ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1298.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1298/2017 -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2017 o dovolání obviněného D. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. 7 To 11/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 10/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 48 T 10/2016 uznal obviněného D. V. vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (za skutek zde popsaný bod bodem I.), zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. h), písm. j) tr. zákoníku (za skutky zde popsané pod body II. a III.) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (za skutek zde pospaný pod bodem IV.), jichž se dopustil tím, že:
I. dne 30. 1. 2014, pravděpodobně v době mezi 19:40 až 19:56 hodin, na přesně nezjištěném místě, pravděpodobně na místní komunikaci poblíž obce L. p. M. u J. u P., okr. P.– z., kam se nechal odvézt z centra P. vozidlem taxi zn. Honda CRV, řízeným P. S., jmenovaného usmrtil čtyřmi z pěti výstřelů do hlavy z menší pistole ráže 6.35 mm, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo pohmoždění mozku, nato mu odcizil peněženku s částkou cca ve výši 2 024 Kč a osobními doklady, mobilní telefon zn. NOKIA 2700 s SIM kartou, 2x tablet zn. Samsung GT-P3100 se SIM kartou a zn. Huawei se SIM kartou, klíče od vozidla a další drobnosti, následně s vozidlem i s mrtvolou poškozeného odjel zpět do P., kde je kolem 20:40 hodin v P., ul. L. odstavil a dne 1. 2. 2014 v 10:55 hodin zde bylo vozidlo společně s mrtvolou objeveno,
II. dne 10. 4. 2014, pravděpodobně v době mezi 23:12 až 23:25 hodin, v P. – U., na místní komunikaci značené jako cyklostezka, vedoucí z U. od ul. K N. do ul. P. M. (u H.) k obci K., kam se nechal odvézt z centra P. vozidlem taxi zn. Škoda Superb, řízeným M. P., ve voze jmenovaného usmrtil dvěma výstřely do hlavy a krku ze stejné pistole jako v předchozím případě, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo přehmoždění krční míchy při střelné ráně, nato mu odcizil peněženku s finanční částkou cca 500 Kč a osobními doklady, doklady od vozidla, doklady od přívěsného vozíku, mobilní telefon zn. NOKIA s SIM kartou, kartou Home Credit, kartičku zdravotní pojišťovny, průkazku ZTP, průkaz na plicní ambulanci, kartičku Městské knihovny P., průkaz uchazeče o zaměstnání, průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby, klíče od vozidla a domu, další drobnosti a písemnosti, přičemž mrtvolu poškozeného zanechal na místě a vozidlem odjel zpět do P., kde je v 01:18 hodin dne 11. 4. 2014 odstavil v P., ul. S. a mrtvola poškozeného M. P. byla objevena 11. 4. 2014 kolem 07:22 hodin a poté i vozidlo,
III. dne 11. 4. 2014 pravděpodobně v době mezi 02:01 hodin až 02:12 hodin v P. – U., na místní komunikaci značené jako cyklostezka, vedoucí z U. od ul. K N. do ul. P. M. (u H.) k obci K., kam se nechal odvézt z centra P. vozidlem taxi zn. Renault Megane, řízeným D. C., jmenovaného ve voze usmrtil jedním výstřelem do hlavy ze shodné pistole jako v předchozích případech, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo přehmoždění krční míchy při střelné ráně hlavy a krku, nato mu odcizil finanční částku ve výši cca 1 700 Kč, kabelku zn. NIKE s peněženkou zn. Converse, osobními doklady, doklady od vozidla, kartičkou zdravotní pojišťovny, platební kartou Mastercard na jméno A. C. a další drobnosti, mrtvolu poškozeného zanechal na místě a vozidlem odjel zpět do P., kde je ve 02:35 hodin v P., ul. L., odstavil a mrtvola poškozeného D. C. byla objevena ještě dne 11. 4. 2014 kolem 07:22 hodin a poté i vozidlo,
IV. ačkoli nebyl oprávněn držet zbraň a střelivo kategorie B podle zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, přesto si v přesně nezjištěné době opatřil malou zbraň ráže 6.35 mm s přesně nezjištěným počtem nábojů a držel ji i s náboji přinejmenším do 11. 4. 2014 a použil ji k trestné činnosti výše uvedené.
Za to byl obviněnému podle §140 odst. 3, §54 odst. 1, 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku soud obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §54 odst. 4 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 9 T 93/2014 výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, odbor odškodňování, škodu v celkové výši 800 000 Kč.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním a na jeho podkladě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. 7 To 11/2017 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl a obviněného D. V., odsoudil za trestné činy uvedené v napadeném rozsudku soudu prvního stupně a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 4. 2014 sp. zn. 9 T 93/2014 a za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 14 T 36/2014 podle §140 odst. 3, §54 odst. 1, odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §54 odst. 4 tr. zákoníku rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud současně zrušil výroky o trestech z trestních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 4. 2014 sp. zn. 9 T 93/2014 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 14 T 36/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřuje v tom, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně posoudily jednání obviněného, když zaměřily své dokazování výhradně k prokázání viny, aniž by vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o nevině obviněného. Soudy nevyvrátily, a ani se nezabývaly obhajobou obviněného, i když po provedeném dokazování existuje několik odlišných verzí, podle nichž mohl výše uvedené trestné činy spáchat jiný pachatel.
Přes poměrně obsáhlé dokazování nebyl u hlavního líčení proveden jediný přímý důkaz, který by obviněného usvědčoval. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně postavil své přesvědčení o vině obviněného de facto pouze na dvou stěžejních důkazech, a to na jeho pachových stopách, jež se měly nacházet ve všech třech automobilech používaných poškozenými a také na třech nábojnicích nalezených ve voze poškozeného S. a P., a dále na údajných povýstřelových zplodinách zjištěných na zadní kapse kalhot obviněného, a to jak z vnější, tak z vnitřní strany. Na základě těchto dvou důkazů pak v návaznosti na výpovědi svědků S., A., V. a G. dospěl soud k přesvědčení o vině obviněného.
Ze znaleckého zkoumání jednoznačně vyplynulo, že charakteristickými částicemi obsaženými v zápalce nábojů použitých pachatelem byly prvky Pb, Ba, Ca, které byly nalezeny na tělech poškozených a na opěrce hlavy v automobilu poškozeného. Tyto prvky ovšem nebyly nalezeny na rukách, krku ani obličeji obviněného. Na vnitřní straně kapsy obviněného byly nalezeny pouze prvky Pb a Ba, což nemusí nutně být povýstřelové zplodiny, ale obviněný se s těmito prvky mohl dostat do kontaktu při prohrabávání odpadků, což obviněný pravidelně prováděl. Obviněný se tak mohl dostat do kontaktu např. s různými autobateriemi či použitou pyrotechnikou. Nelze vyloučit ani možnost, že mu tyto prvky byly na oděv přeneseny z rukavic příslušníků policie, když ho po zadržení na služebně prohledávali. Obviněný byl zadržen policisty, kteří běžně u sebe na opasku nosí služební zbraň, jíž se často dotýkají. Povýstřelové zplodiny na opasku a pouzdru na zbraň ulpívají dlouhodobě a mohly tak být na rukavicích policistů přeneseny na oděv obviněného. Nic na tom nemůže změnit ani soudem prvního stupně vyžádané doplněné odborné vyjádření, které konstatovalo, že charakteristickými prvky povýstřelových zplodin u nábojů používaných příslušníky policie ČR jsou prvky Pb, Ba a Sn, protože pokud se bude vycházet ze závěrů znalkyně prezentovaných u hlavního líčení, tak jednotlivé charakteristické prvky se od sebe mohou oddělit a nemusejí se v povýstřelových zplodinách vyskytovat dohromady. Je otázkou i samotná legálnost tohoto kvazi důkazu, jestliže spis neobsahuje žádost, na základě které byla expertíza povýstřelových zplodin na oblečení obviněného prováděna. Soud prvního stupně se legálnost tohoto důkazu snaží dovodit na základě úředního záznamu, ve kterém policista po uplynutí několika let prohlašuje, že si na tento konkrétní případ pamatuje, že žádost určitě byla podávána, a že on sám věci obviněného k expertnímu zkoumání vezl.
Nejasná je i situace ohledně pachových stop. I když se může jednat o světově uznávanou metodu, přesto je zdokumentováno mnoho případů, kdy metoda pachové identifikace selhala. Obhajoba také poukazuje na skutečnost, že obdobný genetický vývoj, výživa a jiné somatické znaky, jako je např. barva pleti, způsobují u etnika jednotný druhový pach. Odborná literatura uvádí případ, kdy při porovnání pachových konzerv osob romského původu byla pachová konzerva osoby romského původu umístěna v řadě pachových konzerv osob neromského původu. Tento pach byl pro psa natolik specifický, že ihned označil tuto konzervu, aniž by identifikoval individuální pach osoby (srov. Kloubek, M.: Vyhledávání a zjišťování pachových stop. Kriminalistický sborník, 2003, č. 1, str. 34; Vitásek, V.: Porovnání pachových stop metodou pachové identifikace. Kriminalistický sborník, 1993, č. 11, str. 504). Stejně to bude bezpochyby u osob drogově závislých, kdy jejich pach bude vykazovat zjevnou odlišnost od ostatní populace. Podle ustálené judikatury platí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15), že metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009 (dále jen „pokyn“) a současně musí respektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. O úkonech (sejmutí, uchování a ztotožnění) musí být vyhotoveny protokoly ve smyslu §55 odst. 1 tr. ř. V protokolu o odběru pachového vzorku ve smyslu §114 odst. 2, odst. 3 tr. ř. musejí být dokumentovány podstatné náležitosti, kromě náležitostí podle §55 odst. 1 tr. ř., ještě informace o době a způsobu provedení odběru pachového vzorku osoby, zda došlo k opakování odběru, a též podmínky úkonu – vnitřní či vnější teplota, klimatické podmínky, a také rušivé vlivy – oděv osoby, prostředí, kde se vzorek odebírá, možnosti kontaminace, etnikum, ale také informace o tom, jakým způsobem policejní orgán dodržel podmínky odběru pachového vzorku podle interních aktů (tedy podle pokynu). V posuzovaném případě ovšem ani jeden protokol výše uvedené požadavky nesplňuje. Dalším zásadním porušením výše uvedeného pokynu je, že odebrané pachové vzorky obviněného byly umístěny do společného obalu, přestože čl. 51 odst. 4 pokynu stanoví, že osobě se odebírá pach na dva pachové snímače a každý se uloží do samostatného obalu. Dalším závažným pochybením je odběr pachových stop u vozidla poškozeného P., které podle protokolu o ohledání z místa činu, byly odebrány až poté, co bylo vozidlo převezeno na dvůr Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, čímž mohlo dojít k přenosu pachových stop. S ohledem na ztíženou přezkoumatelnost této metody je nezbytné, aby opatřování pachových stop a vzorků používaných pro metodu pachové identifikace bylo procesně bezvadné. Procesně bezvadným způsobem odběru pachových stop a vzorků má být zamezeno důvodným pochybnostem o správnosti provedení této metody, což v projednávaném případě nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení zajištěno. Další významné pochybnosti o správnosti výsledků metody pachové identifikace vyplývají v tomto případě z velkého množství zjištěných pachových shod pachových stop v jednotlivých vozech poškozených s pachovým vzorkem obviněného. Nelze si představit, že by obviněný, pokud by skutečně v uvedených vozech byl, v rámci jízdy vystřídal a seděl na skoro všech místech ve voze. Je zcela nelogické, aby obviněný, pokud by výsledky pachové identifikace byly správné, seděl zároveň na předním sedadle spolujezdce i na zadních sedadlech vozu. Nic na těchto závažných pochybeních postupu orgánů činných v trestním řízení nemůže změnit prohlášení znalce přibraného soudem druhého stupně, který se při veřejném zasedání vyjádřil, že tyto formální nedostatky nemohou zapříčinit nepoužitelnost tohoto důkazu.
Soud prvního stupně dále opřel svoje přesvědčení o vině obviněného o výpovědi svědků A. A., O. V., J. G. a J. S. Svědek A. je dlouhodobým konfidentem Policie ČR, jenž si na základě této spolupráce snaží zlepšit postavení ve výkonu trestu odnětí svobody a také si zvýšit šance, aby mohl být v budoucnu podmínečně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Za absurdní je třeba považovat tu část svědecké výpovědi, kdy tvrdil, že obviněný využíval hojně služeb taxikářů a znal jednoho z poškozených taxikářů (poškozeného P.), kterému měl dát do zástavy svůj rodný list za provedenou přepravu. U svědků O. V. a J. G. je nutné zdůraznit, že oba se s obviněným vůbec nesetkali a pouze interpretují to, co jim měla údajně říci třetí osoba (bratr obviněného). Jejich svědectví tak nemůže mít žádnou reálnou váhu ve vztahu k obviněnému. Tyto výpovědi jsou v rozporu s výpověďmi ostatních spoluvězňů a zejména s výpovědí svědka P. V. Věrohodnost obou svědků významným způsobem oslabuje i jejich pověst a chování ve výkonu trestu. Oba se opakovaně snažili zlepšit své postavení ve výkonu trestu nebo jejich vyhlídky na podmínečné propuštění z výkonu trestu na úkor ostatních spoluvězňů. Věrohodnost svědecké výpovědi J. S. zpochybňuje fakt, že vypovídá v rozhodných detailech v rozporu s výpověďmi zasahujících městských strážníků D., S. a V. Je tak pravděpodobné, že svědek S. ve své výpovědi zaměnil dva zásahy v areálu TJ B., případně že dva zásahy spojil. Nelze se ztotožnit s hodnocením jeho výpovědi ze strany soudu prvního stupně, který jeho výpověď přes značné rozpory staví nad výpověď tří strážníků a prostřednictvím jeho svědectví se snaží jejich výpovědi bagatelizovat.
Obecně snad by mohlo být pachatelovým motivem získání finanční hotovosti, ovšem ve vztahu k obviněnému je tato pohnutka poměrně diskutabilní. Obviněný je uživatelem drog již dvacet let. Má propracovaný systém, jak obstarává peníze na zakoupení drog. Neexistuje proto důvod, proč by jej měl měnit a z ničeho nic se rozhodnout získávat finanční prostředky pro něj velice komplikovaným a složitým způsobem. Pokud bychom tedy připustili, že motivací obviněného ke spáchání projednávaných skutků byla potřeba opatřit si za jakoukoliv cenu finanční prostředky na nákup drog, tak případ poškozeného C. do tohoto zištného motivu logicky nezapadá. V případě, že by výpověď svědka S. byla nezkreslená, tak by obviněný měl v době zadržení u sebe finanční hotovost v řádu několika tisíc korun. Za této situace postrádá jakoukoliv logiku úvaha soudu prvního stupně, že obviněný se dopustil třetího skutku právě z důvodů, že u poškozeného P. nezískal dostatek finančních prostředků.
Výpověď svědkyně Š. nelze v souvislosti s ostatními provedenými důkazy hodnotit tak jednostranně, jak učinil soud prvního stupně. Svědkyně sice vypověděla, že měla obviněného vidět naposledy ve středu, tedy v den, kdy měla navštívit syna, ale zároveň připustila, že narkomani ji navštěvují i bez předchozí dohody. Z výpovědi B. S. pak vyplynulo, že ve středu si s obviněným aplikovali veškerý pervitin, co měl obviněný u sebe. Pokud by tedy obviněný u ní ve čtvrtek nenakoupil další dávku, tak by neměl co připevnit na větev stromu, což bylo prokázáno záznamem o sledování obviněného. Další skutečnost, která prokazuje, že byl obviněný ve čtvrtek u svědkyně Š., je fakt, že měl s sebou dvě tašky s oblečením, které se jí pokusil prodat, ale z výpovědi B. S. vyplynulo, že v předmětnou středu žádnou tašku s sebou obviněný neměl. Svědkyně Š. byla v tu dobu pravidelným konzumentem pervitinu, lze tedy pochopit, že si může jednotlivé dny plést a její výpověď z toho důvodu může být poněkud nepřesná.
Existuje také významná skupina skutečností a důkazů, které obviněného vyviňují a zakládají důvodné pochybnosti, že by se obviněný dopustil skutků kladených mu za vinu. Především fotografie pravděpodobného pachatele z průjezdové kamery v P. – P., která vůbec neodpovídá vzhledu obviněného. Nemůže obstát argumentace soudu prvního stupně, že porovnáním fotografií pravděpodobného pachatele a obviněného ve voze Škoda Superb nelze poznat rozdíl v rozložení postav. Pokus byl proveden za zcela odlišných podmínek, než je fotografie z průjezdové kamery. Obviněný v inkriminovaném období nosil na krku kožený náhrdelník s kovovým přívěskem a také náhrdelník z masivních dřevěných korálů. Oba tyto náhrdelníky by tak musely být na fotografii průjezdové kamery zachyceny, pokud by vyfotografovaným řidičem byl obviněný. Obviněný nemá řidičský průkaz a řidičské zkušenosti, proto jsou zde důvodné pochybnosti, zda by dokázal vozy vůbec uřídit, obzvláště v úzkých uličkách V. Významný je fakt, že v době, kdy se pachatel vrací s vozem poškozeného P. zpět do centra, je vozidlo zachyceno ve 23:50 hodin, jak projíždí W. ulicí kolem Hlavního nádraží směr F. Obviněný je po uplynutí necelých deseti minut zachycen bezpečnostní kamerou, jak se snaží přelézt plot do areálu TJ B. ve S. ulici. Je tak zcela vyloučené, aby obviněný, pokud by to byl skutečně on, řídil v tu dobu vůz poškozeného, v tak krátkém časovém intervalu vůz zaparkoval a následně se dostal do areálu TJ B. Další rozpor je v tom, že v době, kdy údajný pachatel s vozem poškozeného P. projíždí S. ulici v 00:30 hodin, je obviněný stále kontrolován strážníky a je pod jejich dohledem podle jejich výpovědi.
Dovolatel z výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. 7 To 11/2017 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 48 T 10/2016 a aby podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve konstatovala obsah soudních rozhodnutí vydaných v této věci, jakož i dovolání obviněného. Poukázala mj. na shodný obsah tohoto mimořádného opravného prostředku s již dříve podaným odvoláním. Zároveň souhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně kombinace dvou zásadních důkazů, tedy množství pachových stop obviněného zajištěných na místech všech trestných činů a nálezem peněženky poškozeného P. u jeho osoby. Nelze odhlédnout ani od povýstřelových zplodin zajištěných na oděvu obviněného. Podle státní zástupkyně není meritorní rozhodnutí zatíženo vadou, kterou by bylo třeba napravit cestou dovolání, když deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby podané dovolání bylo odmítnuto jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. 7 To 11/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že veškeré námitky uváděné obviněným již byly uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení a to zejména v jím podaném odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Zároveň nelze než konstatovat, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku či k jeho jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Veškerá jeho argumentace se soustředila výhradně na polemiku s provedenými důkazy, vyjádření nesouhlasu s jejich hodnocením a na prezentaci vlastního hodnotícího pohledu na zjištěný skutkový stav, což je však s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné.
Ačkoli všemi jeho argumenty se již předchozí soudy obou stupňů pečlivě zabývaly a vypořádaly, neboť je uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně, následně je zopakoval v odvolání a nyní je předkládá i ve svém dovolání, Nejvyšší soud se přesto k některým stěžejním výhradám dovolatele rozhodl vyjádřit.
Pokud obviněný zpochybňuje ulpění povýstřelových zplodin na vnitřní i vnější straně jeho zadní kapsy u kalhot, Městský soud v Praze na straně 13 a 14 svého rozsudku podrobně popisuje, proč není možný přenos povýstřelových zplodin způsobem, jakým argumentuje obviněný. Takovýmto způsobem by se na oděv obviněného přenesly veškeré prvky povýstřelových zplodin, tedy Pb, Ba a Sn. I kdyby tomu tak nebylo a přenesly se tedy pouze dva z uvedených prvků, tak přenos prvků z rukavic na oděv obviněného je zcela vyloučen. Obviněný by se musel nacházet někde, kde příslušníci policie ČR přímo střílí služební pistolí a ihned poté by jej museli prohledat. Jelikož se obviněný nacházel na služebně policie, je tato možnost zcela vyvrácena. Stejně tak je třeba nahlížet i na možnost přenosu povýstřelových zplodin z kliky dveří, jelikož té se ještě před obviněným muselo dotknout větší množství osob a tím pádem případné povýstřelové zplodiny z ní setřít. Tento způsob přenosu povýstřelových zplodin navíc vyvrátila i soudní znalkyně, jak vyplývá z odůvodnění na straně 19 a 20 rozsudku Městského soudu v Praze.
Výhrady obviněného k využití pachových stop, kterými zpochybňuje jejich legitimnost, rovněž vyvrátil Městský soud v Praze, který na straně 25 a 26 rozsudku konstatoval, že se jedná sice o nepřímý důkaz, ovšem v kombinaci s ostatními důkazy je to důkaz nezpochybnitelný, který jasně dokládá, že obviněný musel být ve všech třech autech poškozených. Toto potvrzuje i Vrchní soud v Praze, který se vhodností užití pachových stop rozsáhle zabývá na stranách 6 až 9 svého rozsudku. Odvolací soud také konstatoval, že výsledky pachové komparace z hlediska znaleckého zkoumání lze považovat za zcela věrohodné. Výhrady obviněného také směřovaly k tomu, že metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009 (dále jen „pokyn ředitele“), a že tyto standardy nebyly splněny. S těmito námitkami se ale Městský soud v Praze poměrně obšírně vypořádal na stranách 34 až 36 svého rozhodnutí, kde poukazuje na to, že protokoly o odběru pachových stop mají veškeré potřebné náležitosti, které jim předepisuje pokyn ředitele, a že byly vytvořeny vždy dva „originály“, jelikož ve věznici nebylo k dispozici kopírovací zařízení. Takové objasnění a zdůvodnění Nejvyšší soud zcela akceptuje.
Pokud jde o svědecké výpovědi A. A., O. V., J. G., J. S. a L. Š., tak ty pouze dokreslují obraz celého případu, který je potvrzován již výše zmíněnými důkazy, a uzavírají tak důkazní řetězec. Městský soud v Praze svědecké výpovědi žádným způsobem nepřeceňoval. Naopak je vždy dával do kontextu s jinými důkazy, ať už jsou to výše uvedené povýstřelové zplodiny či pachové stopy, nebo celým případem prostupující odposlechy obviněného a jeho bratra během výkonu trestu odnětí svobody. Z těchto odposlechů mimo jiné jasně vyplývá, že obviněný musel mít bližší informace o vraždách jednotlivých taxikářů (např. hovoří o podobě poškozeného P., obavě ze zanechání pachových stop, o vražedné zbrani jíž byla malá pistole), které se nikde jinde nemohl dozvědět, obzvláště ne pak z medií, jak se pokoušel tvrdit.
Obviněný též poukazuje na skupinu skutečností a důkazů, které ho, podle jeho tvrzení, vyviňují a zakládají důvodné pochybnosti, že se nedopustil skutků kladených mu za vinu. Mezi tyto důkazy a skutečnosti řadí fotografii z průjezdové kamery v P. – P. a fakt, že ve 23:50 hodin byl zaznamenán kamerou, jak projíždí W. ulicí a za necelých deset minut později je zachycen bezpečnostní kamerou, jak přelézá plot do areálu TJ B. ve S. ulici. V návaznosti na to je pak obviněný zachycen kamerovým systémem v 00:30 hodin, kdy projíždí S. ulicí, což je ale nemožné, jelikož v té době měl být ještě kontrolován strážníky v areálu TJ B. Se všemi těmito námitkami se vypořádal již nalézací soud, a to konkrétně na straně 39 a 40 rozsudku. K fotografii nalézací soud uvádí, že je značně nejasná a lze pouze konstatovat, že osoba na fotografii má stejně široká ramena jako obviněný. Ze stejného důvodu nelze určit, zda osoba na fotografii má na krku řetízek z korálků či nikoli. Nalézací soud také uvádí, že v 00:30 hodin dne 11. 4. 2017 je na fotografii z kamery zachyceno pouze typově shodné vozidlo taxi zn. Škoda Superb, poznávací značka není známá, a není proto zřejmé, komu vůbec toto vozidlo patřilo. Jediné časové údaje, které jsou spolehlivé, jsou údaje o průjezdu taxi poškozeného P., a to ve 23:54 hodin dne 10. 4. 2014 a následujícího dne v 01:10 hodin. Z vyšetřovacího pokusu vyplývá, že takový přesun je možný pro případ, kdy by se opravdu jednalo o automobil poškozeného P., obzvláště s ohledem na dopravní situaci uprostřed noci a s ohledem na fakt, že lustrace obviněného v areálu TJ B. byla provedena přes dispečink v 00:18 hodin, po které byl, podle výpovědi svědků, obviněný propuštěn. Nejvyšší soud provedení a hodnocení těchto důkazů nemá co vytknout a plně se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu uvedenými v rozsudku.
Nejvyšší soud proto opakovaně podotýká, že se stejnými výtkami obviněného se vyčerpávajícím způsobem vypořádal jednak soud prvního stupně, tak posléze i soud odvolací, jelikož obviněný učinil obsahem svého odvolání totožné námitky. Nelze než prohlásit, že jeho obhajoba, uplatňovaná v nezměněné podobě napříč trestním řízením, byla plnohodnotně v plném rozsahu vyvrácena prostřednictvím důkazů získaných zákonným způsobem v souladu s trestním řádem a žádný z obhajobou navrhovaných důkazů nebyl opomenut. Z řádně zjištěného skutkového stavu v rozsahu odpovídajícího ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. pak plyne, že pachatelem trestné činnosti musel být jedině obviněný.
Soud prvního stupně taktéž velmi podrobně vysvětlil a odůvodnil užitou právní kvalifikaci jednotlivých skutků, k níž se pak ve svém rozhodnutí vyjádřil i odvolací soud. Ten poukázal na její neúplnost, pokud jde o právní posouzení pokračujících skutků pod body 2. a 3. též podle ustanovení §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, což ale nebylo možné napravit vzhledem k absenci odvolání státního zástupce. V tomto směru je tudíž výsledné právní posouzení těchto skutků pro obviněného příznivější. Odůvodnění obou soudních rozhodnutí ve věci vydaných pak splňují podmínky uložené ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Dostatečně z nich totiž vyplývá, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů a jaké skutečnosti vzaly za prokázané, ačkoli obviněný tvrdí opak. Nejvyšší soud proto konstatuje, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se obsahem a pojetím svého dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu