ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4127.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4127/2015-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) A. Š. , a b) P. Š. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti žalovanému R. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o 197.030,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 149/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2015, č. j. 12 Co 123/2015-474, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.825,72 Kč k rukám JUDr. Pavla Ungra, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2015, č. j. 36 C 149/2012-425, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 36 C 149/2012-434, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 197.030,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 12 Co 123/2015-474, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň má zato, že posuzovaná právní otázka je dovolacím soudem posuzována odlišně, a má být „posouzena jinak“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení čl. VI odst. 2 a 3 směnné smlouvy a na něj navazující chybný závěr o platnosti ujednání o smluvní pokutě (závislost její výše na výměře směňovaných pozemků před provedenou směnou), rozpor takového výkladu s vůlí stran směnné smlouvy, nedostatky v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou, že nenastala právní moc stavebního povolení
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Dovolatel sice ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň posuzovaná právní otázka je dovolacím soudem posuzována odlišně a dovolacím soudem má být řešená otázka posouzena jinak“, avšak ve vztahu ke každé ze tří v dovolání formulovaných otázek individuálně nespecifikuje (a tento údaj se nepodává z celého obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.), o jaký případ přípustnosti dovolání jde.
Pokud dovolatel v dovolání označuje právní otázky, jejichž revize se domáhá, pak ve vztahu k nim nevymezil předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř.; pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, jak v řízení postupoval a nakonec rozhodl, přičemž vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky dovolatele, opírající se o odůvodnění usnesení (v dovolání nesprávně uvedeno „rozsudku“) Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, rozsudku ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, rozsudku ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1109/2000 (v dovolání chybně uvedena sp. zn. 26 Cdo 1109/2000), a rozsudku ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, že „jedna část účastníků směnné smlouvy (…) vnímala a uzavírala smlouvu tak, že se jednalo o smluvní pokutu z výměry pozemků ze stavu před směnou a větší část účastníků směnné smlouvy uvedla, že vnímala a uzavírala tuto smlouvu tak, že se jednalo o smluvní pokutu z výměry pozemků ze stavu po směně,“ jsou proto bezcenné, stejně jako nesouhlas se závěrem, že porušil povinnost, na kterou je vázán vznik práva na smluvní pokutu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neprovedení navržených důkazů, nevypořádání se s námitkou promlčení), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel tak požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 7, §8 odst. 1 věty druhé, §11 odst. 1 písm. k), a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 14.432,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 3.093,72 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu