ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3677.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3677/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. Š. , zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem Chomutov, Chelčického 1, proti žalovanému J. Ch. , zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 559/28, o 660.000 Kč s příslušenstvím a o 430.980 Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 201/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2017, č. j. 56 Co 515/2016-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 7 C 201/2015-63, uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 660.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 11. 9. 2013 do zaplacení a smluvní pokutu 430.980 Kč (výroky I., II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 56 Co 515/2016-270, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání (§237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci dne 9. 7. 2013 uzavřeli smlouvu o půjčce, v níž se dohodli, že žalobce (věřitel) poskytne žalovanému (dlužníku) 660.000 Kč, a to 360.000 Kč dne 9. 7. 2013 při podpisu smlouvy a zbylých 300.000 Kč dne 10. 7. 2013. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobci vrátit do 10. 9. 2013. Žalobce první část finančních prostředků předal žalovanému dne 9. 7. 2013, což žalovaný potvrdil svým podpisem v písemném vyhotovení smlouvy o půjčce a druhou část mu předal 10. 7. 2013; její převzetí potvrdil žalovaný svým podpisem dodatku na smlouvě o půjčce. Potvrzení o předání 360.000 Kč v textu smlouvy o půjčce obsahuje nesoulad v číselném a slovním vyjádření předané sumy (slovně je částka vymezena jako šedesát tisíc korun českých, zatímco číselně jako 360.000 Kč). V čl. 2 odst. 2.5 si smluvní strany sjednaly pro případ prodlení žalovaného s vrácením půjčky „penále“ ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce v souladu s §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), z níž vznikl žalovanému závazek předaný mu předmět půjčky žalobci vrátit. Rozpor mezi číselným a slovním vyjádřením první části předmětu půjčky posoudil vzhledem ke kontextu celé smlouvy jako zjevnou chybu v psaní ve prospěch varianty vyjádřené čísly 360.000 Kč. Dále dospěl k závěru, že účastníci si platně sjednali smluvní pokutu ve smyslu §544 obč. zák. pro případ prodlení žalovaného s vrácením půjčky, jejíž výši neshledal nepřiměřenou (v rozporu s dobrými mravy) s přihlédnutím k okolnostem uzavření smlouvy o půjčce.
Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že otázka hmotného práva (pojetí smlouvy o půjčce coby reálného kontraktu), na jejímž řešení záviselo napadené rozhodnutí, je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Konkrétně namítá, že dovolací soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, připustil možnost prokázání předání půjčované částky formou potvrzení o jejím převzetí dlužníkem, obsaženým přímo ve smlouvě o půjčce, zatímco v dalších jím citovaných rozhodnutích vyžadoval k naplnění reálnosti smlouvy o půjčce předání peněžních prostředků. Žalovaný zjevně nesprávně zaměňuje výsledek provedeného dokazování ústící ve skutkový závěr, že věřitel peněžní prostředky dlužníku předal, a samotný důkazní prostředek - potvrzení o předání a převzetí peněžních prostředků obsažené ve smlouvě o půjčce - navržený k prokázání žalobního tvrzení o předání předmětu půjčky. Rozdílnost rozhodovací praxe dovolacího soudu v nastolené otázce dána není, neboť ve všech žalovaným odkazovaných rozhodnutích, včetně rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, dovolací soud neustoupil z požadavku nezbytného prokázání skutečného předání předmětu půjčky. V dané věci, stejně jako v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, žalobce, jehož zatěžovala důkazní povinnost prokázat své tvrzení o předání předmětu půjčky žalovanému, ji splnil mimo jiné i listinným důkazem - smlouvou o půjčce obsahující potvrzení o převzetí finančních prostředků žalovaným. Dovolání tak není pro řešení této otázky přípustné.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani ve spojitosti s požadavkem žalovaného, aby dovolací soud „korigoval“ své závěry uvedené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2547/2011 tak, aby omezil jejich aplikovatelnost pouze na případy, kdy smlouva o půjčce je určitá co do vymezení jejího předmětu. Žalovaný přehlíží, že v označeném rozhodnutí dovolací soud (přirozeně) vycházel z předpokladu, že smlouva o půjčce vyhovuje obecnému požadavku na určitost právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Pak ovšem podmínka přípustnosti dovolání, kterou ve vztahu k této otázce označil - že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak - není naplněna.
Dovolání nelze shledat přípustným pro rozpor odvolacím soudem posouzené otázky určitosti předmětu půjčky s judikaturou dovolacího soudu (konkrétně s rozsudky ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/2001, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009). Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu nesprávnost jeho závěru, že ujednání účastníků smlouvy o předmětu půjčky je určité, a že rozpor mezi číselným a slovním vyjádřením převzaté částky vyhodnotil pouze jako zjevný omyl v psaní, aniž by aplikoval interpretační metody právního jednání, pomíjí, že odvolací soud (ač to v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně neuvedl) ke skutkovému zjištění, že žalovaný dne 9. 7. 2013 převzal od žalobce 360.000 Kč a nikoliv pouze 60.000 Kč, dospěl za použití interpretačních pravidel ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák; zohlednil totiž celý kontext smlouvy, jejímž předmětem bylo poskytnutí celkové částky 660.000 Kč, a to, že existence smlouvy nebyla mezi účastníky sporná.
Oproti přesvědčení žalovaného nelze přípustnost dovolání spojovat s otázkou, zda ujednání v článku 2 bodu 2.5 smlouvy je ujednáním o smluvní pokutě či o smluvním úroku z prodlení, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 358/2005. Dovolací soud ustáleně judikuje, že ustanovení §544 a §545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý měsíc prodlení), není neplatné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněné pod č. 6/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a navazující judikaturu). Prosazuje-li žalovaný právní posouzení tohoto ujednání jako smluvního úroku z prodlení, přehlíží, že úroky z prodlení mají v občanskoprávních závazcích povahu majetkové sankce stanovené zákonem a na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nelze jejich výši dohodnout. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném pod č. 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil právní názor, podle něhož povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že přes použití termínu „penále“ si smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky v případě prodlení dlužníka s vrácením půjčky, čímž zvolil řešení, které je v souladu s principem priority výkladu smluv nezakládající jejich (ani částečnou) neplatnost, odpovídající závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008.
Výtkou, že odvolací soud neodůvodnil, proč nevzal v potaz odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 358/2005, kterým podpořil svou argumentaci, že dohodu o „penále“ je třeba považovat za ujednání o smluvních úrocích z prodlení, a že jeho rozhodnutí je z toho důvodu nepřezkoumatelné, žalovaný namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Ve zbývající části dovolacích námitek žalovaný nebrojí primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že uzavřel se žalobcem jako fyzickou osobou smlouvu o půjčce ve smyslu §657 obč. zák. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že stejně jako soud prvního stupně v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene ve sporu o vrácení půjčky. Zdůrazňuje, že žalobce důkazní břemeno ohledně prokázání předání části předmětu půjčky žalovanému neunesl, neboť smlouva obsahuje rozpor mezi číselným a slovním vyjádřením části předmětu půjčky, kterou měl žalovaný v den podpisu smlouvy převzít. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o tzv. přesunu důkazního břemene ohledně převzetí předmětu půjčky, jak se mylně domnívá žalovaný; obě strany sporu totiž mají samostatnou povinnost tvrzení a povinnost důkazní a z toho vyplývající zcela samostatné břemeno tvrzení a břemeno důkazní (§120 odst. 1 o. s. ř.) a odvolací soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu věci. Žalobce své tvrzení, že žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 9. 7. 2013 předal 360.000 Kč, prokazoval listinným důkazem, a to písemnou smlouvou o půjčce ze dne 9. 7. 2013 obsahující potvrzení žalovaného o převzetí uvedeného obnosu, a výpovědí svědkyně A. T. Žalovaný se bránil tvrzením, že půjčku na základě písemné smlouvy nepřevzal a že část předmětu půjčky byla označena rozporným slovním a číselným vyjádřením. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce unesl důkazní břemeno, jinými slovy, že prokázal předání peněžních prostředků žalovanému podle smlouvy z 9. 7. 2013. Dovolací námitky proti závěru odvolacího soudu, že žalobce prokázal převzetí 660.000 Kč žalovaným, tak ve skutečnosti nesměřují proti právnímu závěru odvolacího soudu, nýbrž proti jeho skutkovému zjištění, na němž je právní posouzení věci založeno a které je v dovolacím řízení nezpochybnitelné. Podstatou námitek žalovaného je nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy. Žalovaný předkládá vlastní skutkovou verzi, na které buduje i své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; neuplatňuje tím jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K podání žalovaného, které došlo Nejvyššímu soudu dne 12. 9. 2017, nebylo možno přihlížet (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v tomto případě odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se poznamenat, že náklady, které případně vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalovaného, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť uvedené vyjádření nevystihuje důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu