ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2655.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2655/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Richter + Frenzel s.r.o. , se sídlem v Praze 9, U Technoplynu 1572/1, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 61852325, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, proti žalované QUICKHAUS, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Roháčova 188/37, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28083881, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze, Šumavská 991/31, o zaplacení 74 109 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 382/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 91 Co 167/2016-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 034 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Ondřeje Doležala.
Odůvodnění:
Žalovaná (byť v úvodu podání nesprávně označená jako žalobce) podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2016, č. j. 15 C 382/2014-166, ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 68 165 Kč s 7,5 % úrokem z prodlení p. a. z částky 68 165 Kč od 21. 12. 2012 do zaplacení tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 68 165 Kč s 7,05 % úrokem z prodlení p. a. od 1. 3. 2013 do zaplacení, a ve zbývající části ho potvrdil (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů 43 805,70 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů 1 435,76 Kč (výrok III.). Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po stránce kvantitativní.
Dovolání žalované takovou vadou trpí, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, přičemž ani nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř. Nadto je celé dovolání polemikou dovolatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu prostřednictvím námitky, že odvolací soud pochybil při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, jehož výsledkem je vadně zjištěný skutkový stav.
Dovolatelka tak zřejmě přehlédla, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudů nižších stupňů, úplnost zjištěného skutkového stavu či hodnocení provedených důkazů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ) a není jimi naplněn ani ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Pokud pak dovolatelka poukazuje na rozpor předestřené otázky s judikaturou Nejvyššího soudu (například na usnesení ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000), vztahující se k dříve přípustnému dovolacímu důvodu vymezenému v §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a) bylo možné podat dovolání také z důvodu, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, je tato judikatura s ohledem na současnou právní úpravu jediného možného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) neaplikovatelná. Kromě toho odvolací soud dovolatelkou předestřenou otázku výkladu a aplikace §132 o. s. ř. v napadeném rozhodnutí neřešil, a proto tato otázka též z tohoto důvodu nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolatelka tak neformulovala právní otázku, která by byla pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Za situace, kdy zákonná dvouměsíční lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání dovolatelce uplynula, staly se tímto marným uplynutím lhůty vady dovolání neodstranitelnými a dovolání žalované trpí vadami, které brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu