ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2639.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2639/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) V. N. , b) A. K. , a c) M. P. , jako dědiců původního žalobce V. P., zemřelého 5. 9. 2015, proti žalovanému V. P. , zastoupenému JUDr. Zitou Chvojanovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Na Sekyře 164, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 20/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 29 Co 618/2014-412, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 29 Co 618/2014-412, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 29 Co 618/2014-412, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 9. 2014, č. j. 6 C 20/2012-371, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že původní žalobce V. P., byl vlastníkem pozemku parc. č. st. 1415 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je dům č. p. 900 – objekt bydlení, a zahrady p. č. 1309/28 v k. ú. N. S., které jsou zapsány na LV č. 419 pro obec a k. ú. N. S. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – Katastrální pracoviště Rakovník; změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který se zabýval meritem, tj. důvody, zakládajícími neplatnost darovací smlouvy, a okolnostmi, pro které mělo dojít ke vrácení daru (důvodností určovací žaloby), odvolací soud – aniž se zabýval podstatou sporu – dospěl na základě blíže citované judikatury Nejvyššího soudu k závěru, že na požadovaném určení nemůže mít původní žalobce naléhavý právní zájem. Podle odvolacího soudu určovací žaloba nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, jak je tomu v nyní souzené věci, kdy se lze domáhat vrácení daru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání původní žalobce V. P. Dovolání považoval za přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování otázky procesního práva - existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002. Prosazoval názor, že vlastník nemovitosti, který ji daroval, má po uplatnění práva na vrácení daru naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva. Byla-li předmětem daru nemovitost, která je evidována v katastru nemovitostí, pak uplatněním práva na vrácení daru sice došlo k přechodu vlastnictví na původního vlastníka, avšak v katastru nemovitostí zůstává nadále zapsán jako vlastník obdarovaný. Změny zápisu může docílit dárce pouze výrokem soudu, a tím je dán naléhavý právní zájem na takovém určení. Podkladem změny v katastru nemovitostí nemůže být rozsudek ukládající povinnost k vyklizení, jak dovozuje odvolací soud.
Poté, co původní žalobce V. P. podal dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu, dne 5. 9. 2015 zemřel. Nejvyšší soud proto na základě usnesení ze dne 18. 5. 2017, č. j. 33 Cdo 2639/2015-462, pokračoval v dovolacím řízení s V. N., A. K., M. P., (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004).
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s již ustálenou praxí dovolacího soudu; její řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Dovolání je důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972).
Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001, přijal závěr, podle něhož, je-li předmětem určení podle §80 písm. c) o. s. ř. právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, (…) neboť důvodem zápisu ve smyslu záznamu podle §7 je i soudní výrok o určení právního vztahu (vlastnictví); vzhledem k účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se tak záznamem završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním stanovení obsahu sporného právního vztahu. V návaznosti na to si soudní praxe osvojila závěr, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti lze spatřovat i v tom, že navržený výrok soudu o žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. je způsobilý přivodit změnu dosavadního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Tomu konvenují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 692/2005, podle něhož „je naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. dán již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí a podle stavu, který nastal v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy.“ Ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2053/2009, dodal, že „soudní praxe a odborná literatura je ve shodě v tom, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky (mutatis mutandis totéž platí i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (k tomu srovnej §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky (k tomu srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2075, 2368/94, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 1995, č. 2, str. 25 nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528).“
S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům se žalobcům podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu