ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5890.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5890/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s. , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, proti žalované Léčebné lázně Luhačovice - Sanatorium MIRAMARE, s.r.o., s.p. , IČ 60727942, se sídlem v Luhačovicích, Bezručova 338, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 770/52, o zaplacení částky 244.571 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 243/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2016, č. j. 7 Co 19/2016-363, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení §97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhal proti žalované zaplacení částky 244.571 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. června 2007 do 31. prosince 2009 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy.
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 23. února 2016, č. j. 23 C 243/2010-323, výrokem I. uznal nárok žalobce co do základu jako opodstatněný. Výrokem II. rozhodl, že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, dospěl k závěru, že žalovaná byla v předmětném období povinna platit podle ustanovení §23 autorského zákona licenční odměnu za provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytování. Tato odměna ale zaplacena nebyla pro neshodu žalované s kolektivními správci ohledně výjimky z ustanovení §23 autorského zákona a ohledně výše požadované licenční odměny. Nezaplacením odměny došlo k bezdůvodnému obohacení žalované podle ustanovení §40 autorského zákona. Soud také dovodil, že žalobce je aktivně legitimován k uplatnění nároku na vydání tohoto bezdůvodného obohacení, přičemž tento závěr má oporu v nejnovější judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v nálezu ze dne 13. ledna 2015, sp.zn. II. ÚS 2186/14. Vzhledem ke složitosti projednávané věci rozhodl soud prvního stupně zatím mezitímním rozsudkem o právním základu nároku s tím, že o výši tvrzeného bezdůvodného obohacení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. října 2016, č. j. 7 Co 19/2016-363, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry jak ve vztahu k povinnosti žalované platit autorské odměny a vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, tak ve vztahu k závěru o aktivní legitimaci žalobce. Zdůraznil, že žalobce je aktivně legitimován k vymáhání nároků z bezdůvodného obohacení v případě neoprávněného rozhlasového a televizního vysílání, neboť tyto nároky vznikly z porušení práv spadajících pod povinně kolektivně spravovaná práva podle ustanovení §96 autorského zákona a mají tak rovněž charakter práv kolektivně spravovaných. Závěr soudu prvního stupně týkající se aktivní legitimace žalobce pak má i zákonnou oporu v ustanovení §100 odst. 1 písm. a) a i) autorského zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 29. listopadu 2016 včasné dovolání, v němž uvádí, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Následně konstatuje, že k tomu, aby žalobce mohl vybírat plnění za nositele práv, je nezbytné
a) aby žalobce měl oprávnění ke kolektivní správě v rozsahu, v jakém vybírá odměny,
b) aby žalobce prokázal zastoupení těch nositelů práv, za něž se požadovaného plnění domáhá.
Upozorňuje, že žalobce požaduje plnění za provozování rozhlasového a televizního vysílání podle ustanovení §23 autorského zákona a odvolací soud oprávnění ke kolektivní správě žalobce považuje za dostatečné proto, že žalobce disponuje oprávněním ke kolektivní správě v rozsahu rozhlasového a televizního vysílání, které spadá (podle odvolacího soudu) pod povinnou kolektivní správu. S tímto názorem odvolacího soudu žalovaná nesouhlasí, protože právo na rozhlasové a televizní vysílání děl patří do dobrovolné kolektivní správy podle §101 odst. 9 písm. c) autorského zákona. Proto nelze dovodit aktivní legitimaci žalobce, který na základě rozhodnutí Ministerstva kultury vykonává kolektivní správu ohledně práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání určitých druhů děl jenom na základě kolektivních a hromadných smluv, protože jenom k tomu, nikoli ke kolektivní správě týkající se provozování rozhlasového a televizního vysílání podle §23 autorského zákona, má oprávnění. Kolektivní správce není oprávněn vymáhat bezdůvodné obohacení za smluvně nezastupované autory už i proto, že podle ustanovení §101 odst. 10 autorského zákona kolektivní správce přihlíží při rozdělování a vyplácení odměn, které vybral na základě hromadné smlouvy podle odstavce 9 pro smluvně nezastupované nositele práva k takovým z nich, kteří se u něj za tímto účelem přihlásili k evidenci. Dovolatelka proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu jednání.
K dovolání žalované se vyjádřil prostřednictvím svého zástupce žalobce. Dovolání považuje za vadné, protože žalovaná sice odkázala na zákonný dovolací důvod, ale nepodřadila pod něj žádnou konkrétní dovolací námitku. Dovolání je podle jeho názoru nepřípustné, protože závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, zejména s jeho rozsudkem ze dne 14. října 2015, č.j. 31 Cdo 3093/2013, kde Nejvyšší soud výslovně judikoval, že pokud se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, pak kolektivnímu správci zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití děl. Domnívá se, že dovolání je rovněž nedůvodné, protože žalovaná sice vrší řadu argumentů, které se týkají aktivní věcné legitimace žalobce, ale Vrchní soud v Olomouci založil svůj předmětný rozsudek na závěru, že aktivní legitimace žalobce je dána, přičemž uznal správnost interpretace a aplikace §101 odst. 1 autorského zákona v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2186/14 a rozsudku Nejvyššího soudu uvedeného v předchozí větě. Na to ale žalovaná ve svém dovolání nijak nereaguje a svůj výklad buduje ryze formalisticky na textu oprávnění uděleného žalobci Ministerstvem kultury. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Na toto vyjádření reagovala ještě žalovaná podáním ze dne 2. ledna 2017 označeným jako „replika k vyjádření žalobce k dovolání žalované“, k němuž však dovolací soud vzhledem k ustanovení §240 odst. 1 a odst. 2 věty první nemohl přihlédnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z obsahu dovolání je možno dovodit, že žalovaná nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že jako lázeňské zařízení je povinna za provozování rozhlasového a televizního vysílání zpřístupňováním děl rozhlasem a televizí na pokojích ubytovaných lázeňských hostů platit autorské odměny, ani to, že pokud neplatila autorské odměny, dostalo se jí bezdůvodného obohacení na úkor autorů těchto děl. Její námitky směřují výlučně ke zpochybnění aktivní věcné legitimace žalobce s poukazem na znění rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. února 2011. Ve skutečnosti ale neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, která by vystihovala v úvodu dovolání oznamovanou otázku hmotného práva, která tvrzeně nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Zejména pomíjí závěry, které Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, na nichž založil odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobce, konkrétně že kolektivnímu správci (v daném případě OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s ., tedy totožnému s žalobcem v nyní posuzované věci), zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl . K tomu dovolací soud dodává, že tento svůj závěr potvrdil i v dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 nebo rozsudek ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015).
V otázce, kterou učinila žalovaná předmětem svého dovolání, rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Nejvyšší soud ani nemá důvod svůj dosavadní právní názor jakkoli měnit. Není tedy naplněn dovolatelkou uplatněný důvod přípustnosti jejího dovolání.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalobce spojených podáním vyjádření k dovolání žalované, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu