ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4267.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4267/2017-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Raiffeisenbank a.s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalovanému P. Č. , zastoupenému JUDr. Martinem Barešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, o zaplacení 31 123,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 65/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 11 Co 329/2016-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2016, č. j. 28 C 65/2014-85, v napadených výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 29 323,29 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení ve výši 15 294,07 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30. 1. 2017, č. j. 28 C 65/2014-115, opravil zjevnou nesprávnost svého rozsudku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 15 421,67 Kč.
Odvolací soud vyšel podle odůvodnění rozhodnutí při přezkoumání napadeného rozsudku v odvoláním dotčené části včetně řízení, které mu předcházelo, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a na jejich základě učinil odpovídající skutkové závěry, od nichž nemá jakéhokoli důvodu se odchylovat. Výtky odvolatele (žalovaného) týkající se hodnocení důkazů a právních závěrů nalézacího soudu neshledal opodstatněnými. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena písemná smlouva o poskytnutí úvěru, na základě níž žalovaný obdržel na svůj účet smluvený úvěr od žalobkyně. Tvrzení žalovaného o tom, že smlouvu neuzavřel, bylo vyvráceno jejím originálem, resp. návrhem na uzavření smlouvy, který podepsal. V případě listiny označené jako akceptace návrhu šlo podle posouzení soudu již pouze o potvrzení banky o tom, že předtím došlo k uzavření smlouvy. Žalovaný, který zpočátku úvěr řádně splácel, se později dostával se splátkami do zpoždění a od března 2013 jej splácet přestal. Doba, na kterou byla smlouva o úvěru uzavřena, již uplynula, aniž by žalovaný dluh žalobkyni dobrovolně uhradil, čímž porušil základní povinnost z předmětného závazkového vztahu. Žalobkyně má proto nárok na zaplacení dlužných splátek úvěru, včetně smluvního úroku za poskytnutí úvěru a úroku z prodlení z jednotlivých splátek, s nimiž se žalovaný dostal do prodlení, a dále na poplatky spojené se správou úvěrového účtu, což představuje celkovou částku 29 323,29 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud označil ve shodě se soudem prvního stupně argumentaci žalovaného za účelovou, jejímž cílem je odvrátit rozhodnutí ve věci.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost spojuje se skutečností, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (například od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3192/2012) v otázce vzniku písemné smlouvy, když „neposuzoval, kdy a jak byla vadná akceptace žalovanému vůbec doručena, přestože žalobce (zřejmě míněn žalovaný) namítal absenci svého podpisu na akceptaci jeho návrhu na uzavření smlouvy.“ Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (například od jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 176/99) v otázce posouzení obsahové totožnosti akceptace návrhu na uzavření smlouvy, neboť návrh smlouvy a jeho akceptace musejí být v režimu §44 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších změn, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) totožné. Kromě toho dovolatel namítá extrémní rozpor skutkových zjištění soudů obou stupňů o uzavření smlouvy s obsahem provedených důkazů (netotožná akceptace smlouvy a nedoručení akceptace žalobci – zřejmě opět míněn žalovaný). Pro případ závěru dovolacího soudu o uzavření smlouvy o úvěru platným způsobem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání „v otázce určení neplatnosti smlouvy o úvěru podle §39 obč. zák. pro porušení §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění účinném do 24. 2. 2013, tedy neprověření si dostatečné bonity klienta pro posouzení jeho úvěruschopnosti“, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Právního pochybení se tak soudy obou stupňů dopustily podle názoru dovolatele při posuzování vzniku smlouvy o úvěru, když při zjišťování aktivní legitimace žalobkyně opomněly zkoumat, zda byla akceptace smlouvy o úvěru doručena žalovanému. Namítá, že žalobkyně tuto skutečnost v řízení netvrdila ani neprokázala; k prokázání vzniku smlouvy sice předložila listinu označenou jako akceptaci návrhu, avšak již bez jakéhokoli důkazu či tvrzení o jejím doručení žalovanému. Závěr odvolacího soudu o vzniku smlouvy označuje za předčasný, neboť z dosud zjištěného skutkového stavu vyplývá, že k uzavření smlouvy vůbec nedošlo.
Podle dovolatele však nemůže závěr odvolacího soudu o vzniku smlouvy o úvěru obstát i z důvodu neshody návrhu na uzavření smlouvy a jeho akceptace v rozdílně navržené splatnosti měsíčních splátek. Odvolací soud však přes námitku dovolatele tento nesoulad oferty a akceptace pominul a akceptaci návrhu o uzavření smlouvy jako protinávrh žalobkyně ve smyslu §44 odst. 2 obč. zák. neposoudil.
K právnímu pochybení soudů obou stupňů došlo podle dovolatele i v důsledku jejich opomenutí posoudit, zda žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy o úvěru řádně vyhodnotila jeho úvěruschopnost. Dovolatel zastává názor, že v důsledku neposouzení jeho schopnosti splácet úvěr je smlouva absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelem předestřené otázky nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky dovolatele, že smlouva o úvěru mezi účastníky nevznikla pro neprokázání doručení akceptace ze strany žalobkyně žalovanému a pro neshodu textu (obsahu) akceptace a návrhu na uzavření smlouvy v uvedené splatnosti měsíčních splátek úvěru, se míjí s právním závěrem odvolacího soudu o vzniku smlouvy (v němž se ztotožnil s právním posouzením vzniku smlouvy ze strany soudu prvního stupně), neboť podle právního názoru soudu předmětná smlouva o úvěru mezi účastníky nevznikla až doručením akceptace žalobkyně žalovanému, ale tím, že žalovaný podepsal již návrh na uzavření smlouvy. Pokud jde o tzv. akceptaci návrhu, jejíž posouzení, resp. neposouzení jako protinávrh smlouvy dovolatel soudům vytýká, vyhodnotily soudy pouze jako potvrzení banky o tom, že došlo k uzavření smlouvy. Z tohoto důvodu nemůže ani jedna z obou dovolatelem předestřených otázek přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání nemůže otevřít ani otázka tzv. bonity žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu podle mínění dovolatele dosud řešena, kterou se soud podle jeho tvrzení nezabýval a pro jejíž opomenutí pokládá smlouvu za absolutně neplatnou. Je tomu tak proto, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i další jeho uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tak tomu však v případě poslední formulované otázky dovolatelem není, neboť odvolací soud ji neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Kromě toho jde ze strany dovolatele o tvrzení nové skutečnosti, kterou v nalézacím řízení neuvedl a k níž tedy nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Pokud dovolatel namítá, že „skutková zjištění soudů obou stupňů o uzavření smlouvy jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů“, patrně přehlédl, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Dovolání v této části není vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl žalovaný vůči žalobkyni zavázán za řízení před soudem prvního stupně (15 421,67 Kč) a za řízení před odvolacím soudem (6 292 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč.
K obsahu dovolání ze dne 20. 2. 2017 (č. l. 116 spisu), sepsanému samotným dovolatelem dovolací soud nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání, v němž dovolatel uvedl rozsah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vymezil důvod dovolání, nebyla plněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
K návrhu žalobkyně ze dne 29. 5. 2017 na vstup nové žalobkyně (společnosti Artissica s.r.o., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, identifikační číslo osoby 24132730) do řízení (č. l. 144 spisu), dodanému do datové schránky soudu prvního stupně dne 30. 5. 2017 a odůvodněnému tím, že žalobkyně jí smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 2017 postoupila pohledávku, která je předmětem řízení, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť §107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. 11. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu