ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.7.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 7/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci posuzované I. H. , zastoupené opatrovníkem pro řízení JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, za účasti Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, se sídlem Stará cesta 253/II, Jindřichův Hradec, o svéprávnost, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 P 39/2015-171, o dovolání Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. srpna 2016, č. j. 22 Cdo 1139/2016-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2016, č. j. 9 P 39/2015-171, zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2006, č. j. 22 Nc 1201/2006-23, pokud jím bylo rozhodnuto o omezení posuzované (v její tehdejší) způsobilosti k právním úkonům a vrátil posuzované svéprávnost (výrok I.), rozhodl o odvolání označeného opatrovníka z výkonu této funkce (výrok II.), schválil označenou smlouvu o nápomoci při rozhodování a právním jednání ze dne 31. března 2016 (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
K odvolání Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2016, č. j. 22 Co 1139/2016-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství v Jindřichově Hradci (dále již „dovolatel“ nebo okresní státní zastupitelství“) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel namítá, že odvolací soud se „nevypořádal s otázkou možné osoby opatrovníka, vztahem mezi instituty smlouvy o nápomoci a opatrovníka (ve smyslu §465 občanského zákoníku)...nesprávně posoudil kolizi mezi podpůrci, coby osobami v zaměstnaneckém poměru k zařízení, které s podporovanou uzavřelo smlouvu o sociálních službách.“ Podle dovolatele „bylo namístě, aby okresní soud jmenoval I. H. opatrovníka ve smyslu §465 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by ji omezoval ve svéprávnosti. Jelikož tak neučinil, rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Takto vzniklou vadu pak neodstranil ani soud odvolací, třebaže k tomu měl na podkladě odvolání státního zástupce náležité procesní předpoklady. Odvolací soud tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §237 o. s. ř., neboť potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně.“ Dovolatel v dovolání také uvedl, že „odůvodnění obou soudů svědčí o sveřepém odmítání omezit I. H. ve svéprávnosti a naopak o úporném přesvědčení správnosti schválení smlouvy o nápomoci. Jenomže je zapotřebí si uvědomit, že sociální služba nemůže nahradit institut opatrovníka, jehož význam a dosah se aktuálně zvyšuje právě u lidí, kteří nejsou omezováni ve svéprávnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).“ Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podpůrci Bc. M. H., Bc. M. Z. a Mgr. P. P. coby účastníci podle soudem prvního stupně schválené smlouvy o nápomoci při rozhodování a právním jednání posuzované coby podporované osoby ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítli uplatněnou dovolací argumentaci okresního státního zastupitelství a navrhli, aby Nejvyšší soud „výroky napadeného rozsudku potvrdil.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání okresního státního zastupitelství – jak bude rozvedeno níže – neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., v důsledku čehož byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností tohoto dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání tyto normativní limity zjevně nesplňuje. Jak je totiž zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel v dovolání pouze polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by ve smyslu §237 o. s. ř. vyložil jednou ze čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání z hlediska řešení konkrétně vymezené právní otázky. Sama okolnost, že dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a předkládá toliko svůj právní pohled na věc, tj. jak by podle něj správně mělo být v dané věci rozhodnuto, nenaplňuje zákonem vymezený předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Za právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze považovat ani dovolatelem užitou formulaci v rámci bodu G) prvního odstavce dovolání, v němž dovolatel poukazuje na to, že v jím označeném rozhodnutí dovolacího soudu (ve věci sp. zn. 30 Cdo 944/2016) bylo – s přihlédnutím k aktuální právní úpravě týkající se právního institutu omezení svéprávnosti člověka – k právnímu institutu opatrovníka zdůrazněno, že jeho „význam a dosah se aktuálně podstatně zvyšuje právě u lidí, kteří nejsou omezováni ve svéprávnosti...“ Ani dovolatel totiž v dovolání netvrdí, že by v jím označeném rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „sociální služba nemůže nahradit institut opatrovníka“ , nýbrž poukazuje pouze na to, že z tohoto rozhodnutí se podává, že „význam a dosah (institutu opatrovníka) se aktuálně podstatně zvyšuje právě u lidí, kteří nejsou omezováni ve svéprávnosti.“
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích zdůraznil, že není jeho (nemůže být) úkolem, aby sám dovozoval, co z dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“ ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud pak k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, vyložil následující: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Z uvedeného vyplývá, že je pouze věcí dovolatele, aby způsobem předepsaným v občanském soudním řádu vymezil dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.) a předpoklady přípustnosti svého dovolání (§237 o. s. ř.), přičemž dovolacímu soudu nepřísluší, aby v tom kterém rozsahu popsanou absenci údajů nahrazoval.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Podle §241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. K takovému doplnění dovolání ovšem ze strany dovolatele nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání okresního státního zastupitelství trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu