ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1019.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1019/2017 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2017 o dovolání obviněného F. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017 č. j. 12 To 133/2017-392, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 29/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 1. 2017 č. j. 17 T 29/2015-362 byl obviněný F. D. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) na skutkovém základě, že „dne 20. 4. 2014 přibližně v době kolem 1.30 hodin v B. n. J., okres M. B., ul. V., v restauraci „Na Baště“, kde se konala hasičská zábava, úmyslně fyzicky napadl J. J., tak, že do něho strčil až tento upadl na zem, když poškozený ležel, ho kopl do míst na pravé straně hrudníku do oblasti žeber, poté si vedle poškozeného klekl a vícekrát ho udeřil pěstí a následně mu úmyslně udeřil hlavou o zem, přičemž fyzickým napadením způsobil poškozenému J. J., těžké zranění spočívající ve spirální zlomenině střední části pažní kosti vpravo a zhmoždění hrudníku vpravo, krevní podlitinu v temenní krajině hlavy, drobný krevní výron ve spojivce levého oka s dobou léčení 3 - 4 měsíce, s pracovní neschopností v trvání od 20. 4. 2014 do 13. 6. 2014, která byla poškozeným ukončena ještě před ukončením rehabilitace a byla tak kratší než doba léčby, kdy po ukončení pracovní neschopnosti nemohl poškozený vykonávat zaměstnání v plném rozsahu a další 3 měsíce navštěvoval ambulantně rehabilitační zařízení a na běžném způsobu života byl omezen po dobu 6 - 8 týdnů a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, vznikla na nákladech na péči hrazenou ze zdravotního pojištění škoda ve výši 50.705 Kč“.
Za to byl obviněný podle §146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Praha, pobočce pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, IČ: 41197518, částku 50.705 Kč a poškozenému J. J., bytem P., částku 38.948,40 Kč.
K odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2017 č. j. 12 To 133/2017-392 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté ve věci rozhodl tak, že obviněnému při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody uložil podle §146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný F. D. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení provedených důkazů, když v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, dospěly k závěru o mechanismu vzniku zranění poškozeného J. J. tak, jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Podle opakovaného vyjádření znalce MUDr. Michala Berana, Ph.D. však nebylo možno postavit najisto, že by byl poškozený opakovaně udeřen pěstí do obličeje nebo kopán do boku. Takové jednání vůči němu dovolatel nadále popírá. Podle jeho názoru však ani soudy zjištěný skutkový stav nebylo možno právně posoudit jako čin soudně trestný, neboť evidentně jednal za podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, tj. za okolnosti vylučující protiprávnost. Reagoval totiž na útok poškozeného proti jeho kamarádovi P. Z., který byl navíc veden se zbraní (pepřovým sprejem). Poškozeného přitom pouze povalil na zem, kde ho zalehl, což nelze považovat za obranu zjevně nepřiměřenou povaze a intenzitě trvajícího útoku, který takto odvracel. Dovolatel je přesvědčen, že jednal naprosto adekvátně dané situaci, když jako iniciátora celého konfliktu důvodně vnímal právě J. J. Znovu zdůraznil, že v momentě jeho zásahu poškozený na svědka Z. stále útočil. Dovolatel tak svou okamžitou reakcí v podstatě suploval služební zákrok na místě nepřítomného orgánu veřejné moci, když se poškozeného snažil „zajistit“ povalením na zem. K vážnému zranění jeho horní končetiny pak zřejmě došlo v důsledku společného pádu na zem na tvrdou podložku, kdy mu dovolatel na paži nešťastně nalehl. Soudy po jeho výtce kvalifikovaly stíhaný skutek v rozporu se smyslem samotného ustanovení trestního zákoníku o nutné obraně a obecně respektovanou právní naukou i soudní judikaturou k dané problematice. Nesprávná skutková zjištění, z nichž vycházely, navíc vyžadovala právní posouzení podle §146a tr. zákoníku o trestném činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017 č. j. 12 To 133/2017-392 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 1. 2017 č. j. 17 T 29/2015-362, dále aby podle 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem konstatoval, že obviněný je zčásti opřel o procesní výtky týkající se hodnocení provedených důkazů, jimiž zpochybnil správnost soudy učiněných skutkových zjištění a jež pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Právně relevantně tak bylo dovolání uplatněno pouze v té části, v níž obviněný namítal absenci znaku protiprávnosti v jeho jednání s tím, že poškozeného zranil v rámci nutné obrany. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za důvodnou, neboť i ona podle jeho poukazu vychází z částečně zkresleného popisu skutkového děje, který byl podkladem pro právní posouzení stíhaného skutku. Státní zástupce připomněl, že podle skutkových zjištění soudů obviněný fyzicky napadl poškozeného J. J. tak, že do něj prudce strčil, až poškozený upadl na zem, a tím mu způsobil těžké zranění v podobě spirální zlomeniny střední části pažní kosti pravé ruky, následně do ležícího poškozeného kopl, opakovaně ho udeřil pěstí a poté mu záměrně hlavou udeřil o zem. Kromě již zmíněné zlomeniny mu takto způsobil podlitiny a zhmoždění na různých částech těla. K napadení přitom došlo až poté, co poškozený odůvodněně použil pepřový sprej k neutralizaci společníka obviněného, svědka Z. V době útoku byl konflikt mezi poškozeným a svědkem Z., vyvolaný nevhodným chováním svědka, již ukončen. Za této situace lze podle státního zástupce plně souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že jednání obviněného od počátku vybočilo z rámce nutné obrany a šlo o nekontrolovaný projev msty a zlosti z jeho strany. Žádný přímo hrozící nebo trvající útok neodvracel, nýbrž byl sám tím, kdo útočil. V nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku tedy nejednal. Zároveň chybí jakýkoliv podklad k tomu, aby mohl být skutek kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. K dovolatelem tvrzeným rozporům ve skutkových zjištěních či nedostatkům v hodnocení důkazů státní zástupce pro úplnost dodal, že soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal na str. 9–12 odůvodnění rozsudku zcela přesvědčivě. Jeho rozhodnutí žádnými, natož pak zásadními či dokonce extrémními rozpory netrpí. Oba soudy naopak ve věci postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odůvodnění napadených rozhodnutí pak splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 15. 8. 2017 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněný F. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému nově uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená obsahová východiska předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci namítal absenci znaku protiprávnosti posuzovaného činu s poukazem na to, že poškozeného nechtěně zranil v rámci jednání splňujícího podmínky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Tuto obecně hmotněprávní námitku totiž opřel primárně o výtky zaměřené proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, a následné prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž pouze strhnul poškozeného J. J. na zem ve chvíli, kdy ten stále útočil pepřovým sprejem na jeho známého P. Z. Potud tedy obviněný evidentně založil svůj mimořádný opravný prostředek na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, domáhal se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání. Dovolání tedy dílem uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takto konstruované námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v každé konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných vad netrpí .
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran způsobu, intenzity, motivu a načasování jeho útoku na poškozeného J. J. dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Již okresní soud se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Pokud neakceptoval obhajobu obviněného, podle níž pouze odvracel trvající bezdůvodný útok poškozeného na svědka Z., nelze jeho úvahám, obsaženým na str. 9 až 12 písemného vyhotovení rozsudku, z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Pokud již vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 4 až 7 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně a že by tak rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, že skutkový stav, jak byl popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, mohl být právně kvalifikován nejvýše jako „trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku“. Po stránce věcné jí však nebylo možno přiznat žádné opodstatnění .
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Silné rozrušení mysli je v právní nauce charakterizováno jako objektivními a subjektivními okolnostmi vyvolaný duševní stav pachatele, při němž jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. U pachatele může vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle. Strach, úlek nebo zmatek se pak podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z pochopitelných a v tomto smyslu i polehčujících duševních stavů pachatele. A konečně, podstatou předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného je takové jeho chování, které je v příkrém rozporu s pravidly morálky a svědčí mj. o jeho zvrhlosti, bezcitnosti a neúctě k ostatním osobám nebo vůči společnosti. V takovém případě by se tedy mělo jednat o mimořádně zlé či zraňující úmyslné jednání poškozeného, v jehož důsledku může pachateli hrozit způsobení vážnější újmy (tomu srov. blíže např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 1491 a násl.).
Skutkové okolnosti vztahující se k výše zmíněným znakům privilegované skutkové podstaty trestného činu podle §146a tr. zákoníku (nebo alespoň některá z nich) musí být v každém konkrétním případě objektivně zjištěny na podkladě výsledků provedeného dokazování. Tak tomu ovšem v posuzované trestní věci nebylo .
Soudy rekonstruovaný skutkový stav lze charakterizovat jako brutální odvetný akt dovolatele za to, že si poškozený J. J. předtím „dovolil“ účinně ochránit svoji švagrovou (svědkyni M.) před agresivním výpadem P. Z. Předchozí výtržnické jednání jmenovaného svědka vůči jedné z pořadatelek hasičského plesu přitom po celou dobu sledoval a dobře věděl, že poškozený vůči němu nepoužil pepřový sprej takříkajíc „pro nic za nic“. Dovolatel tudíž mohl jen stěží argumentovat tím, že snad jednal ve zmatku nebo ze strachu o život či zdraví svého společníka. Předchozí legitimní zásah poškozeného proti svědkovi Z. rozhodně nelze kvalifikovat ani jako zavrženíhodné (provokativní) jednání, jež by se příčilo (natož pak mimořádně) morálce, slušnosti nebo obecně uznávaným pravidlům slušného občanského soužití. Žádný důvod k tomu, aby soudy jednání dovolatele právně posoudily jako mírněji trestný přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, tak v dané trestní věci dán nebyl.
Protože dovolání obviněného F. D. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 9. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu