ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1490.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1490/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE SA , se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, registrační číslo 542097902, Francouzská republika, podnikající v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpného závodu, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 03814742, zastoupené Mgr. Michaelou Fuchsovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému M. D. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, o zaplacení 286 493,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 20/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2016, č. j. 8 Co 432/2016-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Michaely Fuchsové.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 5. 2016, č. j. 20 C 20/2016-41, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 283 749,83 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Jeho přípustnost spojuje s řešením otázky, která by měla být podle jeho názoru posouzena dovolacím soudem jinak a kterou formuluje tak, zda může požívat právní ochrany smlouva o úvěru jím uzavřená s nebankovní úvěrovou společností, resp. jeho žádost o poskytnutí úvěru v situaci, kdy osoba pověřená touto společností k uzavírání smlouvy poruší její předpisy a připustí, aby na žádosti o úvěru a na samotné úvěrové smlouvě došlo ke zfalšování podpisu osoby, jejíhož souhlasu je třeba k poskytnutí úvěru. Dovolatel i nadále setrvává na tvrzení, že uzavření úvěrové smlouvy bylo vyvoláno podvodným jednáním K. V. a rovněž tak nesprávným postupem společnosti AUTOHITY CZ s.r.o. jako osobou pověřenou pro její sjednávání. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o platnosti úvěrové smlouvy, když zdůrazňuje, že žádnou úvěrovou smlouvu nepodepisoval a neučinila tak ani jeho manželka. Pokud něco podepisoval, tak mohlo jít pouze o žádost o poskytnutí úvěru na koupi vozidla. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a přizná mu vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů i náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje. Má za to, že dovolatel neuvedl v dovolání žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho poukazuje na nesrozumitelnost formulované otázky a na předjímání právních a skutkových závěrů, které neodpovídají skutkovým zjištěním v nalézacím řízení. Podle žalobkyně tak fakticky nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou. Navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně ho zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál. Je-li podle jeho přesvědčení dovolání přípustné, neboť „hmotněprávní otázka, na jejímž posouzení je závislý výsledek sporu mezi mnou a žalobcem, má být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Kromě toho je třeba dovolateli vytknout, že poněkud komplikovaně formulovanou právní otázku zakládá na jiném skutkovém základě, než byl zjištěn odvolacím soudem. Dovolatel tak ve skutečnosti staví kritiku právního posouzení věci na odlišné skutkové verzi, než jak ji zjistil odvolací soud. Dovolatel tak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud pak dovolatel zakládá svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy o úvěru – jak je popsáno shora – na kritice skutkových zjištění a hodnocení důkazů, tak ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., který je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tak postrádá i řádné vymezení dovolacího důvodu.
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a která postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, a nebylo by možné přezkoumat ani důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Směřovalo-li proto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není v této části vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byl žalovaný zavázán (23 619 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v jeho zbývající části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však nebylo dovolání v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. července 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu