ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.87.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 87/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce RNDr. P. Ď., CSc., zastoupeného JUDr. Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 86/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 22 Co 165/2016-81, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho práva na soukromí domáhal (po té, co vzal tuto žalobu zpět v části, pokud se domáhal též peněžité formy zadostiučinění) nepeněžitého zadostiučinění ve formě omluvy prostřednictvím dopisu adresovaného žalobci a textu s viditelným označením „Omluva“ uveřejněném ve veřejně dostupné části informačního systému žalovaného. Do jeho práv mu podle jeho názoru žalovaný zasáhl poskytnutím informace (třetí osobě) o celkovém příjmu žalobce u žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. 25 C 86/2014-48, zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 150.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen poslat žalobci omluvný dopis ve znění : „Hlavní město Praha se omlouvá svému bývalému zaměstnanci RNDr. P. Ď., CSc., za to, že v rozporu s platnou právní úpravou poskytla o jmenovaném nevyžádané osobní údaje, čímž zasáhla do jeho zákonem chráněného práva na soukromí. Ve věci bylo vydáno soudní rozhodnutí a tato omluva je tak činěna v rámci rozhodnutím Hlavnímu městu Praze uložené povinnosti.“ a jeho text s viditelným označením „Omluva“ uveřejnil ve veřejně dostupné části informačního systému žalovaného (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalovaný hlavní město Praha informace o celkovém platu žalobce poskytlo novináři V. B. v souladu s §8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále také „informační zákon“), který povinnému subjektu ukládá povinnost poskytovat základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky, kterou žalobce z titulu funkce ředitele odboru obchodních aktivit a funkce zástupce ředitele Magistrátu hl. m. Prahy byl, a že v zákonném postupu žalovaného tedy nelze shledat neoprávněný zásah do soukromí žalobce.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. června 2016, č. j. 22 Co 165/2016-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí sice vyslovil, že soud prvního stupně pominul, že poskytování informací podle informačního zákona je výkonem veřejné moci a žalovaný tak odpovídá za případnou škodu (včetně nemajetkové újmy) způsobenou poskytnutím informace o platu žalobce výhradně v mezích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále také „OdpŠk“), nicméně nakonec ve věci rozhodl správně. Odvolací soud upozornil na to, že žalobce v průběhu odvolacího jednání upřesnil, že újmu nepociťuje (a omluvu nežádá) z toho důvodu, že o něm žalovaný poskytl informace týkající se jeho příjmu, avšak jen z toho důvodu, že tyto informace byly poskytnuty jen o něm a o Ing. T. a nebyly poskytnuty o ostatních úřednících zaměstnaných u žalovaného. Odvolací soud potvrdil, že žalovaný postupoval vůči žalobci po právu, a zdůraznil, že z toho, že neposkytl tyto informace i o jiných osobách, nelze v žádném případě dospět k názoru, že vůči žalobci postupoval diskriminačně. Pokud navíc žalobce zdůrazňuje, že újma byla způsobena nerovným přístupem žalovaného, je požadovaná omluva ve znění petitu nepřiléhavá, tj. nepřiměřená, neboť žalobce žádá omluvu za to, že žalovaný poskytl o jmenovaném nevyžádané osobní údaje, čímž zasáhl do jeho zákonem chráněného práva na soukromí. Odvolací soud uzavřel, že žalobci ve skutečnosti žádná reálná újma způsobena nebyla, pokud její odškodnění žádá obsahově zcela nepřiléhavou omluvou.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého zástupce včasné dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být posouzena jinak.
Dovolatel konkrétně vznáší dvě otázky, o kterých soudí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud adekvátně řešeny: „Jak má odvolací soud postupovat poté, kdy dospěje k názoru, že daný nárok podléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., a v řízení před soudem prvního stupně byl tento nárok posuzován dle obecných podmínek? Do jaké míry je povinen zkoumat podmínky pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zejména pak povinnost předběžného projednání nároku?“ a zdali „podléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., i újma způsobená zveřejněnou důvodovou zprávou usnesení Rady hl. m. Prahy, které sice bylo vydáno v souvislosti s procesem poskytování informace dle zákona č. 106/1999 Sb., ale není jeho obligatorní součástí?“ U obou otázek dovolatel uvádí svá řešení. Závěrem upozorňuje, že se soudy nedostatečně věnovaly otázce, zda usnesení Rady hl. m. Prahy, ze kterého podle jeho názoru vyplývá závěr, že žalobce má méně práv než jiní, a je hoden menší ochrany s ohledem na svou osobnost, nezapříčinilo vznik újmy samo o sobě, tj. i bez vazby na samotné poskytnutí informace o platu. Dovolatel připouští, že tato otázka je otázkou skutkovou a nemůže tedy být předmětem přezkumu v rámci dovolání, ve svém důsledku mu však tímto byla odňata možnost nárok na takto způsobenou újmu prokázat a reálně projednat před soudem, čímž bylo zásadním způsobem omezeno jeho právo na spravedlivý proces.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje s názory odvolacího soudu ohledně neexistence způsobené újmy a nepřiléhavosti omluvy ve znění žalobního petitu. S názory dovolatele uvedenými v rámci dovolací argumentace nesouhlasí. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, in eventum zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci není napadené rozhodnutí na vyřešení dovolatelem koncipovaných otázek založeno.
Odvolací soud své rozhodnutí zbudoval na třech zjištěních – jednak že zveřejnění informace o platu odvolatele není diskriminační, jednak že dovolateli nevznikla žádná reálná újma, a především však na tom, že žalobcem požadovaná omluva nekoresponduje újmě, která měla podle žaloby dovolateli vzniknout. Již z posledně uvedeného důvodu proto při vázanosti soudu podanou žalobou nebývalo možno žalobě vyhovět. Proto žalobcem uplatněné právní otázky již z tohoto důvodu postrádají relevanci.
Protože tedy dovolatel ve skutečnosti neuvedl skutečnosti, které by bylo možno objektivně podřadit kritériím přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., přičemž tento nedostatek již s ohledem na uplynutí příslušné lhůty již není možno odstranit, Nejvyšší soud v důsledku této vady dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Dovolací soud pouze připomíná, že se v tomto případě analogicky ztotožňuje se závěry, kterými zdůvodnil nákladový výrok odvolací soud.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu