ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.800.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 800/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. L. H. , zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému Českému rozhlasu , IČO: 45245053, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 12, o uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 111/2015-124, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č.j. 58 Co 284/2016-154, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhá uložení povinnosti žalovanému strpět vystoupení žalobce ve vysílání, v němž by přednesl text o Atlantidě jako čtení v pěti čtvrthodinových relacích ve vysílacím čase od 15:05 hod každý všední den. Žalobce je přesvědčen, že jeho dílo přispěje k rozmanitosti programu rozhlasového vysílání, přičemž žalovaný má povinnost žalobcovo dílo vysílat v souladu se zaručenou svobodou projevu pro žalobce a s právem veřejnosti na informace.
V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č.j. 58 Co 284/2016-154 (dále též jen „napadený rozsudek“), potvrdil Městský soud v Praze coby soud odvolací rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 coby soudu prvního stupně ze dne 6. 4. 2016, č.j. 14 C 111/2015-124 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož svoboda projevu zaručená čl. 17 Listiny základních práv a svobod umožňuje žalobci zveřejňovat jeho myšlenky a výsledky bádání, ovšem nezakládá nárok na zveřejnění jeho díla prostřednictvím vysílání žalovaného. Svoboda projevu jednoho nezakládá povinnost druhého tuto svobodu realizovat. Žádné takové právo, jehož uspokojení se žalobce domáhá, neplyne ani ze zákona č. 484/1991 Sb. (o Českém rozhlasu). Je na volbě žalovaného a na jeho redakční odpovědnosti, jaké pořady a informace odvysílá, přičemž dohled vykonává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR řešena, která zní: Má přednost svoboda projevu spočívající přednesení vědeckého a osobního názoru člověka nebo redakční odpovědnost Českého rozhlasu jako veřejné služby.“. Jako dovolací důvod uvádí podle §241a odst. 1 o.s.ř., že nepopírá existenci redakční odpovědnosti, avšak nespravedlnost výběru témat. Žalobce nemá prostředky k tomu, aby si mohl zaplatit tisk své knihy apod. Žalobce se dovolává možnosti využití několika minut ve veřejnoprávním médiu, aby mohl promluvit k veřejnosti. Tím, že žalovaný odmítl uveřejnit text žalobce, došlo k předběžné cenzuře a k zásahu do žalobcovy svobody projevu. Ve vztahu k žalobci šlo o diskriminační postup. Žalobce žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání opakuje své argumenty a též závěr v napadeném rozsudku předestřený, podle něhož svoboda projevu nezakládá povinnost jiného subjektu toto právo realizovat. Žalovaný jako provozovatel rozhlasového vysílání má právo vysílat programy svobodně, nezávisle a na svou redakční odpovědnost. Žalovaný žádá zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
Dovolatel předestírá v dovolání otázku, na jejímž vyřešení dle něj závisí napadený rozsudek. Dovolací soud ponechává stranou, že se nejedná o otázku procesní (jak v dovolání sděleno), a uvádí, že dovolatelem formulovaná otázka nebyla odvolacím soudem řešena resp. že na zodpovězení této otázky není napadený rozsudek založen. Je třeba vyjít z odůvodnění napadeného rozsudku, jak je toto již shora předestřeno a podle něhož byla žaloba zamítnuta v prvé řadě z toho důvodu, že není povinností žalovaného realizovat svobodu projevu žalobce tím, že by odvysílal jeho myšlenky a výsledky bádání. Tedy vyřešení odvolatelem vznesené otázky týkající se přednosti svobody projevu před redakční odpovědností žalovaného není pro projednávanou věc podstatné, byť bylo odvolacím soudem v napadeném rozsudku též připomenuto, že je žalovaný za obsah vysílání odpovědný, s čímž souvisí nezávislost při výběru programu. Napadený rozsudek je založen na argumentu, že zde není zákonná povinnost žalovaného uveřejnit ve svém vysílání dílo žalobce, a nikoli na tom, že by redakční odpovědnost žalovaného měla přednost před svobodou projevu žalobce.
Lze tedy uvést, že dovolatel fakticky nezmiňuje žádnou z okolností předvídaných §237 o. s. ř., tedy konkrétně není formulovaná žádná otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek závisel.
Dlužno pak dodat, že nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku není přípustné, neboť dovolatel ve vztahu k němu neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu