ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5122.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5122/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce S. M. , zastoupeného Mgr. Martinem Hamplem, advokátem se sídlem v Dvoře Králové nad Labem, Palackého 741, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, o zaplacení částky 56.895,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 39/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2016, č. j. 24 Co 240/2016-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.680,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Martina Hampla, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 25. dubna 2016, č. j. 14 C 39/2016-58, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 126.895,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. září 2016, č. j. 24 Co 240/2016-85, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 56.895,- Kč spolu s úroky z prodlení z 57.899,- Kč od 6. 12. 2014 do 29. 12. 2014, s 8,05% úroky z prodlení z 57.397,- Kč od 30. 12. 2014 do 27. 1. 2015 a s 8,05% úroky z prodlení z 56.895,- Kč od 28.1 2015 do zaplacení; ve zbývající části tento výrok potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že námitku promlčení práva žalobce na zaplacení částky 56.895,- Kč uplatnil v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Je přesvědčen, že tímto závěrem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (jehož závěry v dovolání cituje) a od rozhodovací praxe Ústavního soudu (v této souvislosti zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). Pochybení odvolacího soudu spatřuje rovněž v tom, že rozhodl nepředvídatelně (aniž „ žalobce namítl dobré mravy při použití námitky promlčení “ a aniž k tomu něco tvrdil, poměřoval odvolací soud vznesenou námitku promlčení korektivem dobrých mravů), že neprovedl potřebné dokazování k jeho námitce, že u částek 70.000,- Kč a 69.445,- Kč se nejednalo o zálohy na kupní cenu, nýbrž o nevratné plnění dle listiny z 29. 6. 2009, a pominul i jeho „ obranu proti návrhu nejméně ve výši 134.500,- Kč “.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a připomíná, že žalovaný mu dlužnou částku v pravidelných splátkách několik let platil a ujišťoval jej, že ji uhradí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud při poměřování vznesené námitky promlčení práva žalobce na zaplacení žalované částky korektivem dobrých mravů vyšel ze zjištění, že v době do 31. 1. 2012 přijal žalovaný od žalobce jako zálohu kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 17. 7. 2009 jednak jednorázově částku 70.000,- Kč a dále pak splátky hypotečního úvěru v celkové výši 69.445,- Kč. Kupní smlouva zanikla pro nemožnost plnění ke dni 2. 8. 2012, kdy bylo vlastnické právo k bytové jednotce (předmětu převodu) zapsáno Z. N. Žalovaný dopisem ze dne 6. 9. 2012 odmítl návrh žalobce na zrušení kupní smlouvy, kterou spolu dne 17. 7. 2009 uzavřeli, sdělil mu, že byt prodá jinému kupujícímu, a projevil ochotu vrátit mu jím uhrazený hypoteční úvěr 69.445,- Kč, a to ve splátkách, jejichž výši sám určil; poté začal žalobci zasílat měsíční splátky po 502,- Kč a od 28. 1. 2013 do 27. 1. 2015 mu takto zaplatil 12.550,-Kč. Ještě dopisem z 29. 12. 2014 žalovaný žalobci na jeho dotaz sdělil, že není schopen platit vyšší splátky, než platí doposud, ani mu nemůže dluh uhradit jednorázově. Žalobce návrhy žalovaného vždy bez námitek akceptoval.
K použitelnosti §3 odst. 1 obč. zák. obecně se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně tak, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti a mají převážně funkci interpretační (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 52/2001, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny ve výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, který na podporu vlastní argumentace zmiňuje v dovolání žalovaný, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, nebo nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
S ohledem na skutkové zjištění (viz shora) je závěr odvolacího soudu, podle něhož výkon práva vznést námitku promlčení odporuje dobrým mravům v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu i s nálezy Ústavního soudu. Odvolací soud postupoval s vědomím výjimečnosti a s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti ( aequum et bonum ), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti. Svůj závěr pro použití korektivu dobrých mravů k odstranění tvrdostí a příkrostí zákona v dané věci náležitě odůvodnil a jeho úvahy nelze mít za zřejmě nepřiměřené.
Bezcenné jsou výhrady žalovaného vůči skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, i jeho výtky, že se odvolací soud nevypořádal se vším, co v průběhu řízení tvrdil a co vyšlo v řízení najevo. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a případně nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Namítá-li žalovaný, že rozsudek odvolacího soudu je nepředvídatelný, a spatřuje-li pochybení odvolacího soudu v tom, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, zatímco jej měl zrušit a pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože tento předpoklad v dané věci splněn není, jsou liché námitky, že odvolací soud se v tomto směru „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Ivan Zlatohlávková
předsedkyně senátu