ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5683.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5683/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně G. B. , zastoupené JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 121/11, proti žalovanému Bc. I. P. , zastoupenému Mgr. Milanem Popelkou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 121/11, o zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 8/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, č. j. 47 Co 70/2015-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. 11. 2014, č. j. 14 C 8/2014-46, kterým Okresní soud v Prostějově uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 95 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 29 918 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že dovolací soud dosud neřešil „otázku zásadního právního významu týkající se rovnosti účastníků smluvního vztahu, jakožto osoby, která má delší dobu přerušen výkon živnosti a osoby nepodnikající při zvolení smluvního vztahu, který se podřizuje režimu obchodního zákoníku“, přičemž „v zásadě jde o otázku platnosti závazku a jeho podřízení režimu obchodního zákoníku ve smyslu ustanovení §262 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když smluvní vztah uzavírají osoby, které jsou oba nepodnikatelé, resp. jedna osoba nepodnikající a druhá osoba, která má delší dobu přerušen výkon živnosti“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel v otázce platnosti závazku a jeho podřízení režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkového zjištění (že žalovaný uzavřel smlouvu jako podnikatel), z něhož při právním posouzení věci vycházel. Dovolací argumentace žalovaného se odvíjí od jím tvrzeného skutkového stavu věci, podle něhož uzavřel smlouvu jako nepodnikatel, neboť měl od roku 2011 „přerušenou živnost“, a že jeho postavení a znalosti byly naprosto srovnatelné s postavením a znalostmi žalobkyně. Teprve na této vlastní skutkové verzi dovolatel prosazuje (podle něho správný) právní názor, že volbou práva podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. a podřízením smluvního vztahu obchodnímu zákoníku se nemohlo zhoršit právní postavení žalobkyně jako kupující, která byla a musela být v dobré víře při uzavírání kupní smlouvy. Dovolatel pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách.
Pro úplnost lze dodat, že skutečnost, že dovolatel měl v době uzavření kupní smlouvy se žalobkyní přerušeno živnostenské podnikání, nemá vliv na povahu a platnost závazku (srov. ustanovení §3a odst. 1 obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, a usnesení téhož soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1364/2015) a tím ani na postavení dovolatele v tomto vztahu.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovolatelem předložená otázka má zásadní právní význam. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Namítá-li dovolatel, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, zda žalobkyně byla v dobré víře a zda je možné posoudit věc podle ustanovení §446 obch. zák., přehlíží, že dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že k dovolací argumentaci týkající se (ne)správnosti závěrů soudu prvního stupně nelze přihlížet.
Dovolání žalovaného výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za řízení před soudem prvního stupně (29 918 Kč) a za odvolací řízení (13 853 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vyjádření zástupce žalobkyně zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by žalobkyni náležela náhrada nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu