ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4394.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4394/2016-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně H. T. , zastoupené JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 85/104, proti žalované N. G. , zastoupené JUDr. Ivo Jelínkem, advokátem se sídlem Děčín, Fügnerova 812/2, o zaplacení 125.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 28/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 18 Co 93/2016-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.744 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ivo Jelínka, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 18 Co 93/2016-139, potvrdil rozsudek ze dne 12. 11. 2015, č. j. 46 C 28/2015-103, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o zaplacení částky 125.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaná navrhuje dovolání z blíže uvedených důvodů odmítnout.
Žalobkyně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované rozsudkem ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005. Namítá, že odvolací soud, ač jí neposkytl poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., posoudil - na rozdíl od soudu prvního stupně - projevy vůle smluvních stran v rezervační smlouvě zakládající povinnost žalované zaplatit jí smluvní pokutu srozumitelnými a určitými za pomoci výkladu podle §553 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Napadené rozhodnutí má za překvapivé, neboť až z jeho odůvodnění se dozvěděla o změněném (od soudu prvního stupně odlišném) názoru odvolacího soudu. Tím však žalobkyně ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká možnou vadu řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato námitka není způsobilá sama o sobě založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jí mohl zabývat až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Mimo rámec řečeného (jen jako obiter dictum) dovolací soud poznamenává, že z obsahu přepisu části zvukového záznamu z jednání ze dne 4. 5. 2016 se podává, že odvolací soud při něm zopakoval důkaz rezervační smlouvou ze dne 21. 7. 2014 přečtením jejího obsahu, zpřístupnil účastnicím řízení své závěry, že strany smlouvy v ní určitě a srozumitelně podmínily vznik závazku žalované uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí jejich konsenzem ohledně znění budoucí kupní smlouvy a že smluvní pokutu sjednaly pro případ, že žalovaná poruší závazek uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, na jejímž obsahu se strany shodly, a poskytl účastnicím řízení prostor k tomu, aby se k předestřeným závěrům vyjádřily; postup odvolacího soudu tak nelze označit za nepředvídatelný, resp. překvapivý.
Navzdory očekávání žalobkyně není dovolání přípustné ani z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky výkladu §549 odst. 2 o. z., podle něhož zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky strana, které je nesplnění podmínky ve prospěch, považuje se podmínka za splněnou.
Odvolací soud právní závěr, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, založil na zjištění (k němuž dospěl zhodnocením provedených důkazů), že smluvní pokutou byl zajištěn závazek žalované uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě, na jejímž znění se strany shodly, a že ke shodě smluvních stran na obsahu smlouvy nedošlo. Prosazuje-li žalobkyně názor, že odvolací soud měl na zjištěný skutkový stav aplikovat §549 odst. 2 o. z., pomíjí, že dohoda stran rezervační smlouvy, že žalovaná bude povinna zaplatit smluvní pokutu, neuzavře-li smlouvu o smlouvě budoucí dohodnutého obsahu, není podmínkou, na níž dopadá ustanovení §549 odst. 2 o. z. (podmínkou odkládací či rozvazovací - §548 o. z.), nýbrž smluveným předpokladem pro vznik nároku na úhradu smluvní pokuty.
Žalobkyně sice výslovně v dovolání ohlásila, že jím napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i nákladový výrok, avšak ve vztahu k němu v dovolání nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.). Dovolání tak v této části trpí kvalifikovanou vadou, kterou žalobkyně včas, tj. ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., neodstranila.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. října 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu