ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.833.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 833/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Ochranné organizace autorské – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s. , identifikační číslo osoby 60166916, se sídlem v Praze 1, Žitná 49, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1575/49, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 471/1, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 11/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. 30 Co 337/2014-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. 30 Co 337/2014-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 2014, č. j. 25 C 11/2013-45, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 12. 2. 2013 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení 44 934 007,30 Kč se zákonnou daní z přidané hodnoty jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupu, jenž měl spočívat v tom, že žalovaná nevydala v zákonné lhůtě správní rozhodnutí o oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv podle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), dále také „AutZ“, čímž žalobkyni znemožnila v období od 1. 3. 2001 do 13. 8. 2009 vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru odměn pro jejich nositele. Na rozdíl od řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod. sp. zn. 30 C 37/2004 se žalobkyně v předmětném řízení domáhá náhrady škody za další období (od 1. 1. 2004 do 13. 8. 2009), resp. za období shodné (od 1. 3. 2001 do 31. 12. 2003) avšak týkající se správy jiných autorských práv.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 25 C 11/2013-45, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozhodnutí žalované ze dne 5. 8. 2009, zn. MK 4365/2009 OAP, kterým bylo žalobkyni vydáno oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv a autorů a jiných nositelů práv, nabylo právní moci dne 13. 8. 2009. Žádost o náhradu škody ve formě ušlého zisku podala žalobkyně u žalované dne 2. 8. 2012. Dopisem ze dne 25. 1. 2013, který byl žalobkyni doručen dne 31. 1. 2013, žalovaná sdělila, že se žádosti žalobkyně nevyhovuje. Žaloba v předmětné věci došla soudu prvního stupně dne 12. 2. 2013. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně namítla promlčení uplatněného práva.
Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil věc tak, že žalobkyně od „vydání“ autorského zákona v roce 2000 věděla o povinnosti žalované rozhodnout o „zesouladnění oprávnění“ a po celou dobu, kdy rozhodnutí nebylo vydáno, jí bylo známo, že uvedená povinnost je porušována. Pokud tedy žalobkyni kdykoliv „od počátku roku 2001 do 13. 8. 2009“ vznikla škoda, žalobkyně „nutně věděla“ o škodné události a o tom, že za škodu odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Z „povahy“ nárokované škody podle soudu prvního stupně vyplývá, že se o ní žalobce dozvídal každodenně tak, jak zastupovaným autorům zisk z důvodu neuskutečňované správy ucházel. Žalobkyně proto podle soudu prvního stupně nebyla nucena pro nabytí vědomosti o ucházejícím zisku vyčkávat na vydání „zesouladněného oprávnění“; obsah a rozsah oprávnění žalobce byl dán již jejím původním oprávněním k hromadné správě z roku 1997. Pokud jde o výši vzniklé škody ve formě ušlého zisku, nic podle soudu prvního stupně žalobkyni nebránilo, aby si nechala zpracovat „odhad výše postupně ucházejícího zisku z nevybraných odměn“. Tříletá promlčecí lhůta podle §32 odst. 1 OdpŠk počala tak podle soudu prvního stupně běžet „každý den v období od 1. 3. 2001 do 13. 8. 2009“ vždy k uplatnění nároku na náhradu odměn ušlých tento den. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila nárok u žalované až dne 2. 8. 2012, došlo k promlčení veškerých nároků na náhradu škody za období od 1. 3. 2001 do 1. 8. 2009. Běh promlčecí doby pokračoval po skončení předběžného projednání nároku žalovanou (tj. dne 31. 1. 2013), kdy došlo k promlčení nároků za období od 2. 8. 2009 do 12. 8. 2009. Nepromlčen tak zůstal pouze nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku za den 13. 8. 2009; nárok za uvedený den je však podle soudu prvního stupně nedůvodný, neboť ten den již nabylo právní moci „zesouladňující“ rozhodnutí žalované, a zisk ušlý žalobkyni v tento den tak není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení plně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Podle odvolacího soudu byla žalovaná povinna žalobkyni vydat „tzv. zesouladněné oprávnění“ ve lhůtě podle §106 odst. 7 AutZ „pouze z důvodů právní jistoty“. Uvedené oprávnění nicméně nemá konstitutivní účinky, když právo výkonu kolektivní správy autorských práv je založeno přímo ex lege . Žalobkyni tak podle odvolacího soudu nic nebránilo, aby kolektivní správu i po přijetí autorského zákona nadále vykonávala. Žalobkyně věděla, jaká oprávnění může vykonávat, což podle soudu druhého stupně vyplývalo i z toho, že brojila proti rozhodnutím, která žalobkyni přiznávala oprávnění k výkonu kolektivní správy pouze v omezeném rozsahu a která byla posléze zrušena. Podle odvolacího soudu tak není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované a tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku. Jinak řečeno, jestliže žalobkyně kolektivní správu nevykonávala, nestalo se tak v důsledku nesprávného úředního postupu žalované.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je žalobkyní uplatněný nárok promlčen. Podle odvolacího soudu se obsah oprávnění, jimiž žalobkyně disponovala podle rozhodnutí žalované ze dne 9. 7. 1997, zn. 5534/97, přijetím nové úpravy nezměnil, pouze došlo „k jejich podrobnější specifikaci“. Žalobkyně proto již od doby, kdy se žalovaná ocitla v „prodlení s vydáním tzv. zesouladňovacího oprávnění“, věděla, jaká finanční újma jí v důsledku nerealizování oprávnění vzniká, resp. „nic jí nebránilo, aby její konkrétní výši hodnověrně zjistila (např. kvalifikovaným odhadem)“. Odvolací soud považoval za správný taktéž názor soudu prvního stupně, že k „tvrzené újmě docházelo v rozhodném období plynule každodenně“. Žalobkyně tedy věděla, že se žalovaná dopouští nesprávného úředního postupu, a současně si byla vědoma toho, že jí „nevykonáváním práv hromadného správce“ uchází zisk, který byl „objektivně zjistitelný“ a „uplatnitelný v soudním řízení“. Promlčecí lhůta podle §32 odst. 1 OdpŠk tak počala „principiálně běžet vždy každý den počínaje dnem 2. března 2001“. Žalobkyně podala žalobu u soudu ovšem až dne 12. 2. 2013; podle §35 OdpŠk ke stavení promlčecí lhůty došlo – vzhledem k uplatnění nároku u žalované – od 2. 8. 2012 do 31. 1. 2013 (tj. po dobu 5 měsíců a 29 dní), což dle odvolacího soudu znamená, že nepromlčeny zůstaly pouze nároky žalobkyně „uplatnitelné počínaje dnem 14. srpna 2009“. Za uvedené období však žalobkyně již nárok na náhradu škody neuplatnila; závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti uplatněného nároku je tak podle soudu druhého stupně správný. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle §224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Měla za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda ustanovení §106 odst. 7 AutZ žalobkyni umožňovalo vykonávat kolektivní správu autorských práv i bez toho, že by jí bylo žalovanou vydáno příslušné oprávnění; přípustnost dovolání dovozovala žalobkyně z toho, že uvedená otázka nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud řešena. Žalobkyně argumentovala, že bez vydání tzv. zesouladněného oprávnění nebyl obsah a rozsah jejích oprávnění vůbec zřejmý, což vyplývalo i z toho, že sama žalovaná rozsah udělovaného oprávnění ve vztahu k žalobkyni ve svých rozhodnutích postupně měnila. Podle žalobkyně představuje vydání oprávnění k výkonu kolektivní správy podle §106 odst. 7 AutZ „deklaratorně – konstitutivní akt“, bez jehož udělení příslušným orgánem není oprávněné osobě umožněn řádný výkon kolektivní správy. V návaznosti na to je podle žalobkyně nesprávný závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vznikem tvrzené škody, neboť žalobkyně nemohla před nabytím právní moci rozhodnutí žalované ze dne 5. 8. 2009, zn. MK 4365/2009, předjímat jaká práva a v jakém rozsahu bude oprávněna kolektivně spravovat. Dále žalobkyně namítala, že soudy nesprávně právně posoudily otázku promlčení uplatněného nároku. Začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §32 odst. 1 OdpŠk musí podle žalobkyně i v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání tzv. zesouladněného oprávnění podle §106 odst. 7 AuztZ vycházet z vědomosti žalobkyně o tom, zda a v jaké výši jí vznikla škoda; ani tato otázka nebyla v podle žalobkyně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, což činí dovolání rovněž přípustným. Podle žalobkyně nemohla před 13. 8. 2009 subjektivní promlčecí lhůta u uplatněných nároků začít běžet, neboť před nabytím právní moci rozhodnutí žalované z 5. 8. 2009, zn. MK 4365/2009, nebylo možno z dostupných údajů učinit ani hrubý odhad inkasa z práv, která měla žalobkyně spravovat, ani provést odhad nákladů na taková inkasa. Nadto nebylo podle žalobkyně v řízení vůbec prokázáno, že by měla vědomost o rozsahu jí způsobené škody již před rokem 2009. Na uvedeném základě žalobkyně navrhovala, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Měla předně za to, že faktickému výkonu kolektivní správy autorských práv žalobkyní na základě původního oprávnění ze dne 9. 7. 1997, zn. 5534/97, nic nebránilo ani po přijetí autorského zákona. Podle žalované je rovněž správný závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované a vznikem tvrzené škody. Konečně k otázce počátku běhu promlčecí doby žalovaná uváděla, že již v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 37/2004 žalobkyně byla schopna vyčíslit své příjmy za období let 1999 až 2009; stejně tak byla podle žalované schopna zjistit výši škody, která jí v důsledku nevydání oprávnění ve lhůtě podle §106 odst. 7 AutZ vznikla. Žalobkyně proto navrhovala, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda a případně v jakém rozsahu byla žalobkyně oprávněna vykonávat hromadnou správu autorských práv, kterou byla pověřena v režimu zákona č. 237/1995 Sb., poté, co nabyl účinnosti autorský zákon a žalované uplynula lhůta k vydání rozhodnutí podle §106 odst. 7 AutZ, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle §106 odst. 7 AutZ oprávnění k výkonu hromadné správy udělená podle dosavadních předpisů se považují za oprávnění ke kolektivní správě práv podle tohoto zákona. Obsah a rozsah těchto oprávnění uvede ministerstvo do souladu s tímto zákonem a vydá příslušným osobám do 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona oprávnění nová.
Dle důvodové zprávy k ustanovení §106 odst. 7 AutZ „[ j ]e oprávněným nárokem dosavadních organizací hromadné správy autorských práv, jimž bylo uděleno oprávnění podle §5 zákona č. 237/1995 Sb., který se navrhovaným zákonem zrušuje, a současně i zájmem předkladatele návrhu, zachovat nepřerušený výkon svěřené správy práv fungujícími ochrannými organizacemi. Obsah a rozsah dříve udělených oprávnění je však ministerstvo povinno v zákonem stanovené lhůtě podle odstavce 7 uvést do souladu s navrhovanou úpravou.“ Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01., a podporuje jej i právní doktrína (srov. Telec, I., Tůma, P. : Autorský zákon (EVK), 1. vydání, 2007, C. H. Beck, s. 856). Autorský zákon nabyl účinnosti dne 1. 12 2000.
V řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla rozhodnutím žalované ze dne 9. 7. 1997, zn. 5534/97, pověřena výkonem hromadné správy děl oboru výtvarného a na základě toho vykonávala hromadnou správu práv autorů pro obor výtvarný, včetně obrazové složky audiovizuálních děl, a obor architektonický v rozsahu oblastí uvedených v §2 odst. 1 písm. c), e), f), g) a i) zákona č. 237/1995 Sb.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněného pod č. 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývala z ustanovení §106 odst. 7 AutZ povinnost žalované uvést rozsah a obsah oprávnění žalobkyně do souladu s autorským zákonem do 90 dnů od nabytí jeho účinnosti, tj. vydat rozhodnutí, ze kterého by bylo zřejmé, kterým kolektivně spravovaným právům uvedeným v §96 odst. 1 AutZ odpovídá dosavadní oprávnění žalobkyně z roku 1997. Rozhodnutím žalované měly být odstraněny případné pochybnosti o tom, v jakém rozsahu a která práva může jejich původní správce spravovat i podle nové právní úpravy.
Ze skutkových zjištění soudů se podává, že pochybnosti o tom, která práva a v jakém rozsahu může žalobkyně jako hromadný správce podle bývalé úpravy spravovat i v nově nastoleném režimu kolektivní správy, žalovaná odstranila až rozhodnutím ze dne 5. 8. 2009, č. j. MK 4365/2009 OAP, které nabylo právní moci dne 13. 8. 2009, tj. výrazně po zákonem stanovené lhůtě.
Právě s ohledem na uvedené pochybnosti nelze mít bez dalšího za to, že žalobkyně mohla i po 1. 12. 2000, resp. po 1. 3. 2001, jak uváděl odvolací soud, pokračovat v kolektivní správě autorských práv ex lege a pokud tak nečinila, spočívala příčina jí ušlého zisku v její nečinnosti, nikoli v nesprávném úředním postupu žalované, které žalobkyni rozhodnutí podle §106 odst. 7 věta druhá AutZ vydalo až se zpožděním několika roků. Žalobkyně totiž oprávněně mohla být, jak vyplývá i z jejích skutkových tvrzení uvedených v žalobě, v pochybnostech o tom, která práva podle nové právní úpravy a v jakém rozsahu může počínaje 1. 12. 2000 kolektivně spravovat.
Za dané situace nelze mít bez dalšího za správný názor odvolacího soudu, podle kterého příčinou vzniku tvrzené škody je výlučně nečinnost žalobkyně při kolektivní správě jí svěřených práv, neboť žalobkyně mohla mít důvodné pochybnosti o tom, která práva a v jakém rozsahu je oprávněna při absenci tzv. zesouladňujícího rozhodnutí žalované vykonávat. Nelze proto vyloučit, že příčinou žalobkyní tvrzeného ušlého zisku mohla být právě nečinnost žalované, která vydala rozhodnutí podle §106 odst. 7 AutZ až s několikaletým zpožděním; nečinnost žalované přitom podle Nejvyššího soudu nepochybně naplňuje znaky skutkové podstaty nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013).
Pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem ministerstva a žalobkyní tvrzeným ušlým ziskem je tak třeba porovnat, která z práv uvedených v §2 odst. 1 zák. č. 237/1995 Sb. a svěřených žalobkyni k hromadné správě rozhodnutím žalované ze dne 9. 7. 1997, zn. 5534/97, mohla žalobkyně bez jakýchkoliv pochybností co do jejich obsahu a rozsahu vykonávat i po 1. 12. 2000. Pouze ohledně nich totiž lze uzavřít, že případně ušlý zisk z nevybraných odměn je zapříčiněn nečinností žalobkyně, a ve vztahu k nim by proto žaloba nemohla být úspěšná (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013).
Oproti tomu u těch práv, jejichž správu žalobkyně vykonávala na základě rozhodnutí z roku 1997 a jejichž obsah a rozsah zůstal po 1. 12. 2000 sporný, je třeba uzavřít, že příčinou jejich nevykonávání a tím i případně ušlého zisku takto způsobeného mohla být absence zesouladňujícího rozhodnutí žalované. Při hledání odpovědi na výše uvedenou otázku nebude možné se omezit na porovnání zákonné úpravy zák. č. 237/1995 Sb. s autorským zákonem, byť to bude bezpochyby východiskem, ale bude třeba se podrobně zaměřit i na zhodnocení rozhodnutí žalované, která byla v dané věci žalobkyni adresována a která mohou pochybnosti o obsahu a rozsahu práv spravovaných žalobkyní prohloubit, nebo naopak vyloučit; ze skutkových tvrzení žalobkyně se podává, že půjde např. o rozhodnutí žalované 11. 6. 2001, zn. 16205/1/2000, a dále o její rozhodnutí ze dne 15. 1. 2004, zn. 7751/1/2003, a ze dne 6. 6. 2005, zn. 8517/2005.
V pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch žalobkyně, neboť ta byla do nejisté právní situace uvedena právě nesprávným úředním postupem žalované (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013).
S ohledem na to, že odvolací soud žalobkyní uplatněné nároky ze shora uvedených hledisek nehodnotil, je právní posouzení věci z jeho strany neúplné, a tudíž nesprávné.
Dovolání je rovněž přípustné ve vztahu k posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle §32 odst. 1 věty první OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle §35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.
Odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z toho, že žalobkyni v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, spočívajícím v nevydání tzv. zesouladňujícího oprávnění podle §106 odst. 7 AutZ, vznikala škoda ve formě ušlého zisku „plynule každodenně“, přičemž žalobkyně zároveň věděla, v jaké výši jí zisk v důsledku nerealizování hromadné správy autorských práv uchází, resp. nic jí nebránilo, aby jeho „konkrétní výši hodnověrně zjistila (např. kvalifikovaným odhadem)“. S ohledem na to, že žalobkyně uplatnila své nároky žalobou došlou soudu prvního stupně až dne 12. 2. 2013, jsou podle odvolacího soudu – i po započtení stavení promlčecí doby podle §35 odst. 1 OdpŠk v souvislosti s předběžným projednáním nároku – promlčeny veškeré nároky žalobkyně na náhradu škody z vytýkaného nesprávného úředního postupu žalované vzniklé před 14. 8. 2009. Uplatňovala-li žalobkyně žalobou pouze nároky na náhradu škody ve formě ušlého zisku, jež jí měly vzniknout do dne 13. 8. 2009, kdy nabylo právní moci rozhodnutí ze dne 5. 8. 2009, zn. MK 4365/2009 OAP, bylo podle odvolacího soudu třeba mít za promlčené všechny žalobkyní uplatněné nároky.
Z §32 odst. 1 věty první OdpŠk i z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011) vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Zároveň je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci měla být škoda způsobena žalobkyni tím, že žalovaná v rozporu s §106 odst. 7 AutZ nevydala v zákonné lhůtě tzv. zesouladňující oprávnění, a žalobkyně tak v důsledku nečinnosti žalované nemohla vykonávat kolektivní správu autorských práv, spočívající mj. v inkasu autorských odměn.
Jak již bylo uvedeno výše, samotný vznik škody není tou skutečností, od které by počínala běžet promlčecí doba uvedená v §32 odst. 1 větě první OdpŠk. Její počátek se odvíjí až od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (nikoli od nesprávného úředního postupu či vzniku škody). Ačkoli v mnoha případech tyto skutečnosti nastávají prakticky v jeden okamžik, nemusí tomu tak být vždy a není tomu tak ani v nyní posuzované věci.
Zatímco případný zisk z výkonu kolektivní správy mohl žalobkyni ucházet již od 1. 3. 2001, kdy již mělo být zesouladňující rozhodnutí žalovanou vydáno, vědomost žalobkyně o vzniku této škody, a rovněž o tom, že za ni odpovídá stát, nemohla nastat dříve, než se prokazatelně dozvěděla, že je oprávněna vykonávat kolektivní správu těch kterých autorských práv podle autorského zákona. Soud prvního stupně ani soud odvolací však v tomto směru žádná skutková zjištění neučinily. Naopak, východisko úvah odvolacího soudu, spočívající v tom, že vznik škody a její výše byl pro žalobkyni „objektivně zjistitelný“, je v rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu, podle níž se vychází z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě.
Dovolací soud dále nepřehlédl, že žalobkyně v projednávané věci neuplatňuje jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, nýbrž více samostatných nároků, jejichž existence a výše mohla být závislá na pokračujícím porušování povinnosti žalované vydat tzv. zesouladňující oprávnění podle §106 odst. 7 AutZ. Tak žalobkyně v žalobě vypočítává, že jí v důsledku nesprávného úředního postupu žalované konkrétně ucházel zisk z kolektivní správy: a) práva na užití děl kabelovým přenosem, b) práva na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla, c) práva na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, d) práva na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla, e) práva na provozování díla ze záznamu, f) práva na vysílání díla televizí a konečně g) práva na provozování televizního vysílání díla.
Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaného pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99).
V dané věci to znamená, že je třeba zabývat se počátkem běhu subjektivní promlčecí doby ve vztahu ke každému z uplatněných nároků zvlášť, a jednotlivě tedy zjišťovat, kdy u konkrétních druhů autorských práv, jejichž správu nemohla žalobkyně vykonávat právě v důsledku nesprávného úředního postupu žalované (viz výše), nabyla žalobkyně vědomost o vzniklé škodě v podobě ušlého zisku a o tom, že za ni odpovídá stát. Jedině tímto způsobem lze promlčení jednotlivých uplatněných nároků jednoznačně posoudit. Paušální závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou promlčeny veškeré nároky žalobkyně vzniklé do 13. 8. 2009 včetně, je tak přinejmenším předčasný.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že při zkoumání vědomosti žalobkyně o vzniku majetkové újmy bude třeba věnovat zvýšenou pozornost těm rozhodnutím žalované, která vydala po účinnosti autorského zákona v souvislosti s oprávněním žalobkyně k výkonu kolektivní správy autorských práv, a to především rozhodnutí žalované 11. 6. 2001, zn. 16205/1/2000, a dále její rozhodnutí ze dne 15. 1. 2004, zn. 7751/1/2003, a ze dne 6. 6. 2005, zn. 8517/2005. Jak již bylo uvedeno výše, uvedená rozhodnutí žalované mohla vyloučit, nebo naopak potvrdit skutečnost, že vzniká škoda, kterou je právě žalobkyně oprávněna uplatňovat (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1821/2007, uveřejněný pod č. 29/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na to, že odvolací soud věc ze shora uvedených hledisek nehodnotil, je rovněž právní posouzení počátku běhu promlčecí doby jednotlivých nároků z jeho strany neúplné, a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil a věc mu podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvého stupně, když bude nezbytné doplnit dokazování zejména k otázce, která práva hromadně spravovaná žalobkyní dle rozhodnutí žalované z roku 1997 mohla žalobkyně bez pochyby spravovat i po 1. 12. 2000, a která nikoli, jakož i k otázce, kdy žalobkyně u jednotlivých autorských práv, jejichž správu nemohla v důsledku nesprávného úředního postupu žalované vykonávat, nabyla vědomost o tom, že jí vznikla škoda, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu ustanovení §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu