ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1183.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1183/2017 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2017 o dovolání obviněného M. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2017 č. j. 2 To 37/2017-493, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 č. j. 52 T 3/2017-459 byl obviněný M. Š. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za jednání popsané ve výroku o vině. Za to byl podle §145 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému AAAAA *), zastoupenému opatrovníkem Městem Z., O., Z., částku 10.322 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, se sídlem Benešova 10, Brno, částku 2.152 Kč.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2017 č. j. 2 To 37/2017-493 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného znovu uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že obviněný „dne 29. 8. 2016 v době kolem 20:40 hod. v obci Z. v bytě na ul. H., po svém návratu z restaurace domů ve stavu prosté alkoholové opilosti přišel k postýlce svého nezletilého syna AAAAA *), v níž byl uložen ke spánku, a v reakci na neutuchající pláč nezletilého tohoto udeřil opakovaně otevřenou dlaní do zad, přetočil v rychlosti na ruku a opakovaně ho silnými údery otevřenou dlaní bil do hýždí, poté ho silně uchopil rukou pod jeho rukou naproti sobě a opakovaně ho silnými údery otevřenou dlaní bil do oblasti obličeje, na levou tvář, levou spánkovou oblast a do hlavy a poté ho prudce hodil do postýlky, čímž mu způsobil mnohočetná zhmoždění vlasaté části hlavy, krevní podlitinu v oblasti lícní kosti vlevo, krevní podlitinu na krku vpravo a vlevo, krevní podlitiny v dolní části zad a krevní podlitiny a oděrky na hýždích, kdy ve vlasaté části hlavy a na čele byly nalezeny 3 póly násilí s otisky síťky dětské postýlky, přičemž poškozený byl po útoku převezen a ošetřen na chirurgickém oddělení Nemocnice Znojmo, kdy se ze soudně-lékařského hlediska jednalo o lehká zranění, přičemž obžalovaný musel vědět, že v době činu byl jeho syn osmi a půl měsíční kojenec neschopný se útoku bránit a že při dané intenzitě a uvedeným cíleným a razantním způsobem útoku vedeným na záda, hlavu a obličej může dojít ke vzniku závažného zranění, a to k poškození mozku s krvácením pod pleny mozkové, ke krvácení v oblasti páteře a do sítnice a údery do zad mohla vzniknout poranění ledvin, jater či sleziny s až život ohrožujícím krvácením do dutiny břišní a zapobřišnicového prostoru“. Za to odvolací soud obviněnému uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl také o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozenému AAAAA *), zastoupenému opatrovníkem Městem Z., O., Z., částku 10.332 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, částku 2.152 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů kvalifikovaly posuzovaný skutek jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví zcela nesprávně, když pochybily již při samotném hodnocení provedených důkazů. V popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku jsou uvedeny i skutečnosti, které v průběhu řízení prokázány nebyly. Dovolatel trvá na tom, že jeho záměrem nebylo napadnout svého nezletilého syna a ublížit mu. Snažil se mu pouze pomoci, když viděl, že pláče až se zajíká a je celý zpocený a rudý. Proto jednal tak, jak demonstroval u soudu, aby ho uklidnil. To se mu také podařilo. Zpět do postýlky dítě nehodil. Jestliže se je snažil uspat, nemělo by takové jeho počínání žádnou logiku. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Milan Votava, přitom podle poukazu dovolatele nebyl schopen přesně určit, jak vlastně poškozený k zjištěným lehkým zraněním na těle přišel. Připustil vícero možností mechanismu jejich vzniku. Obhajoba dovolatele, podle níž se syn ve snaze postavit na nohy udeřil hlavou do síťky postýlky a zřejmě i proto tolik plakal, tedy nebyla ničím vyvrácena. Naopak ji potvrdila jeho družka, jejíž výpověď soudy nedůvodně měly za nevěrohodnou a nepřihlížely k ní. V řízení byly provedeny i výslechy rodinných příslušníků, kteří vztah dovolatele k dítěti popsali jako bezproblémový a láskyplný. Známá jeho družky dokonce uvedla, že syna až příliš rozmazloval. I tyto výpovědi však soudy bezdůvodně posoudily jako nevěrohodné, vedené snahou obviněnému pomoci, ačkoli zejména rodiče družky rozhodně neměli žádný důvod mu jakkoli stranit. Jeho jednání vůči nezletilému synovi pak bez náležitého důkazního podkladu označily za útok, při němž měl vědět, že jde o dítě neschopné se mu jakkoli bránit, a při vědomí intenzity a způsobu útoku měl být srozuměn s tím, že mu může způsobit závažná zranění.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2017 č. j. 2 To 37/2017-493, případně i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 č. j. 52 T 3/2017-459 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že soud prvního stupně po řádně provedeném dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ten byl následně ještě upřesněn ve výroku rozsudku soudu odvolacího. Podle názoru státního zástupce je námitka dovolatele, že na poškozeného nepůsobil takovou silou, aby mu mohl způsobit těžkou újmu na zdraví, zcela účelová. Dovolatel sám několikrát uvedl, že jeho jednání bylo intenzivní a neadekvátní, a například u vazebního zasedání dne 1. 9. 2016 připustil, že syna udeřil nejen do tváře, ale i do jiných částí hlavy, že opravdu neví a že mu možná „trochu ujely prsty“. Soudy se pak zcela správně a logicky vypořádaly i s námitkami obhajoby, jež tvrdila, že posuzované jednání nevykazuje znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu (resp. jeho pokusu), jímž byl dovolatel uznán vinným. Bylo postaveno najisto, že právě obviněný a nikdo jiný způsobil poškozenému poranění popsaná ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Soudy se důsledně zabývaly i možností, že dítě samo nalehlo na síťku postýlky a tím si způsobilo zjištěné otlaky na těle. Tu však po pečlivě provedeném dokazování vyloučily. Podle státního zástupce je tedy evidentní, že mezi jednáním dovolatele a vzniklým následkem byla dána příčinná souvislost. Státní zástupce se plně ztotožnil i se závěry soudů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání. Znovu připomněl, že dovolatel znal věk poškozeného a věděl, že jde o kojence neschopného se jeho útoku jakkoli bránit. Při vědomí intenzity tohoto cíleného a razantního útoku na hlavu a obličej dítěte pak musel být srozuměn s tím, že u něho může dojít ke vzniku některého ze závažných poranění, jak byla popsána ve skutkové větě napadeného rozsudku. Dovolatel ostatně své jednání popsal jako nepřiměřené a připustil, že se v podstatě neovládal. Skutečnost, že poškozený žádná vážnější zranění v důsledku jeho útoku neutrpěl, pak byla jen souhrou šťastných náhod, která na soudy správně zvolenou právní kvalifikaci skutku neměla žádný vliv.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 13. 9. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená obsahová východiska předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněného, jejíž podstatou bylo prosazení vlastní skutkové verze, podle níž svého plačícího syna pouze poplácal po tělíčku ve snaze ho ukonejšit a uložit ke spánku, aniž by mu svým jednáním způsobil kterékoli ze zjištěných drobných poranění. Potud dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil de facto na výhradách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a teprve v návaznosti na tom namítal absenci potřebné příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem jako obligatorního znaku tzv. objektivní stránky trestného činu. Dílem se tak domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových závěrů soudů a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Potud ovšem dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takto konstruované námitky nicméně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru i při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v každé konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných vad netrpí .
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran způsobu a intenzity jeho útoku na poškozeného AAAAA *) dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S těmi se již okresní soud vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Pokud neakceptoval obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že se nikoli razantním poplácáním po zadečku pouze snažil uklidnit svého syna, aniž by mu přitom způsobil jakákoli poranění, nelze jeho úvahám obsaženým na str. 7 až 10 písemného vyhotovení rozsudku z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. V zásadě totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Jestliže vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 8 a 9 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tak nezjistil, že by byl v posuzovaném případě skutkový stav zjišťován nezákonně či povrchně a v tomto smyslu dovoláním napadená rozhodnutí vykazovala charakteristiky nepřípustné soudní libovůle.
Právně relevantně uplatnil obviněný deklarovaný dovolací důvod toliko námitkou, že jeho jednání nebylo vedeno záměrem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a proto jím nenaplnil tzv. subjektivní stránku pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Po stránce věcné však této argumentaci nebylo možno přiznat žádné opodstatnění .
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolateli nebylo kladeno za vinu, že svému desetiměsíčnímu synovi chtěl způsobit poranění mající charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku a jeho jednání bylo v tomto směru pokryto zaviněním ve formě přímého úmyslu (§15 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Z hlediska subjektivní stránky pokusu trestného činu soudy dovodily, že v kritické době jednal v tzv. úmyslu nepřímém (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), který je charakterizován tím, že pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím je srozuměn . Srozuměním pachatele u nepřímého úmyslu se rozumí jeho aktivní volní vztah k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, která se projevila navenek, tj. jeho chováním. Způsobení takového následku (např. vážné poruchy zdraví jiného) přitom nutně nemusí být primárním nebo hlavním cílem pachatele, který sleduje záměr jiný, ať už z hlediska trestního práva relevantní nebo naopak zcela nezávadný. Takový následek může být „vedlejším produktem“ jeho jednání, který je zároveň významný pro trestní právo a s jehož případným vznikem je pachatel srozuměn. Na takové srozumění pak lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by mohla vzniku takového vedlejšího následku, který si přitom představoval jako možný, zabránit (k tomu viz v právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 222).
Soudy rekonstruovaný skutkový stav v předmětné trestní věci lze stručně charakterizovat jako zcela nepřiměřenou zlobnou reakci opilého dovolatele na neutuchající pláč ani ne rok starého syna, jež spočívala v opakovaných mimořádně intenzivních úderech otevřenou dlaní do celého těla a hlavičky kojence a v jeho následném prudkém odhození do dětské postýlky. V důsledku tohoto razantního fyzického útoku sice chlapeček neutrpěl vážnější zranění, nicméně se tak nestalo jen díky šťastné shodě okolností nezávislých na vůli dovolatele. Soudy zcela příznačně poukázaly na to, že desetiměsíční dítě je tvorem křehkým, zcela bezbranným a především navýsost zranitelným, což je obecně známo každému dospělému člověku, třebas i podprůměrně intelektově vybavenému, aniž by k tomu bylo zapotřebí hlubšího medicínského vzdělání. Jestliže dovolatel při znalosti shora uvedených skutečností přesto zacházel se svým synem způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku, pak byl pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku uznán vinným plným právem.
Protože dovolání obviněného M. Š. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitku, jíž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.