ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2756.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2756/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně N. N. , zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze, Pod křížkem 428/4, o zaplacení 318 820 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 192/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 30 Co 414/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující pojistné plnění, na něž jí měl vzniknout nárok na základě pojistné smlouvy uzavřené se žalovanou dne 21. 11. 2006, a určení neplatnosti zrušení této pojistné smlouvy.
Rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 13 C 192/2009-149, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni 318 820 Kč s příslušenstvím (výrok I.); žalobu na určení neplatnosti zrušení pojistné smlouvy zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (výroky III.) a o povinnosti žalované nahradit náklady řízení státu (výrok IV.).
Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, jež směřovala proti jeho výrokům I., III. a IV.
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.); ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), ve výroku o povinnosti žalované nahradit náklady řízení státu jej potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po kvantitativní stránce.
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovodil, že dovolání, které nebylo v propadné (prekluzivní) lhůtě (jak ji vymezuje §240 o. s. ř.) podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem odmítnuto (srov. například usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v nyní projednávané věci. Z dovolání se přitom podává, že dovolatelka v něm nevymezila rozsah, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že obligatorní náležitostí dovolání je rovněž naplnění požadavku, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v nyní projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Ani požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tak jak jí ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., však dovolatelka nedostála, neboť o přípustnosti dovolání neuvedla ničeho.
Dovolání tedy trpí vadou, neboť dovolatelka v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Za situace, kdy zákonná lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání již uplynula, staly se tímto marným uplynutím lhůty vady dovolání neodstranitelnými a dovolání trpí vadami, které brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu