ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1856.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1856/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) J. P. , 2) P. P. , zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, 3) M. J. , zastoupenému JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3 a 4) P. J. , o zaplacení částky 195 107,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 39/2000, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 6 Cmo 275/2015-538, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 6 Cmo 275/2015-538, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2014, č. j. 44 Cm 39/2000-499, ve výrocích I., II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném u Krajského soudu v Hradci Králové dne 30. 9. 1999 se žalobkyně domáhá po žalovaném 1) zaplacení částky 195 107,70 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný 2) je povinen zaplatit společně a nerozdílně s žalovaným 1) částku 110 000 Kč s příslušenstvím a žalovaní 3) a 4) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovaným 1) částku 70 000 Kč s příslušenstvím. Nárok dovozuje ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným 1) dne 22. 7. 1998, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému 1) úvěr ve výši 180 000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru“), a z ručitelských prohlášení žalovaných 2) až 4), kteří se za závazek hlavního dlužníka zaručili.
Usnesením ze dne 5. 11. 1999, č. j. 2 Ro 1798/99-75, Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení vůči žalované 4), neboť žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 44 Cm 39/2000-234, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni částku 195 107,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu vůči žalovanému 2) [výrok II.], žalovanému 3) uložil zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč společně a nerozdílně s žalovaným 1) s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného (výrok III.), rozhodl o znalečném (výroky IV. až VI.) a o náhradě nákladů řízení (výroky VII. a VIII.).
K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 6 Cmo 36/2008-281, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., IV., VI. a VIII. tak, že žalovanému 2) uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovaným 1) částku 110 000 Kč a náklady řízení, zároveň mu uložil nahradit České republice znalečné (bod 1 prvního výroku), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. (bod 2 prvního výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) [druhý výrok] a o odměně ustanoveného zástupce žalovaného 2) [třetí výrok].
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3410/2009, k dovolání žalovaného 2) zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodě 1 prvního výroku a ve druhém výroku a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2012, č. j. 6 Cmo 36/2008-362, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006, č. j. 44 Cm 39/2000-234, ve výrocích II., IV., VI. a VIII. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 44 Cm 39/2000-499, uložil žalovanému 2) zaplatit žalobkyni částku 110 000 Kč (výrok I.) a na nákladech řízení částku 21 244,90 Kč (výrok II.), dále mu uložil nahradit státu z titulu znalečného částku 6 202,50 Kč (výrok III.), rozhodl o odměně ustanoveného zástupce žalovaného 2) [výrok IV.] a o vrácení zaplacené zálohy na znalečné žalobkyni (výrok V.).
K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. až III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela se žalovaným 1) dne 22. 7. 1998 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla částku 180 000 Kč se splatností do 20. 6. 2003, tato pohledávka byla zajištěna ručením žalovaného 2) co do částky 110 000 Kč a žalovaných 3) a 4) co do částky 70 000 Kč. Žalovaný 1) úvěr řádně nesplácel, přípisem ze dne 5. 8. 1999 žalobkyně vyzvala žalovaného 1) k okamžitému splacení celé jistiny a příslušenství. Přitakal rovněž závěru, že žalovaný 2) ručitelské prohlášení podepsal, neboť jednak se ze znaleckých posudků podává jako pravděpodobnější, že sporný podpis na ručitelském prohlášení je pravým podpisem P. P., a zároveň neuvěřil tvrzení žalovaného 2), že ručitelské prohlášení podepsat nemohl, protože byl v rozhodnou dobu ve Vídni. K námitce, že nárok žalobkyně proti žalovanému 1) je promlčen a že žalovanému 2) jakožto ručiteli přísluší vznášet stejné námitky jako hlavnímu dlužníkovi, toliko konstatoval, že žalobkyně uplatnila svou pohledávku vůči žalovaným 1) i 2) u soudu včas, a zdůraznil, že ručitel má samostatné postavení, proto je povinen žalobkyní uplatněný nárok uspokojit, jestliže tak neučinil hlavní dlužník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou cituje. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že nárok žalobkyně vůči hlavnímu dlužníkovi není promlčen, a argumentuje ve prospěch názoru, že jako ručitel může vůči věřitelce uplatnit všechny námitky, které by mohl uplatnit hlavní dlužník. S odkazem na ustanovení §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, namítá, že o nároku věřitelky vůči hlavnímu dlužníkovi bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 2006, desetiletá promlčecí doba podle názoru dovolatele uplynula dne 6. 1. 2008. Bylo na žalobkyni, aby se vůči žalovanému 1) domáhala výkonu rozhodnutí dříve, než uplyne desetiletá promlčecí doba, a pokud tak neučinila, nebo tak učinila opožděně, nemá to vliv na běh maximální délky promlčecí doby. Nárok vůči hlavnímu dlužníku je tedy promlčen a s ohledem na akcesoritu ručení může tuto námitku úspěšně uplatnit i ručitel. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne a žalovanému 2) přizná náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení otázky promlčení práva žalobkyně na plnění proti žalovanému 2) jakožto ručiteli odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §306 odst. 2 obch. zák. ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Ručitel může použít k započtení i své pohledávky vůči věřiteli.
Z ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
O nároku žalobkyně vůči žalovanému 1) jakožto dlužníkovi pravomocně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 44 Cm 39/2000-234. Toto rozhodnutí ve výroku I., kterým soud uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni částku 195 107,70 Kč s příslušenstvím, nabylo právní moci dne 13. 1. 2007.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v řešení otázky, kdy se promlčuje právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané a kdy nejpozději může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí, aby se nevystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení. V usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím řízení) přiznávajícího určité právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§408 odst. 1 obch. zák.). Dále dovodil, že aplikace ustanovení §402 až 407 obch. zák. je v dané věci (týkající se promlčecí doby práva pravomocně přiznaného v soudním řízení) výslovně vyloučena §408 odst. 1 obch. zák., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby „bez ohledu na jiná ustanovení“ obchodního zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007, a ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1744/2009, či jeho rozsudek ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, na který správně odkazuje dovolatel; tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Soud prvního stupně se s námitkou promlčení vznesenou žalovaným 2) nevypořádal vůbec, odvolací soud se při posouzení této námitky omezil na konstatování, že žalobkyně podala žalobu u soudu včas. Zcela rezignoval na posouzení, kdy promlčecí doba počala běžet a kdy desetiletá promlčecí doba podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. uplynula. V důsledku tohoto pochybení dále nezkoumal, zda před uplynutím desetileté promlčecí doby žalobkyně podala návrh na zahájení řízení o výkon pravomocného rozhodnutí zavazujícího žalovaného 1). Poněvadž ručitel [žalovaný 2)] může vůči věřitelce uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník (§306 odst. 2 obch. zák.), může uplatnit i námitku promlčení práva žalobkyně proti dlužníkovi podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 297/2011, na který správně odkazuje dovolatel, či výše citovaný rozsudek sp. zn. 32 Cdo 3911/2010). Odvolací soud se při posouzení otázky promlčení odchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu a jeho právní posouzení je neúplné, a proto nesprávné.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud - i soud prvního stupně - závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu