ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2641.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2641/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. L., zastoupené JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Havlíčkova 404/2, proti žalované obci Skřivany, identifikační číslo osoby 002 69 514, zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem Praha 4, Táborská 65/29, o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 89/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2016, č. j. 24 Co 19/2016-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Luboše Kuny, advokáta se sídlem Praha 4, Táborská 65/29.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 24 Co 19/2016-115, potvrdil rozsudek ze dne 2. 11. 2015, č. j. 9 C 89/2011-85, jímž Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, která je nedílnou součástí rozsudku, o prodeji pozemku parcelní číslo 150/22 v katastrálním území a obci S., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na LV č. 10001, se všemi jeho součástmi a příslušenstvím, za kupní cenu 165.450 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění (převzatého od soudu prvního stupně), že účastnice uzavřely dne 20. 10. 2008 smlouvu o smlouvě budoucí, v níž žalovaná projevila vůli prodat žalobkyni ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaný pozemek (dále též „pozemek“, resp. „předmětný pozemek“) za kupní cenu 165.450 Kč a žalobkyně projevila vůli oproti tomu zřídit ve prospěch žalované věcné břemeno vedení kanalizace, včetně vybudování kanalizační šachty na předmětném pozemku za úplatu 5.000 Kč. Smluvní strany se zavázaly realizační smlouvu uzavřít do jednoho měsíce od předložení pravomocného rozhodnutí o kolaudaci rodinného domu postaveného na předmětném pozemku. Žalobkyně přípisem ze dne 8. 9. 2010 vyzvala žalovanou k uzavření kupní smlouvy o prodeji pozemku a smlouvy o zřízení věcného břemene s tím, že byla splněna podmínka sjednaná ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jelikož realizační smlouva uzavřena nebyla, žalobkyně podala žalobu u soudu, jíž se domáhá pouze nahrazení projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvu. Odvolací soud takto zjištěný skutkový stav poměřoval zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, a jeho usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3205/2013) dospěl k závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí kupní v souladu s §50a odst. 1 obč. zák. obsahující jednak ujednání o budoucí kupní smlouvě a jednak vedlejší ujednání o úplatném budoucím zřízení věcného břemene vedení kanalizace. Zatímco oproti soudu prvního stupně dovodil, že ujednání o budoucím zřízení věcného břemene vyhovuje požadavku určitosti a není proto ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatné (v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012), ztotožnil se s jeho závěrem, že tato část smlouvy o smlouvě budoucí je obsahově neoddělitelná od její ostatní části, tj. od ujednání o uzavření budoucí kupní smlouvy (smlouva o smlouvě budoucí obsahuje projevy vůle účastnic realizovat prodej pozemku oproti zřízení věcného břemene z pochopitelného hospodářského i právního důvodu - kanalizace ve vlastnictví žalované se bude po uzavření zamýšlené kupní smlouvy nacházet na pozemku žalobkyně). V situaci, kdy soudu nepřísluší doplňovat text budoucí (realizační) smlouvy tak, aby korespondoval se shodným projevem vůle smluvních stran vyjádřeným ve smlouvě o smlouvě budoucí, odvolací soud uzavřel, že nelze vyhovět žalobě o nahrazení projevu vůle, která (vedlejší) ujednání o budoucím zřízení věcného břemene pomíjí; rozsudek soudu prvního stupně o věci samé proto shledal věcně správným (byť z jiných důvodů).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež žalovaná navrhla pro nepřípustnost odmítnout, neboť má za to, že k dovolacímu přezkumu předložené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, a to, 1/ „zda v případě, že je v jedné listině, nazvané smlouva o smlouvě budoucí, ujednáno více závazků uzavřít více realizačních (budoucích) smluv, jsou tyto jednotlivé závazky samostatné a oddělitelné“, a 2/ „zda v případě, že se oprávněný domáhá nahrazení projevu vůle pouze u jednoho z těchto závazků, mění tím ujednaný obsah realizační (budoucí) smlouvy“, které podle jejího přesvědčení nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
Žalobkyně pomíjí, že otázka „oddělitelnosti“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu již byla dovolacím soudem řešena v souvislosti s částečnou neplatností právního úkonu (§41 obč. zák.), přičemž přijaté závěry se uplatní i v posuzované věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, a ze dne 19. 3. 2014, 30 Cdo 531/2014). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil nastolenou otázku ad 1/ v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže respektoval vůli účastnic projevenou ve smlouvě o smlouvě budoucí a přihlédl k účelu, který byl ujednáním o budoucím zřízení věcného břemene sledován (jak jej zjistil soud prvního stupně a s jehož skutkovými závěry se zcela ztotožnil). Prosazuje-li žalobkyně svůj právní názor o oddělitelnosti ujednání o budoucí kupní smlouvě od ujednání o budoucím zřízení věcného břemene, činí tak procesně neregulérním způsobem. Zpochybňuje totiž správnost soudy zjištěného obsahu ujednání smluvních stran vyjádřeného ve smlouvě o smlouvě budoucí. Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena v závěru, že zjištění obsahu smlouvy, tedy toho, co účastníci sjednali (zde konkrétně ve smlouvě o smlouvě budoucí), je skutkovým zjištěním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). V tomto ohledu tak žalobkyně ve skutečnosti neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1, 3 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Ani předložená otázka ad 2/ nečiní dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř., poněvadž odvolací soud ji posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008 (na který přiléhavě odkázal). V něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož nelze soudním rozhodnutím nahradit projev vůle žalované uzavřít realizační smlouvu podle §161 odst. 3 o. s. ř., jestliže její znění neodpovídá tomu, co si účastnice (shodným projevem vůle) sjednaly ve smlouvě o smlouvě budoucí.
Avizuje-li žalobkyně v dovolání, že jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, ve skutečnosti dovolání (posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí žádnou argumentaci, natož tu, která je spojena s obligatorními náležitostmi dovolání (§241a odst. 2, §241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu