ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5863.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5863/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně E. Š., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 50 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 388/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 25 Co 212/2016-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 5. 1. 2016, č. j. 42 C 388/2014-34, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 50 000 000 Kč (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu, když byla v rozporu s právním řádem zbavena vlastnického práva k nemovitostem, které nabyla v dědickém řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Námitky žalobkyně, že předcházející rozhodnutí ve věci jsou rozhodnutími nezákonnými, že rozhodnutí Ústavního soudu (jímž byla ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta) je nutné považovat za nezákonné, neboť Ústavní soud posléze rozhodl v pojmově shodné věci jinak (a ústavní stížnosti vyhověl, když o rozhodné právní otázce rozhodl opačně než ve svém dřívějším rozhodnutí), nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodnutí nebylo zrušeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1481/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5290/2015), a Evropským soudem pro lidská práva nebyla ani deklarována nezákonnost rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by byla dána potřeba rozhodnutí zrušit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněné pod číslem 88/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky žalobkyně, že v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. lze za nezákonné rozhodnutí označit rozhodnutí Ústavního soudu, které sice nebylo pro nezákonnost zrušeno, ale v původním řízení bylo rozhodnutím konečným a nebylo tedy soudní instance, která by jeho nezákonnost mohla vyslovit (vyjma téže instance samé, což se stalo, když Ústavní soud ve stejné věci v jiném řízení rozhodl posléze opačně než ve věci žalobkyně, změnil tak svůj právní názor na stejnou právní otázku, čímž vyslovil nezákonnost svého dřívějšího rozhodnutí), a že nelze nárok žalobkyně považovat za návrh na přezkum původního rozhodnutí, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládají, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž uzavřel, že řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat za revizní řízení k původnímu řízení, neboť by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby takové řízení (potažmo v něm vydané rozhodnutí) bylo přezkoumáváno v řízení odškodňovacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3536/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4059/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/15).
Pro úplnost lze dodat, že není v pravomoci obecných soudů, aby řešily rozpory v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13, uveřejněný pod číslem 166/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na další žalobkyní vymezených námitkách (že nelze argumentovat tím, jak odvolací soud nesprávně činí, že se nejednalo u Ústavního soudu o stejné řízení, když se jednalo o sousedící domy se stejným právním osudem, nicméně na základě jinak uplatněných právních titulů, že se odvolací soud meritem věci ani rozhodnutími Ústavního soudu nezabýval) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstály prvé důvody, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu