ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5604.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5604/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25672720, proti žalovaným 1) B. L. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51 a 2) R. N. , zastoupené Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, o zaplacení 989 893,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 40 C 354/2010, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 Co 427/2013-245, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná 1) podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně zrušil ve vztahu k žalované 1) rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2013, č. j. 40 C 354/2010-149, ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 208 085 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil [výrok I.], potvrdil ho ve vztahu k žalované 1) ve zbytku vyhovujícího výroku ve věci samé ohledně částky 781 808,93 Kč s příslušenstvím a ve výroku o povinnosti obou žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 36 080 Kč [výroky II. a III.] a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) [výrok IV.].
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Zrušil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku věci samé ve vztahu k žalované 1) co do částky 208 085 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil, nemohla být tímto rozhodnutím žalované 1) způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k příznivému rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání, které dovolatelka směřovala proti rozsudku odvolacího soudu v jeho zbývající části.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud pak má být naplněn poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. – má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak – musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, uvedla-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelka, tvrdíc, že odvolací soud nesprávně právně posoudil okolnosti uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tak popsaným způsobem uvádí souhrnně tři předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž některý z těchto souhrnně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání vymezuje u konkrétních formulovaných otázek hmotného práva. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ). Nadto je třeba dovolatelce vytknout, že v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání neuvádí žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit či od které by se měl odchýlit (posoudit jinak) dovolací soud.
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a která postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil ve vztahu k žalované 1) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 781 808,93 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Směřovalo-li proto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, není v této části vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byla žalovaná 1) zavázána (36 080 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v jeho zbývající části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však nebylo dovolání v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu