ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.156.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 156/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému L. Č. , o zaplacení částky 89 552,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 177/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 23 Co 330/2014-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 23 Co 330/2014-65, v části prvního výroku potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a ve druhém a třetím výroku, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 11. 2013, č. j. 9 C 177/2013-38, ve výroku II. v rozsahu částky 2 628,53 Kč a 16,5% úroku z částky 84 044,56 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení a ve výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 19. 4. 2013 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 89 552,70 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 17. 5. 2012 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“).
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 9 C 177/2013-38, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 78 375,25 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 18. 4. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 11 177,45 Kč, 7,05% úroku z prodlení z částky 5 669,31 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení a 16,5% úroku z částky 84 044,56 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17. 5. 2012 smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč s tím, že úvěrové prostředky budou převedeny na účet klienta nejpozději 14. 6. 2012, a žalovaný se zavázal úvěr vrátit v 44 anuitních splátkách po 2 445 Kč měsíčně (poslední splátka měla činit 2 386 Kč) počínaje dnem 15. 6. 2012. Ve smlouvě byla dohodnuta roční úroková sazba z úvěru 16,5 % a roční procentní sazba nákladů na úvěr 20,54 %. Žalovaný úvěr vyčerpal, ale řádně nesplácel. Přípisem z 18. 9. 2012 doručeným žalovanému žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 14. 10. 2012. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho.
Soud prvního stupně citoval ustanovení §52 odst. 1 a §55 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), ustanovení §506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), ustanovení §1 a přílohu 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (podle níž smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr), a k nim uvedl, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky má charakter spotřebitelské smlouvy, proto lze přiznat pouze úroky, u nichž již nastala splatnost, tedy které jsou kapitalizované. Sankční charakter úroků běžících do budoucna je podle jeho názoru jednoznačný, požadavek na běžící 16,5% úrok proto zamítl. Uzavřel, že nějaké kapitalizované úroky žalobkyni náleží, ale protože není schopen určit jejich výši, zamítl rovněž celý požadavek na zaplacení kapitalizovaných úroků. Dále s odkazem na přílohu 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 145/2010 Sb. zdůraznil, že úroky lze požadovat pouze do sjednané maximální výše úvěru. Co do úroků z prodlení dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou požadovány z nesprávného základu, do něhož je započítána nejen jistina, ale i úroky a poplatky, žalobkyni lze proto přiznat pouze běžící úroky z prodlení z jistiny a z části poplatků, přičemž opět podotkl, že nějaké kapitalizované úroky z prodlení žalobkyni náleží, ale soud není schopen určit jejich výši. Ujednání o poplatcích za vedení účtu a za upomínky ve smlouvě o úvěru označil za neplatné podle ustanovení §55 odst. 1 obč. zák. a z toho důvodu zamítl žalobu o zaplacení poplatků ve výši 1 195 Kč, žalobě vyhověl pouze co do poplatků za pojištění a poštovné ve výši 818,70 Kč a co do jistiny ve výši 77 556,55 Kč.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 548,92 Kč, 7,05% úrok z prodlení z částky 5 669,31 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení a 16,5% úrok z částky 84 044,56 Kč od 18. 4. 2013 do 30. 9. 2014, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Poukázal na ujednání článku III bodu 2 smlouvy o úvěru, v němž se strany dohodly, že úroky budou připisovány k jistině úvěru a budou klientem spláceny společně s pravidelnými splátkami úvěru a že žalobkyně připíše vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a v případě prohlášení úvěru za splatný a není-li ve smlouvě uvedeno jinak, připíše žalobkyně k jistině úvěru rovněž ceny vyúčtované v souvislosti s úvěrem. V článku II bodě 6 smlouvy se účastníci dohodli, že celková částka, kterou bude klient povinen uhradit bance v souvislosti s poskytnutím úvěru, činí při uplatnění veškerých předpokladů 110 976 Kč. Dojde-li ke změně oproti předpokladům, tato částka se změní.
S odkazem na rozsudek Nevyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud uvedl, že ačkoli občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky, strany si - v souladu se závěry citovaného rozsudku - v článku III bodě 2 smlouvy dohodly, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny, žalobkyně má proto právo na kapitalizované úroky ve výši 8 548,92 Kč a na zákonný úrok z prodlení z částky 5 669,31 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení. Ve zbývající zamítnuté částce 2 628,53 Kč představující poplatky za vedení účtu a smluvní úrok z částky poplatků odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť „stejně jako soud prvního stupně v této části považuje účastníky uzavřenou smlouvu za neplatnou“. Odvolací soud rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně co do 16,5% úroku z částky 84 044,56 Kč od 18. 4. 2013 do dne jeho rozhodnutí, tedy do 30. 9. 2014, tak, že v této části žalobě vyhověl, s odůvodněním, že za toto období jsou úroky již splatné. Zdůraznil, že v žádném případě nelze úroky přiznat do budoucna a že žalobkyně může požadovat úrok z úvěru pouze v rámci „maximální výše úvěru“, tedy tak, že celková částka, kterou dlužník zaplatí, bude činit 110 976 Kč, jak bylo ve smlouvě dohodnuto. Ke dni 30. 9. 2014 tato částka nebyla překročena.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „zda přiznání jdoucích úroků z úvěru do doby zaplacení je v rozporu s odst. 1 písm. f) Přílohy 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, čímž dojde k překročení maximální výše úvěru“, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále na vyřešení otázky „zda ujednání o poplatcích ve smlouvě o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatným ujednáním“, u níž má za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013 (uveřejněného pod číslem 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K jednotlivým otázkám podrobně argumentuje ve prospěch názoru o nesprávnosti závěrů odvolacího soudu, na nichž založil své rozhodnutí, a s odkazem na nedostatečná odůvodnění namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění v tom smyslu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 85 114,56 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 970,58 Kč a s 16,5% úrokem z částky 84 044,56 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 839,93 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 84 044,56 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení, a aby žalobkyni přiznal náklady řízení před soudy všech stupňů, případně aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v prvním výroku a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalovanému uložil nahradit dovolatelce náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení otázky nároku věřitele na úroky z úvěru běžící do budoucna v případě zesplatnění úvěru a otázky platnosti ujednání o poplatcích ve smlouvě o spotřebitelském úvěru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle ustanovení §502 odst. 1 věty první obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.
Z ustanovení §503 odst. 3 věty druhé obch. zák. vyplývá, že úroky je dlužník povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.
Podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Podle ustanovení §56 odst. 2 obč. zák. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze přiznat úroky do budoucna běžící, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že úroky ze smlouvy o úvěru představují odměnu (úplatu) za peněžní prostředky poskytnuté na požádání dlužníku podle smlouvy o úvěru. Nebylo-li sjednáno něco jiného, je dlužník povinen platit úroky z úvěru jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků (§503 odst. 3 věta druhá obch. zák.). V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky a úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, Cpjn 202/2005, uveřejněné pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, nebo jeho rozsudek ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nelze přiznat běžící 16,5% úrok z částky 84 044,56 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, proto neobstojí.
Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně nemá právo na zaplacení částky převyšující 110 976 Kč dohodnuté v článku II bodě 6 smlouvy o úvěru, odůvodněný názorem, že „žalobce může požadovat úrok z úvěru jen v rámci maximální výše úvěru“ (k pojmu maximální výše úvěru srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2546/2016).
Podle zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu si strany sjednaly v článku II bodě 6 smlouvy o úvěru, že celková částka, kterou bude klient povinen uhradit bance v souvislosti s poskytnutím úvěru, činí při uplatnění veškerých předpokladů 110 976 Kč. Dojde-li ke změně oproti předpokladům, tato částka se změní. Tyto předpoklady jsou definovány v článku II bodě 5 smlouvy následovně: a) smlouva bude uzavřena a úvěr bude klientem v plné výši čerpán ke dni 17. 5. 2012, b) klient bude řádně a včas, nikoli však předčasně, v souladu se smlouvou splácet úvěr a veškeré související náklady, c) výše úrokové sazby úvěru, jakož i výše veškerých cen zahrnutých v RPSN, zůstane neměnná po celou dobu trvání úvěrového vztahu.
Z citovaných ujednání nelze dovodit, že v případě, kdy nebude některý z předpokladů splněn, žalobkyně nemá právo požadovat po dlužníkovi částku vyšší než 110 976 Kč. Naopak celková částka splatná spotřebitelem se bude rovnat částce 110 976 Kč pouze za splnění všech výše specifikovaných předpokladů, přičemž v projednávané věci zjevně nebyl naplněn předpoklad uvedený pod písmenem b), neboť žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas. Za této situace žalobkyně může požadovat po žalovaném částku přesahující 110 976 Kč.
Odvolací soud dále potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu co do částky 2 628,53 Kč, s tím, že tato částka „představující jednak poplatky za vedení účtu a úrokovou sazbu ve výši 16,5% ročně z této částky, žalobci nenáleží a stejně jako soud I. stupně v této části považuje účastníky uzavřenou smlouvu za neplatnou“.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval otázku platnosti ujednání o bankovních poplatcích, k níž dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje. Nejvyšší soud se otázkou poplatků za správu úvěru podrobně zabýval ve výše citovaném stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, na které správně odkazuje dovolatelka, a dospěl k závěru, že správu úvěru lze vyložit jako činnost úvěrového věřitele, která není kryta jinými sjednanými platbami (úrokem jako cenou poskytnutého kapitálu a ostatními poplatky za konkrétní služby) a kterou úvěrový věřitel na podkladě smlouvy o úvěru zajišťuje služby (typicky poradenství a klientský servis, informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy, vydávání různých potvrzení) úvěrovému dlužníku po dobu trvání úvěrového vztahu. Poplatek za správu úvěru je cenou plnění ve smyslu ustanovení §56 odst. 2 obč. zák., proto se na ujednání o něm nevztahuje požadavek přiměřenosti uvedený v ustanovení §56 odst. 1 obč. zák.
Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení poplatků ve výši 1 195 Kč poté, co s poukazem na skutečnost, že „poskytovatelé stanoví nejroztodivnější poplatky prakticky na cokoli (viz soutěž o nejabsurdnější poplatek)“, toliko konstatoval, že ujednání o poplatcích za vedení úvěrového účtu a za upomínky považuje za absolutně neplatná podle ustanovení §55 odst. 1 obč. zák., neboť spotřebiteli se za ně žádného plnění nedostává. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud nezkoumal, jaké konkrétní poplatky žalobkyně požaduje (ani v jaké výši), souhrnně je označil jako „poplatky za vedení účtu“, ač soud prvního stupně výslovně hovořil o poplatcích za vedení úvěrového účtu a za upomínky. S otázkou poplatků se vypořádal konstatováním, že „v této části považuje účastníky uzavřenou smlouvu za neplatnou“. Je zřejmé, že nezkoumal-li odvolací soud, jaké poplatky byly žalobkyní účtovány, je závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru v tomto rozsahu předčasný. Přitom závěr o nepřiznání poplatků za vedení úvěrového účtu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s výše citovaným stanoviskem sp. zn. Cpjn 203/2013. Co do případných jiných poplatků je jeho právní posouzení - vzhledem k absenci specifikace, o jakých poplatcích a v jaké výši rozhodoval - neúplné, a proto nesprávné.
Výše uvedená částka 2 628,53 Kč („představující jednak poplatky za vedení účtu a úrokovou sazbu ve výši 16,5% ročně z této částky“) kromě poplatků dále obsahuje částku 1 433,53 Kč. Soud prvního stupně ji označil za „kapitalizované úroky z prodlení“, z rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit, jak ji právně kvalifikoval. Dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a její výhrada je v rozsahu této částky oprávněná, protože odvolací soud se v odůvodnění rozsudku k této částce vůbec nevyjádřil, nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu, z níž by bylo zřejmé, v důsledku aplikace jakého zákonného ustanovení dospěl k závěru, že žaloba v tomto rozsahu není důvodná. Napadené rozhodnutí neposkytuje žádné vodítko pro závěr, jakými úvahami se ve vztahu k ní řídil, na odůvodnění svého závěru o nedůvodnosti nároku na zaplacení této částky zcela rezignoval.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. jeho rozsudky ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013, a ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1471/2015) dovodil, že v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu na právní předpisy či příslušná pravidla chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita. Těmto požadavkům odvolací soud v rozsahu částky 1 433,53 Kč nedostál.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčených výrocích i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu