ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.879.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 879/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně A. H. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, ul. 28. října 851/26, proti žalovanému Město Stod , se sídlem ve Stodu, nám. ČSA 294, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 144/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2015, č.j. 3 Co 306/2013-155, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se domáhá ochrany osobnosti, do níž měl neoprávněně zasáhnout žalovaný odůvodněním rozhodnutí vydaného Městským úřadem Stod dne 19. 8. 2009, č.j. 1690/09/OV, sp. zn. OV/09/44 Ste (dále též jen „předmětné rozhodnutí“). Konkrétně bylo v předmětném rozhodnutí uvedeno, že je žalobkyně psychicky nemocná, což není pravda a nijak se to řízení, v němž bylo předmětné rozhodnutí vydáno, netýkalo. Tím byla zasažena čest a důstojnost žalobkyně. Žalobkyně žádá uveřejnění písemné omluvy na úřední desce Městského úřadu Stod a poskytnutí peněžitého zadostiučinění v částce 50 000 Kč.
V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č.j. 3 Co 306/2013-155 (dále též jen „napadený rozsudek“), potvrdil Vrchní soud v Praze coby soud odvolací rozsudek Krajského soudu v Plzni coby soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2013, č.j. 19 C 144/2010-126 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zcela na ně odkázal. Soud prvního stupně primárně dovodil, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť předmětné rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem Stod, odbor výstavby, v řízení o dodatečném povolení stavby, tedy ve správním řízení vedeném podle zákona č. 183/2006 Sb. Městský úřad Stod v tomto řízení vystupoval jako obecní stavební úřad, tedy v přenesené působnosti podle §64 a následující zákona č. 128/2000 Sb. a nikoli v samostatné působnosti obce podle §č. 35 a násl. zákona č. 128/2000 Sb. Jestliže byla způsobena žalobkyni nemajetková újma předmětným rozhodnutím, pak odpovídá stát podle §3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb. a nikoli žalovaný. Dále soud prvního stupně naznal, že odůvodnění předmětného rozhodnutí neobsahuje taková tvrzení či údaje, které by mohly založit výjimečnou situaci, kdy ve vztahu k odůvodnění správního rozhodnutí lze uvažovat o případném neoprávněném zásahu do osobnostních práv.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolatelka shrnuje dosavadní průběh řízení, obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího a bez dalšího formuluje dvě právní otázky, „o jejichž řešení se jedná“, a to 1) „zda je dána v této věci odpovědnost zaměstnavatele výlučně podle zákona č. 82/1998 Sb. přesto, že tento zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by vylučovalo použití ust. §420 odst. 2 občanského zákoníku.“ a 2) zda může zaměstnanec orgánu státní správy uvést ve správním rozhodnutí difamující údaj a zda výroky v předmětném rozhodnutí na adresu žalobkyně jsou způsobilé se jí dotknout ve značné míře. Dále pak dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem opačně, než v jiné věci rozhodl Vrchní soud v Praze. Dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v projednávané věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
Dovolatelka sice předestřela dvě resp. tři právní otázky, které jsou (podle ní) významné pro posouzení projednávané věci, ovšem nijak nespecifikovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto formulovaným otázkám nastal (tedy např. zda se jedná o otázky Nejvyšším soudem dosud neřešené, zda byly tyto otázky vyřešeny odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a jakou atd.). Dovolatelka tedy v dovolání řádně nevymezila, které z hledisek uvedených v §237 o.s.ř. považuje za splněné. Nadto je třeba uvést, že dovolatelkou položené právní otázky se ani přímo nevztahují k zásadnímu důvodu, pro nějž nebyla odvolacím soudem (a též soudem prvního stupně) shledána žaloba důvodnou, tedy k nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného ve sporu vzhledem ke skutečnosti, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno v přenesené působnosti žalovaného.
Lze tedy uvést, že dovolatelka nezmiňuje žádnou z okolností předvídaných §237 o. s. ř., tedy konkrétně není formulovaná žádná otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek závisel, ve spojení s konkrétní podmínkou přípustnosti v uvedené normě formulovanou.
Dlužno pak dodat, že obecně nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku není přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu k němu neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu