ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.899.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 899/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Citibank Europe plc , se sídlem North Wall Quay 1, Dublin, Irská republika, registrační číslo 132781 (podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 28198131), zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalovaným 1) I. H. , 2) J. H. , a 3) nezletilému M. H. , zastoupenému žalovanou 1) jako zákonnou zástupkyní, všem zastoupeným JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, o zaplacení částky 139 115,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 148/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, č. j. 96 Co 61/2015-116, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, č. j. 96 Co 61/2015-116, v prvním výroku v rozsahu povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 66 001 Kč na náhradu nákladů řízení a ve druhém výroku ve vztahu žalobkyně a žalované 1) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 2014, č. j. 27 C 148/2012-90, ve výroku IV. ve vztahu žalobkyně a žalované 1) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítá .
III. Žalobkyně a žalovaný 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně a žalovaný 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 27 C 148/2012-90, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 73 557,94 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení proti žalovaným 2) a 3) [výrok II.] a vůči žalované 1) co do částky 21 549,71 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III.) a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným (výrok IV.).
Soud prvního stupně k nákladům řízení toliko uvedl, že žalobkyni, ačkoliv byla v řízení úspěšná, se nepřiznává právo na náhradu nákladů podle ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s ohledem na sociální situaci žalovaných.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně proti výroku IV. v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni částku 94 287 Kč na náhradu nákladů řízení, z toho žalované 1) částku 66 001 Kč, žalovanému 2) částku 14 143 Kč a žalovanému 3) částku 14 143 Kč (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a na odbornou literaturu odvolací soud uvedl, že soud při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Soud prvního stupně postupoval zjevně nesprávně, když hodnotil jen sociální situaci žalovaných, aniž blíže uvedl konkrétní údaje. Odvolací soud shrnul, že počet dětí či dočasná nezaměstnanost účastníka nejsou samy o sobě důvodem pro nepřiznání nákladů řízení úspěšné protistraně, a je rovněž irelevantní, že žalovaní dluh zdědili a dříve o něm nevěděli. Tuto skutečnost zohlednila žalobkyně, neboť smluvní úroky z jistiny požaduje až po skončení dědického řízení. Částečné zastavení řízení procesně zavinili žalovaní, kteří plnili ve splátkách po podání žaloby. Nejde o šikanózní žalobu, když žalobkyně k jejímu podání přistoupila poté, co jednání o splátkách a o notářském zápisu nepřineslo dostatečné výsledky. Odvolací soud proto neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu výroku, podali žalovaní dovolání s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., majíce za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že pochybení soudu prvního stupně ve zjištění důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nebylo v rámci odvolacího řízení napraveno. Uvádí, že neměli finanční prostředky na úhradu žalobkyní vyžadovaného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Vzhledem ke své sociální situaci se rozhodli splátkový kalendář plnit i bez sepsání notářského zápisu, plnili jej řádně už před podáním žaloby, nikdy se nezpozdili byť jen s jedinou splátkou. Žalobkyně i žalovaní na jednání před soudem prvního stupně dne 10. 4. 2014 shodně uvedli, že je pro ně akceptovatelné uzavření soudního smíru, v němž by se žalovaná zavázala hradit splátky za těch podmínek, za jakých nyní splácí předmětný dluh. Žalobkyně však v jednání o soudním smíru nepokračovala. Na základě těchto skutečností není možné posuzovat jednání žalobkyně jako účelné uplatňování nebo bránění práva, neboť žalobkyně podala žalobu o zaplacení dlužné částky v době, kdy žalovaní pravidelně spláceli podle splátkového kalendáře určeného žalobkyní, byť nedošlo k sepsání notářského zápisu. Pro úplnost uvádí, že žalobkyně jako bankovní ústav je schopna řešit soudní vymáhání pohledávek prostřednictvím svých právníků, zaměstnanců banky, a pro tyto právně nekomplikované případy je bezdůvodné, aby byla zastoupena advokátem. Navrhují, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání zamítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Z ustanovení §150 o. s. ř. vyplývá, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4953/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách, nebo usnesení uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně vyjádřil zásady výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř., přičemž tak učinil i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu. Vysvětlil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále zdůraznil, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutné každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný pod číslem 75/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení se podává, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nepřistoupil k použití ustanovení §150 o. s. ř. s tím, že částečné zpětvzetí žaloby zavinili svým chováním žalovaní, svůj postup dále odůvodnil neúplným zjištěním sociální situace žalovaných a okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu.
Postup odvolacího soudu při rozhodování, zda aplikuje ustanovení §150 o. s. ř. není správný, neboť se blíže nezabýval majetkovou a sociální situací žalovaných, neuvedl, jaké jsou současné příjmy a výdaje žalovaných, nezjistil úplně chování žalovaných a žalobkyně v době před zahájením soudního sporu, pominul skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní plnili dluh v pravidelných splátkách již před podáním žaloby, nezkoumal, z jakého důvodu nedošlo k uzavření notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, nepřihlédl k postoji účastníků v průběhu řízení a nezkoumal, proč nebyl uzavřen smír, nezabýval se blíže majetkovou sférou žalobkyně ani tím, jak by se takové rozhodnutí dotklo jejích majetkových poměrů.
Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že v souladu s výše uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nepostupoval. Odvolací soud řádně nepřezkoumal podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Je zřejmé, že ve světle uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je posouzení okolností, na nichž odvolací soud založil rozhodnutí o nákladech řízení, kdy nepostupoval podle ustanovení §150 o. s. ř., neúplné a tím i nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v měnícím výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu žalobkyně a žalované 1) a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu žalobkyně a žalované 1) zrušil; poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je ve výroku IV. ve vztahu žalobkyně a žalované 1) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání žalovaného 2) proti té části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 14 143 Kč, a dovolání žalovaného 3) proti té části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byl zavázán zaplatit žalobkyni stejnou částku, není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný 2) a žalovaný 3) zavázán za řízení před soudem prvního stupně (každý 14 143 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) i žalovaného 3) proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V tomto rozsahu je proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustná pouze ústavní stížnost.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žalobkyni ani žalovaným 2) a 3), neboť dovolání obou žalovaných bylo odmítnuto a vyjádření zástupce žalobkyně zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by žalobkyni náležela náhrada nákladů řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) soud rozhodne v novém rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu