ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5632.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5632/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně TIME : SERVICE, a. s. , se sídlem v Praze 7, Tusarova 453/41, identifikační číslo osoby 63999820, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované euroAWK s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Konopišťská 739/16, identifikační číslo osoby 43965717, zastoupené JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 2561/47, o zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 63/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 Cmo 370/2015-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 971 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 16 Cm 63/2013-184, Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 Cmo 370/2015-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí jednak na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe, a zároveň závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou předložené otázky platnosti (neplatnosti) komisionářské smlouvy, bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu a náhrady škody podle §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř., neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Odvolací soud, odkazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, dospěl k závěru, podle kterého k uzavření komisionářské smlouvy nedošlo. Otázku platnosti (neplatnosti) komisionářské smlouvy s ohledem na tento závěr vůbec neposuzoval, a nezabýval se proto ani případným bezdůvodným obohacením spočívajícím v plnění z neplatného právního úkonu ani náhradou škody způsobené neplatným právním úkonem.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá níže uvedené judikatuře dovolacího soudu citované v již zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 (ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2928/14). Nejvyšší soud se od řešení přijatého v této judikatuře nehodlá odchýlit (neshledává důvod, proč by měl příslušné otázky řešit jinak).
Konkrétně závěr odvolacího soudu, podle něhož jednatel žalované společnosti Ing. J. H., který podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku nebyl oprávněn jednat jménem žalované samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, nemohl jednat za žalovanou samostatně jako zmocněnec na základě generální plné moci, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 943/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010, či obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani dovolatelkou zdůrazněná skutečnost, že další z jednatelů A. K. byl oprávněn jednat jménem žalované společnosti samostatně (Ing. J. H. samostatné jednatelské oprávnění nesvědčilo).
Jednal-li jménem žalované jednatel, který nebyl oprávněn činit jejím jménem právní úkony samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle žalované (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 51, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010). Proto jsou pro posouzení přípustnosti dovolání bez právního významu i úvahy dovolatelky, podle nichž je jedním ze základních principů výkladu smluv priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, anebo možnost zhojení absolutní neplatnosti smlouvy dlouhodobou praxí mezi stranami, jakož i odkazy na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která nelze aplikovat na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu o neexistenci bezdůvodného obohacení na straně žalované se opírá o skutková zjištění, podle kterých žalovaná v předmětném období (květen 2009) reklamní plochy vlastněné dovolatelkou neužívala, ani od ní nepřijímala žádná jiná plnění, a je proto zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1154/2006).
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou – správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Taktéž závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaná není odpovědná za škodu, jež měla být dovolatelce způsobena podpisem komisionářské smlouvy „neoprávněnou“ osobou, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněném pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 265/2007, posuzování případné dobré víry dovolatelky by mohlo mít význam pouze tehdy, jestliže by jménem žalované jednala osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako její statutární orgán, a to způsobem uvedeným v obchodním rejstříku; tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo.
Ačkoliv dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno též v rozsahu prvního výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, dovolatelka v této jeho části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání. Předmětný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Dovolání v rozsahu týkajícím se druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla dovolatelka tímto výrokem zavázána (38 725 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 1. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu