ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2989.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2989/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně HELD spol. s r. o. se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 8, identifikační číslo 48028444, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 138, proti žalovanému P. B. , zastoupeného JUDr. Liborem Fingerem, advokátem se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 186, o popření pohledávky žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 191/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015, č. j. 69 Co 41/2015-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 21 C 191/2011-100, zamítl žalobu o určení, že „žalovanému nevznikla pohledávka za společností K23 a. s. se sídlem v Praze, Opletalova z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovaným a společností K23 dne 23. 7. 2009, a přihlášené pohledávky do exekuce k uspokojení z rozdělované podstaty ze dne 9. 8. 2010 do exekuce prováděné Mgr. Milošem Dvořákem, soudním exekutorem pod sp. zn. 041 EX 1690/09“. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 23. 7. 2009 se žalovaný zavázal půjčit společnosti K23 a. s. 2.000.000 Kč a to tak, že část ve výši exekučně vymáhaných pohledávek Mgr. Dvořákem, exekutorem se sídlem v Sokolově, uhradí hotově k rukám tohoto exekutora oproti vydání potvrzení o jejich úhradě, a zbývající část ve výši 2.000.000,- Kč převodem na bankovní účet společnosti K23 a. s. do tří dnů od vkladu zástavního práva pro věřitele (žalovaného) k nemovitostem. Půjčka byla úročena dohodnutým procentem, přičemž v době uzavření smlouvy byla zřejmá celková výše úrokového zvýšení ve výši 600.000,- Kč. Podle zástavní smlouvy ze dne 23. 7. 2009 uzavřené mezi společností K23 a. s. (zástavním dlužníkem) a žalovaným (zástavním věřitelem) zástavní dlužník jako vlastník shora uvedených nemovitostí jimi zajistil pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 7. 2009. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2009, č. j. 48 Nc 1269/2009-6, byla nařízena exekuce podle pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2008, č. j. 16 C 61/2008-9, pro pohledávku 11.571,10 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve prospěch žalobkyně (oprávněné) proti povinné K23 a. s.; provedením exekuce byl pověřen Mgr. Miloš Dvořák, Exekutorský úřad Sokolov (dále též jen „soudní exekutor“). Exekučním příkazem č. 2 ze dne 28. 4. 2010, č. j. 041 EX 1690/09-22, soudní exekutor nařídil prodej nemovitostí povinné nacházejících se v k. ú. a obci Z., okres P.-v., rozestavěné budovy postavené na pozemku parc. č. st., pozemku parc. č. st., a pozemku parc. č. Dne 22. 7. 2009 byly za přítomnosti L. a K. K. (členů představenstva K23 a. s.) složeny v kanceláři soudního exekutora Mgr. Dvořáka, Exekutorský úřad Sokolov, z prostředků žalovaného částky 131.251 Kč, 83.746 Kč a 150.798 Kč ve prospěch společnosti K23 a. s. za účelem úhrady exekučních nároků vůči této společnosti. Žalovaný dne 11. 8. 2009 převedl ze svého bankovního účtu ve prospěch účtu společnosti K23 a. s. částku 1.634.205 Kč. Dne 3. 9. 2010 žalovaný podal přihlášku pohledávky do exekuce k uspokojení z rozdělované podstaty soudnímu exekutorovi s tím, že jde o pohledávku zajištěnou zástavním právem ke shora uvedeným nemovitostem ve výši 2.000.000 Kč (jistina) a 600.000 Kč (sjednaný úrok z půjčky). Dále soud prvního stupně vzal za prokázané, že exekutorskému úřadu byla dne 3. 9. 2010 předložena smlouva o půjčce ze dne 23. 7. 2009, a dne 15. 2. 2011 zástavní smlouva ze dne 23. 7. 2009. Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný podle dohody se statutárními zástupci společnosti K23 a. s. uhradil za tuto společnost částku 365.795 Kč soudnímu exekutorovi a částku 1.634.265 Kč na její bankovní účet. Tento způsob „předání“ půjčky neodporuje povaze takové smlouvy jako reálného kontraktu, a proto soud prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce vznikla platně; ve vztahu k dohodnutým úrokům ve výši 600.000,- Kč ovšem soud prvního stupně dovodil rozpor s dobrými mravy, a tedy neplatnost jejich sjednání podle §39 obč. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 69 Co 41/2015-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok I.), změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě těchto nákladů 35.450,58 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný převedl ze svého účtu na účet společnosti K23 a. s. částku 1.634.205 Kč. Akcentoval, že není použitelná judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k institutu „přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení“ podle §174 zákona č. 182/2006 Sb., neboť znění uvedeného paragrafu není totožné se zněním ustanovení §336f o. s. ř. To, že žalovaný ve své přihlášce pohledávky do exekučního řízení neuvedl důvod jejího vzniku, tj. skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, neznamená, že přihláška měla být odmítnuta. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka žalovaného v rozsahu sjednaných úroků, tj. částky 600.000 Kč, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná, což s přihlédnutím k §41 obč. zák. nemá za následek neplatnost celé smlouvy o půjčce, nýbrž jen v rozsahu uvedených úroků. Oproti soudu prvního stupně má zato, že na výsledek řízení nemá vliv okolnost, že nebyla prokázána existence půjčky ve výši 365.795 Kč. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 041 EX 1690/09 vyplývá, že žalovaný současně s přihláškou své pohledávky do exekuce doručenou Exekutorskému úřadu Sokolov dne 3. 9. 2010 předložil ověřenou kopii smlouvy o půjčce ze dne 23. 7. 2009, ověřenou kopii zástavní smlouvy ze dne 23. 7. 2009, originál výpisu z katastru nemovitostí, tedy listiny, které označil v podané přihlášce, prokazující pohledávku žalovaného zajištěnou zástavním právem. Byla tedy prokázána existence (pravost) pohledávky žalovaného vůči společnosti K23 a. s. ve výši 1.634.205 Kč, stejně jako existence zástavní smlouvy, a proto soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jestliže žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť podle ní rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a to při řešení otázky:
a) podle jakého znění §336f o. s. ř. je nutno posuzovat náležitosti přihlášky pohledávky,
b) povahy smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu,
c) zákazu přihlížet ke skutečnostem a důkazům, které nebyly věřitelem popřené pohledávky uplatněny do zahájení dražebního jednání, nebyly uvedeny při rozvrhovém jednání, ani se nenachází v exekučním spise, při projednávání žaloby na popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku při exekuci prodejem nemovitostí.
Na základě rozsáhlého popisu dosavadního průběhu řízení (část A, B a C dovolání) zpochybňuje existenci pohledávky žalovaného a polemizuje s důvody, pro které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající její žalobu. Namítá, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou naplněny tím, že odvolací soud neposuzoval náležitosti přihlášky ze dne 9. 8. 2010 podle §336f odst. 1 a 2 o. s. ř. (v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2015/2013 - ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) podle právního stavu ke dni přihlášení pohledávky, nýbrž k jinému datu, a tudíž je jeho právní posouzení věci chybné. Za odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, usnesením ze dnů 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, a 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1902/2011, odvolacímu soudu vytýká chybný závěr, že bylo v řízení prokázáno předání peněz jako podmínka vzniku smlouvy o půjčce v rozsahu částky 1.634.205 Kč. Pravost pohledávky přihlášené žalovaným přihláškou ze dne 9. 8. 2010 posuzoval odvolací soud nikoliv na základě listin, které by předložil žalovaný nebo byly součástí spisu nejpozději do zahájení dražebního jednání, resp. při rozvrhovém jednání, nýbrž na základě listin, které žalovaný předložil až v průběhu řízení o odporové žalobě. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 69 Co 41/2015-132, tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2014, č. j. 21 C 191/2011-100, v zamítavém výroku I. o věci samé mění tak, že se určuje, že žalovanému nevznikla pohledávka za společností K23 a. s., se sídlem Praha 1, Opletalova 983/45, IČ 28073509, z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovaným a společností K23 a. s. dne 23. 7. 2009 a přihlášené přihláškou pohledávky do exekuce prováděné Mgr. Milošem Dvořákem, soudním exekutorem, pod sp. zn. 041 EX 1690/09 k uspokojení z rozdělované podstaty ze dne 9. 8. 2010.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět jen „o. s. ř.“], není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Jedním z předpokladů, jejichž splněním zákon podmiňuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., je to, že dovolatelem vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí. V posuzovaném případě tento předpoklad splněn není, neboť na řešení otázky náležitostí přihlášky pohledávky do rozvrhového řízení podle §336f o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Smyslem a účelem tzv. odporové žaloby je při prodeji nemovitosti ve výkonu rozhodnutí nebo v exekuci vyřešit spor mezi oprávněným, dalšími oprávněnými a jinými věřiteli, kteří se účastní rozvrhu, popř. též povinným, o to, které pohledávky, v jaké výši, v jaké skupině nebo v jakém pořadí mají být uspokojeny při rozvrhu výtěžku získaného zpeněžením nemovitosti (rozdělované podstaty). Lze v ní uvést jen takové skutečnosti, které byly uvedeny při rozvrhovém jednání; při projednání tzv. odporové žaloby a při rozhodování o ní se k jiným skutečnostem nepřihlíží (srov. např. publikace Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2228, 2232, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 927/2013). Platí, že je-li pravost pohledávky, popř. její výše, zpochybněna, soud či soudní exekutor si námitky vyhodnotí sám, není-li třeba provádět dokazování; jinak uloží tomu, kdo námitky uplatnil, aby podal žalobu podle §267a o. s. ř., tedy tzv. odporovou žalobu. Oprávnění, další oprávnění, věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do řízení, a ti, jejichž pohledávky mají být uspokojeny z rozdělované podstaty (zejména osoby, v jejichž prospěch váznou na nemovitosti závady, které jejím prodejem v dražbě mohou zaniknout, a vydražitel), jsou věcně legitimováni k popření pohledávek jiných věřitelů povinného a mají tedy i aktivní věcnou legitimaci k odporové žalobě; ti, co své pohledávky přihlásili do řízení, tuto legitimaci nemají tehdy, jestliže jejich pohledávka byla odmítnuta nebo jestliže se k jejich přihlášce nepřihlíží. Popřením pravosti pohledávky se přitom rozumí popření jejího základu [má-li popírající za to, že pohledávka vůbec nevznikla, nebo že sice vznikla, ale také již zcela zanikla (např. splněním, započtením nebo prekluzí), anebo že je zcela promlčená]. Jak plyne z dikce §267a odst. 1 o. s. ř., v řízení o odporové žalobě se řeší jen otázka pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku. V tomto řízení se již neřeší otázka přihlášky (§336f o. s. ř.), neboť ta byla vyřešena exekutorem před rozhodnutím o rozvrhu tak, že neměl důvod k přihlášce pohledávky žalovaného nepřihlédnout.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Jelikož pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující otázka, podle jakého znění §336f o. s. ř. je nutno posuzovat náležitosti přihlášky pohledávky, není pro její řešení dovolání přípustné.
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka má zato, že při hodnocení smlouvy o půjčce ze dne 23. 7. 2009 jako reálného kontraktu odvolací soud - se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozsudku ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, a usneseních ze dnů 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, a 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1902/2011 - chybně dovodil, že smlouva o půjčce vznikla. Činí tak na základě vlastního závěru o skutkovém stavu věci, kdy v rozporu s tím, jaký přijal závěr odvolací soud (tj. že bylo prokázáno předání peněz žalovaným poukázáním na účet společnosti K23 a. s.), prosazuje názor, že se žalovanému nepodařilo předání peněz prokázat. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.; zároveň platí, že za nesprávné právní posouzení věci nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 1324).
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky dovolatelky, že odvolací soud přihlížel ke skutečnostem a důkazům, které nebyly věřitelem popřené pohledávky uplatněny do zahájení dražebního jednání, nebyly uvedeny při rozvrhovém jednání, ani se nenachází v exekučním spise, při projednávání žaloby na popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku při exekuci prodejem nemovitostí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu