající zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech. Ovšem nepochybně je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši (jak bylo dále v naposledy citovaném rozsudku Nejvyššího soudu uzavřeno). Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.
V této souvislosti apeluje Nejvyšší soud na Ministerstvo spravedlnosti, které v rámci předběžného projednání, nebo na základě rozhodnutí soudu vyplácí náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, aby zveřejnilo způsobem dostupným soudům, ale i potenciálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti z tohoto titulu vyplatilo, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena (tj. povaha trestní věci, délka trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby). Bez tohoto srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění, zdůrazněné i ve výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně realizovatelné.
Odvolací soud při posuzování přiměřené výše zadostiučinění nepostupoval v souladu se shora uvedenými závěry, čímž se zároveň odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je v napadené části (výrok I) nesprávný, a proto jej dovolací soud v tomto rozsahu a dále v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu