ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5241.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5241/2017-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované L. P. , zastoupené Mgr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, o zaplacení částky 1 895 935,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 C 2/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 241 C 2/2013-144, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 47 Co 412/2015-193, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 241 C 2/2013-144, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 47 Co 412/2015-193, se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 241 C 2/2013-144, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 895 935,61 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 207 475,20 Kč (výrok II.) a rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení proti žalované (výrok III.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 47 Co 412/2015-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 171 067,90 Kč (druhý výrok), a dále uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 56 337,60 Kč (třetí výrok).
Výslovně proti oběma rozsudkům označeným v záhlaví (proti oběma v plném rozsahu) podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že podle jejího názoru „předmět sporu nebyl dosud v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešen, je dovolacím soudem rozhodován rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalované přiznal náhradu nákladů řízení „v plném rozsahu“.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, jestliže co do přípustnosti dovolání uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kdy předmět sporu nebyl dosud v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešen, je dovolacím soudem rozhodován rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Takové vymezení přípustnosti se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, které je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu). Řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 a §241a o. s. ř. nelze dovodit ani z obsahu dovolání; dovolatelka rovněž nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva.
Má-li dovolatelka za to, že „řízení je postihnuto vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem opírající se o zpochybnění skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolání výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. K druhému a třetímu výroku tohoto rozsudku dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí, k této části napadeného rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Vzhledem k rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. 12. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu