ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2266.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2266/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně H. S. , zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, PSČ 779 00, proti žalované Allianz pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení částky 357 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 210/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, č. j. 30 Co 341/2014-59, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, č. j. 30 Co 341/2014-59, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 2. 2014, č. j. 30 C 210/2013-36, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalované s odkazem na pojistnou smlouvu uzavřenou dne 11. 6. 2008 domáhala zaplacení částky 357 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako pojistného plnění z pojistné události nastalé dne 23. 3. 2013. Žalovaná v rámci své procesní obrany namítala, že pojištění zaniklo před vznikem tvrzené pojistné události v důsledku prodlení žalobkyně s placením pojistného.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 2. 2014, č. j. 30 C 210/2013-36, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 11. 6. 2008 byla mezi žalovanou jako pojistitelem a žalobkyní jako pojistníkem a pojištěným uzavřena pojistná smlouva, podle níž předmětem pojištění byla trvale obývaná nemovitost a domácnost na adrese L., kterou žalobkyně ve smlouvě uvedla též jako adresu svého trvalého pobytu. Pojistné bylo sjednáno jako roční a smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění věci a jiného majetku a pojištění odpovědnosti za škodu občanů (dále jen „VPP“), podle jejichž článku 5 v případě nezaplacení pojistného v plné výši ke dni splatnosti byla žalovaná oprávněna zaslat žalobkyni upomínku s náhradní lhůtou k zaplacení, a pro případ marného uplynutí této lhůty byl sjednán zánik pojištění. V článku 14 VPP bylo upraveno doručování tak, že pojistitel je povinen zaslat zásilku pojistníkovi na jeho poslední známou adresu, pojištěnému a oprávněným osobám na tu adresu, kterou pojistiteli písemně sdělili. Pojistník je povinen pojistiteli sdělit každou změnu adresy pro doručování zásilek. Písemnost pojistitele určená pojistníkovi, pojištěnému nebo oprávněné osobě (dále jen „adresát“) se považuje za doručenou dnem jejího převzetí adresátem nebo dnem, kdy adresát převzetí písemnosti odepřel. Nebyl-li adresát zastižen, je písemnost doručovaná prostřednictvím držitele poštovní licence uložena u držitele poštovní licence, který adresáta vyzve, aby si ji vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o jejím uložení nedozvěděl, nebo dnem, kdy byla vrácena pojistiteli jako nedoručitelná pro změnu adresy, kterou adresát pojistiteli neoznámil; to neplatí, pokud adresát prokáže, že nemohl vyzvednout písemnost nebo oznámit pojistiteli změnu adresy z důvodu hospitalizace, lázeňského pobytu, pobytu v cizině nebo z jiných vážných důvodů. Žalobkyně, která je od 1. 7. 2004 přihlášena k trvalému pobytu na adrese L., neuhradila řádně a včas část pojistného ve výši 2 704 Kč (podle obsahu spisu splatnou k 30. 7. 2012), žalovaná jí proto prostřednictvím České pošty zaslala na adresu D., upomínku o zaplacení pojistného, datovanou dnem 30. 7. 2012, v níž ji upozornila, že v případě nezaplacení pojistného ve lhůtě 35 dnů od doručení upomínky dojde k zániku pojištění. Dodejka se žalované vrátila zpět dne 6. 8. 2012 s poznámkou, že adresát je na uvedené adrese neznámý.
Odvolací soud především dovodil, že adresa uvedená na zásilce je adresou totožnou s tou, kterou žalobkyně uvedla při uzavírání smlouvy jako adresu svého trvalého pobytu, neboť v obci D. se nachází pošta, pod jejíž působnost spadá obec L. Oproti soudu prvního stupně, který usoudil, že zásilka se dne 6. 8. 2012 dostala do sféry žalované, dospěl k závěru, že v důsledku vrácení zásilky žalované bez jejího předchozího uložení a bez informování žalobkyně o tomto uložení není možno dovodit, že se zásilka dostala do její dispoziční sféry, neboť se objektivně nedostala do sféry žalobkyní ovládanou. Tuto skutečnost však vzhledem k sjednané fikci doručení shledal bezvýznamnou. Dovodil, že žalobkyně pravost a správnost dodejky jako soukromé listiny nepopřela, neboť uvedla pouze tolik, že po celou dobu jí bylo na uvedenou adresu doručováno, a tvrzení, že na dané adrese „nadále“ bydlí, uplatnila až v odvolacím řízení, proto k němu nelze přihlížet. Uzavřel, že dodejkou bylo prokázáno, že nastala fikce doručení upomínky sjednaná v článku 14 bod 3 pojistných podmínek, a soud prvního stupně tudíž správně dovodil, že pojistný vztah zanikl v důsledku toho, že žalobkyně neuhradila pojistné ve lhůtě běžící ode dne, kdy byla upomínka k úhradě zaplacení dlužného pojistného vrácena žalované jako nedoručitelná. V době, kdy došlo k tvrzené pojistné události, již pojištění netrvalo a žalobou uplatněný nárok žalobkyni nevznikl.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za ně má otázky, „zda lze mít zásilku za doručenou fikcí v případě, že byly pro takový postup smluvními stranami sjednány předpoklady (podmínky), které nebyly dodrženy“, “zda lze mít zásilku za doručenou fikcí i v případě, že se nedostala do dispoziční sféry adresáta“, a „zda lze mezi smluvními stranami sjednat předpoklady (podmínky) pro doručování písemností fikcí“.
Dovolatelka především argumentuje, že nebyl splněn žádný z předpokladů, za nichž bylo podle smlouvy možno považovat zásilku za doručenou. Bydlí „nadále“ na adrese, která je uvedena ve smlouvě, na kterou měla být předmětná zásilka zaslána, a písemnost nebyla uložena u držitele poštovní licence a dovolatelka nebyla vyzvána k jejímu vyzvednutí. Přesto, že neporušila žádné zákonné či smluvní ustanovení, se nemohla seznámit s obsahem písemnosti.
Dovolatelka prosazuje též názor, že nutným předpokladem toho, aby bylo možné zásilku považovat za doručenou fikcí, je skutečnost, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta, tj. že adresát měl možnost seznámit se s tím, že je mu zásilka doručována, a přesto si ji nevyzvedl.
Konečně pak dovolatelka zdůrazňuje, že předmětná pojistná smlouva má povahu smlouvy spotřebitelské, uzavírané tzv. formulářovou formou, proto by ve prospěch pojištěného měla platit přísnější kriteria, a namítá (ve vztahu k poslední z vymezených otázek) nemožnost sjednat způsob doručování v neprospěch spotřebitele.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Otázku, zda lze platně sjednat doručování písemností fikcí, respektive zda je lze sjednat ve spotřebitelském vztahu, odvolací soud neřešil; otázkou platnosti takového ujednání se vůbec nezabýval, zřejmě proto, že dovolatelka jeho platnost v řízení před soudy nižších stupňů nezpochybnila, ba naopak, na tomto ujednání stavěla svou odvolací argumentaci. Tím spíše se pak odvolací soud nezabýval ani otázkou, za jakých předpokladů lze fikci sjednat, včetně toho, zda lze fikci doručení sjednat i pro takové případy, v nichž se zásilka nedostane do dispoziční sféry adresáta.
Otázka, kterou odvolací soud neřešil, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje.
Na otázku, zda „lze mít zásilku za doručenou fikcí v případě, že byly pro takový postup smluvními stranami sjednány předpoklady, které nebyly dodrženy“, přirozeně není jiná než záporná odpověď. Ani takto položenou otázku však odvolací soud neřešil, neboť právní posouzení, podle něhož bylo doručeno fikcí, založil právě na závěru, že předpoklady sjednané pro uplatnění fikce doručení naplněny byly. Prostřednictvím uvedené nepříliš šťastně zvolené formulace dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že okolnosti případu umožňují závěr o splnění sjednaných předpokladů pro doručení fikcí, a v rámci toho nepřímo (podle obsahu dovolací argumentace) otevírá otázku procesního práva, zda tomu, aby přihlédl k tvrzení dovolatelky, že „na adrese označené v pojistné smlouvě jako adresa k doručování nadále bydlí“, bránil odvolacímu soudu princip neúplné apelace zakotvený v §205a o. s. ř.
Otázka, co se rozumí skutečnostmi nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně (tzv. novotami), není otázkou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou. Tak již v rozsudku ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2106/2003 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na http://www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vysvětlil, že z pohledu odvolacího řízení jsou nové takové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly za řízení před soudem prvního stupně uplatněny žádným z účastníků a ani jinak nevyšly najevo. Ke shodnému závěru dospěl též např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005.
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků… (§1 o. s. ř.). Soudy při projednávání a rozhodování sporů dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů … (§2 o. s. ř.). Občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva (§3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře též vysvětluje, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou bezformálnosti, vyjádřenou v §41 odst. 2 o. s. ř., z níž vyplývá, že procesní úkony soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, a usnesení ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, uveřejněná v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod čísly C 2862 a C 5207, usnesení ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, usnesení ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1201/99, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 2, ročník 2002, pod číslem 42, a z poslední doby např. též rozsudek ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2002/2013, a rozsudek ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013).
V souzené věci odvolací soud judikatorní závěry prosazující požadavek neformálnosti nerespektoval. Dlužno předeslat, že postupoval formalisticky již v úvaze, na jejímž základě učinil závěr o tom, že dovolatelka nepopřela správnost obsahu dodejky. Jestliže dodejka obsahuje údaj „adresát je na uvedené adrese neznámý“ a dovolatelka, která je vlastníkem domu na této adrese a tato adresa je zároveň adresou místa jejího trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, po provedení důkazu dodejkou uvede „pouze tolik“, že „po celou dobu jí bylo na uvedenou adresu doručováno“, lze to pochopit v daných souvislostech a posuzováno věcně (podle obsahu) z hlediska významu jinak, než že jí „po celou dobu“, logicky rozuměno též v době před tvrzeným neúspěšným pokusem o doručení a po něm, bylo na tuto adresu doručováno úspěšně a že tedy správnost obsahu dodejky, podle něhož je na této adrese neznámá, zpochybňuje? Tvrzení, které v souvislosti s důkazem provedeným dodejkou uplatnila, se přeci očividně neslučuje se zprávou, že byla v době pokusu o doručení na této adrese osobou neznámou.
Pokud soudy nižších stupňů neshledaly pro takové posouzení postačující důvod již ve známých shora uvedených okolnostech, měl soud prvního stupně postupovat podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a vyzvat dovolatelku s příslušným poučením, aby upřesnila a doplnila svá tvrzení stran toho, zda se v době doručení na uvedené adrese zdržovala a zda a jak byla tato adresa v místě označena a z hlediska technického opatřena pro účely doručování, a aby ke svým tvrzením navrhla důkazy. Jestliže tak neučinil soud prvního stupně, měl dovolatelce toto poučení podle §213b odst. 1 o. s. ř. poskytnout odvolací soud; takový procesní postup by vzhledem k §205a písm. d) o. s. ř. nebyl v rozporu s principem neúplné apelace, zakotveným v §205a o. s. ř.
Jestliže ostatně dovolatelka v odvolacím řízení uplatnila tvrzení, že na předmětné adrese „nadále bydlí“, rozuměno zřejmě, že se na ní zdržovala i v době, kdy mělo dojít k nezdařenému pokusu o doručení (tj. že adresu označenou v pojistné smlouvě jako doručovací nezměnila), pak se – oproti názoru odvolacího soudu - o nové tvrzení v intencích citované judikatury Nejvyššího soudu nejedná. Z hlediska obsahového (věcného) jde totiž v daných souvislostech o totéž tvrzení, jež dovolatelka před soudem prvního stupně vyjádřila slovy, že jí po celou dobu bylo na uvedenou adresu doručováno.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se soudy nižších stupňů vypořádají též s otázkou, zda lze vůbec sjednat fikci, popřípadě nevyvratitelnou právní domněnku doručení právního úkonu pořízeného v písemné formě, a pokud ano, za jakých předpokladů, zejména zda a v jaké podobě ji lze sjednat ve spotřebitelském vztahu. Nepřehlédnou přitom, že otázkou možnosti sjednat fikci se Nejvyšší soud v obecné poloze (bez vztahu k doručování a mimo spotřebitelský vztah) již zabýval, a to v rozsudku ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2536/2007, v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007 (jenž nebyl občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a v usneseních ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3202/2015, a ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4923/2016.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu