ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1804.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1804/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce G. V. , zastoupeného JUDr. Tomášem Hándlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti žalované H. H., o zaplacení 74.087,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 150/2015, o odvolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2016, č. j. 25 Co 290/2016-42, takto:
I. Řízení o „odvolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2016,
č. j. 25 Co 290/2016-42, se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím Městský soud v Praze odmítl odvolání žalované proti rozsudku (pro uznání) ze dne 14. září 2015, č. j. 98 C 150/2015-23, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2016, č. j. 98 C 150/2015-37, jímž jí Obvodní soud pro Prahu 9 uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 74.087,75 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná odvoláním (ve svém podání z 13. 9. 2016 uvedla, že z poučení obsaženého v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zjistila, že proti němu není přípustné dovolání a proto proti němu podává odvolání, přičemž tuto vůli výslovně projevila v „ doplňujícím “ podání z 30. 12. 2016).
Napadené usnesení je rozhodnutím odvolacího soudu vydaným v rámci odvolacího řízení. Odvolání však není opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat proti rozhodnutí krajského (městského) soudu jako soudu odvolacího (§201 a §10 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Tomu odpovídá i skutečnost, že Nejvyšší soud - ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava (srov. článek 91) - může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. §9 odst. 4 a §10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soud řád neupravuje.
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. §104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o „odvolání“ proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 85/2001, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 139/2002, ze dne 26. 10 2011, sp. zn. 20 Cdo 3313/2011, nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4856/2016).
Nejvyšší soud proto řízení o „odvolání,“ které trpí shora uvedenou vadou, podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu