ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5810.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5810/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) Mgr. M. T. , b) Mgr. D. T. , zastoupených Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Purkyňova 74/2, proti žalovaným 1) JUDr. S. R. a 2) JUDr. P. T. , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 146/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2016, č.j. 3 Co 33/2015-212, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou domáhali zdržení se zásahů do práv na ochranu osobnosti, omluv a odstranění následků tvrzených zásahů do jejich práv na ochranu osobnosti, kterých se žalovaní měli dopustit tím, že opakovaně fotografovali a natáčeli žalobce a další osoby na jejich pozemku u jejich domu. K fotografování docházelo zejména v období mezi květnem a září roku 2012.
Krajský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 36 C 146/2012-172, žalobu žalobců v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní v létě roku 2012 vícekrát fotografovali pozemek a dům žalobců s ohledem na probíhající stavební práce, pořídili nejméně sedm fotografií, které použili ve stavebním řízení k dokumentaci jimi tvrzených pochybení žalobců, přičemž na žádné fotografii nejsou zachyceni žalobci, jejich známí či příbuzní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k fotografování došlo za účelem poskytnutí důkazů ve stavebním řízení, nebylo provedeno šikanózním způsobem a nebylo zaměřeno na osoby žalobců či jejich blízkých, a tudíž nemohlo dojít k zásahu do práv žalobců na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení §11 násl. zákona č. 40/1964 Sb, občanský zákoník (dále jen obč. zák.).
Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. června 2016, č.j. 3 Co 33/2015-212, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením soudu prvního stupně a poukázal na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní cíleně fotografovali žalobce či jejich rodinu, zároveň nebylo v žalobě tvrzeno, že by žalovaní žalobce obtěžovali pohledem, nebylo také prokázáno, že by došlo k pořízení desítek až stovek fotografií. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dne 5. října 2016 žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelé dovozují, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a tvrdí, že k fotografování pozemku a stavby dovolatelů docházelo mnohem častěji, fotografovány byly i osoby žalobců a osoby jim blízké, avšak tyto fotografie žalobci nemají k dispozici. Mají za to, že soudy zcela pominuly aplikovat na projednávanou věc závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011, uveřejněném pod číslem 48/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž je třeba již samotné obtěžování pohledem a pořizování fotografií považovat za imisi podle §127 odst. 1 obč. zák. Zároveň dovolatelé poukazují na to, že se soudy nezabývaly jejich tvrzením o tom, že k jejich obtěžování také docházelo neustále se opakujícími pohledy a slovními invektivami. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé tvrzenou přípustnost dovolání odůvodňují v označené věci tím, že napadené rozhodnutí závisí jednaak na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále, že částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Především je třeba poukázat na skutečnost, že (v rozporu s výše vyloženými zásadami) dovolatelé ve svém dovolání nikterak nevymezili a neodůvodnili, která otázka nebyla takto dosud „částečně“ v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tato vada dovolání nebyla do konce dovolací doby dovolateli odstraněna.
Pokud dovolatelé ve svém dovolání vytýkají, že se soudy obou stupňů odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011, uveřejněného pod číslem 48/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak tato kritika není přiléhavá. V uvedeném judikátu se totiž nedovozuje, jak se mylně domnívají žalobci, že za imisi podle §127 odst. 1 obč. zák. je třeba považovat již samotné obtěžování pohledem a pořizování fotografií, ale uvádí se zde, že „ soustavné a závažné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu může být imisí ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák.“ a odůvodňuje tím svůj právní závěr v dané věci, že se odvolací soud touto námitkou dovolatele měl zabývat.
V rozsudku ze dne 12. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, Nejvyšší soud uvedl: „Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti ; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení“.
Názor dovolatelů, že v nyní posuzované věci se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu není opodstatněn, protože soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že pořízené fotografie sloužily pro účely stavebního řízení a nebyly na nich zachycováni žalobci či osoby jim blízké. Tento závěr odvolací soud podepřel také judikaturou dovolacího soudu, od níž ani dovolací soud neshledal v tomto případě důvod se odchýlit.
Dovolatelé dále vytýkají vady ve skutkových zjištěních, resp. v hodnocení důkazů. Na tomto místě je třeba připomenout, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. ovšem nelze úspěšně napadnout v procesním předpisu stanoveným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud totiž hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.). Ani tato dovolateli uplatněná výtka případnou přípustnost dovolání v označené věci ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. není způsobilá založit.
Dovolatelé též namítají údajné vady řízení. Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Jak však již bylo vyloženo výše, v dané věci nebyl učiněn závěr o přípustnosti podaného dovolání. Napadené rozhodnutí proto nebylo možno přezkoumat z hlediska vytýkaných vad řízení.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o.s.ř. vylučuje přípustnost dovolání v souvislosti s vadami, které by mohly být předmětem žaloby pro zmatečnost.
Protože tedy předmětné dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 a §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu