ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.290.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 290/2017 -59
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných 1) D. M. , a 2) J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 134/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 21/2015, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 134/2016, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 T 21/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 2. 2016,
sp. zn. 3 T 21/2015, byly obviněné D. M. a J. P. podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěny obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 3 KZV 37/2013, pro skutek, kterým měly spáchat zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, spočívající v tom, že
v době od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2011 jako učitelky Mateřské školy v M. zle nakládaly s žáky této školy, kdy se k dětem chovaly hrubě, necitlivě a bezohledně, a to zejména vůči „X. A.“ *), „X. B.“ *), „X. C.“ *), „X. D.“ *), „X. E.“ *), „X. F.“ *), „X. G.“ *), „X. H.“ *), „X. CH.“ *), „X. I.“ *), „X. J.“ *), „X. K.“ *), „X. L.“ *), „X. M.“ *), „X. N.“ *), kdy je především za nesplnění svých požadavků zcela nepřiměřeným způsobem trestaly, zejména tím, že po nich křičely, nutily je nadměrně uklízet, a to i za jiné děti, především „X. A.“ *) a „X. G.“ *), opakovaně je za trest posílaly do míst, kde děti ponechaly samotné, bez patřičného dozoru, a to na hanbu za dveře do umývárny, kde musely pobývat po dobu jimi určenou, a to nejméně „X. I.“ *), „X. J.“ *), „X. C.“ *), „X. H.“ *), „X. A.“ *), „X. D.“ *), „X. B.“ *), „X. G.“ *), „X. CH.“ *), „X. F.“ *), „X. N.“ *), „X. L.“ *), uzavíraly je, a to i po násilném odtáhnutí dítěte za ruku, do oddělených místností, a to i místností bez oken, užívané jako sklad materiálu, kde byla tma, a která navíc ani nebyla uzpůsobena pro bezpečný pobyt dětí, a to na dobu několika minut, a to především „X. D.“ *), „X. J.“ *), „X. C.“ *), „X. I.“ *), „X. B.“ *), „X. G.“ *), „X. A.“ *), „X. H.“ *), „X. N.“ *), přitom je strašily čerty a čarodějnicemi, a to zejména „X. B.“ *) a „X. C.“ *), děti takto strašily i v jiných situacích, a to nejméně „X. A.“ *), „X. I.“ *), „X. H.“ *), „X. D.“ *), opakovaně jim také hrozily potrestáním, opakovaně je nepřiměřeným způsobem nutily do jídla, s čímž měli problémy zejména „X. L.“ *), „X. K.“ *), „X. A.“ *), „X. E.“ *), „X. F.“ *), „X. D.“ *), „X. N.“ *), „X. M.“ *), „X. O.“ *) a „X. CH.“ *), kdy u „X. E.“ *), „X. O.“ *) a „X. A.“ *) to vedlo ke zvracení, a „X. A.“ *) dokonce přinutily k úklidu zvratků, až se z toho opět pozvracel, za což byl potrestán uzavřením do oddělené místnosti, opakovaně jim neumožňovaly odchod na WC zejména v době pobytu venku, oběda a odpoledního odpočinku, a to nejméně „X. P.“ *), „X. B.“ *), „X. M.“ *), „X. J.“ *), „X. F.“ *), „X. C.“ *), kdy nejméně „X. F.“ *) mnohdy ponechaly v pomočeném oblečení, opakovaně některým z nich, a to zejména „X. B.“ *), „X. G.“ *), „X. A.“ *), „X. D.“ *) a „X. Q.“ *) přelepovaly ústa lepící páskou, kterou si děti nesměly sundat a taktéž je s ústy přelepenými páskou izolovaly v uzavřených oddělených místnostech, a to nejméně „X. B.“ *), kromě toho opakovaně veřejně a dehonestujícím způsobem děti označovaly za zlobivé, a to zejména „X. A.“ *), „X. D.“ *), „X. H.“ *), „X. CH.“ *), „X. J.“ *), „X. I.“ *), „X. B.“ *), „X. C.“ *), „X. R.“ *) a „X. G.“ *), kdy vyvěšovaly jména takto označených dětí na nástěnce, nutily je izolovaně sedět u stolečku pro zlobivé děti, nevhodně na ně upozorňovaly ostatní děti, a dalšími méně závažnými způsoby, např. nespravedlivým odměňováním dětí bonbóny, hrubě a necitlivě postupovaly vůči dětem, přičemž tyto ze způsobu jejich chování ani nemohly pochopit, za co jsou trestány, kdy děti na takové jednání bezprostředně reagovaly pláčem, křikem, vztekem, uzavřením se do sebe, tíživě nesly takové chování nejen vůči sobě, ale i vůči ostatním spolužákům, kdy trpěly pocity ponížení, bezmoci, nespravedlnosti, žily v obavách, v úzkosti a ve strachu z dalších trestů a hrozeb takovými tresty, což se u nich projevovalo strachem a obavami z docházky do školky, strachem z učitelek, strachem z uzavření do místnosti, strachem ze tmy, strašidel, plačtivostí před nástupem do školky, odmítáním chození do školky, včetně výskytu psychosomatických problémů jako je nechuť k jídlu, bolení hlavy a bříška, nespavost, noční buzení, pomočování, a některé z nich, a to „X. A.“ *), umístěný v MŠ ve školním roce 2009/2010, „X. B.“ *), umístněný v MŠ ve školním roce 2004/2005 a 2005/2006, „X. C.“ *), umístěný v MŠ ve školním roce 2010/2011, 2011/2012, „X. D.“ *), umístěný v MŠ ve školním roce 2010/2011, 2011/2012, „X. M.“ *), umístěná v MŠ ve školním roce 2004/2005, „X. I.“ *), umístěný v MŠ ve školním roce 2009/2010 a 2010/2011, „X. G.“ *), umístěný v MŠ ve školním roce 2004/2005 a 2005/2006, „X. J.“ *), umístěný v MŠ ve školním roce 2010/2011 a „X. H.“ *), umístěný v MŠ ve školním roce 2009/2010, 2010/2011, pociťovaly takové jednání jako těžké psychické příkoří, kdy u výše zmíněných dětí, vyjma „X. J.“ *) a „X. H.“ *), došlo k rozvoji obtíží charakteristických pro diagnostickou kategorii reakce na stres a poruchy přizpůsobení, vzniklé v přímé souvislosti s výše popsaným jednáním obviněných, kdy u „X. A.“ *) byly zachyceny projevy poruchy adaptace na stresující situaci, u „X. B.“ *) rozvoj úzkostných potíží s věku charakteristickou projekcí do somatiky - sekundární neorganickou enuresou, obavou z docházky do školky, častou emoční labilitou, kdy v současné době přetrvává snížená odolnost vůči stresu, zvýšená neurotická aktivita, nejistota, u „X. C.“ *) reakce na stres a porucha přizpůsobení v anamnese jako reakce na opakované stresující zážitky sociální izolace, kdy reagoval jednak psychosomaticky-sekundární enuresou (bezděčným pomočováním) a jednak úzkostí a vyhýbavým chováním, kdy nejistota, obavy ze tmy a separační úzkost u něj přetrvává až do současné doby, dále u „X. D.“ *) se objevila separační úzkost, strach a tiky, úzkostně fobické potíže jako reakce na stresující situace - sociální izolaci, kdy etiologie takové poruchy je v podstatné míře biologická, emoční vypětí a vystavení stresujícím situacím však momentem provokujícím, u „X. M.“ *) se rozvinuly úzkostné obtíže s typickou projekci do somatiky - nutkáním na močení a vyhýbavým chováním, kdy nejistota, obavy a potřeba ujišťování přetrvávaly poměrně dlouhou dobu po odstranění stresoru, u „X. I.“ *) se v průběhu docházky do MŠ manifestovala tiková porucha a enkopréza (bezděčným neudržením stolice) a současně u něj nelze usuzovat na absenci prožitku separační úzkostí při uzavírání do tmavé místnosti, dále u „X. G.“ *) byly v jeho sděleních zahrnuty vzpomínky, ze kterých lze dovodit nevhodný pedagogický přístup ze strany obviněných, přičemž rodiče „X. A.“ *) a „X. K.“ *) před jejich řádným ukončením docházku dětí do této mateřské školy ukončili a rodiče „X. D.“ *) se přechod do jiné mateřské školy snažili zrealizovat, a když se jim to nepodařilo zrealizovat, alespoň omezili délku denního pobytu ve škole, stejně jako rodiče „X. B.“ *) tak, aby se v té době aktuální potíže dětí nezhoršovaly a děti nadále nebyly takovému jednání vystavovány.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 T 21/2015, podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 134/2016, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 134/2016, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněných D. M. a J. P., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, které se odvíjí od extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů především nesprávně přistupovaly ke znaleckému posudku a výslechu znalkyň PhDr. Heleny Khulové a MUDr. Dany Skřontové, které zkoumaly psychický stav dětí, jež byly jednáním obou obviněných dotčeny. Ze znaleckého posudku vyplývá, že u sedmi z devíti poškozených dětí došlo v období docházky do mateřské škody k rozvoji obtíží charakteristických pro reakce na stres a poruchy přizpůsobení. Nalézací soud přitom závěry znaleckého posudku v podstatě opomenul, resp. nepřihlížel k nim, přestože právě závěry tohoto posudku objektivizují zcela nestranně a prokazatelně škodlivý následek, který jednání obviněných na psychice dětí zanechalo. Obdobný postup pak dle nejvyššího státního zástupce zaujal nalézací soud i ve vztahu ke znaleckému posudku Národního ústavu pro vzdělávání, školského poradenského zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, který provedl jako listinný důkaz. I z tohoto posudku se podává, že obviněné se dopouštěly nedovolených pedagogických praktik a výchovných postupů způsobilých dětem přivodit psychickou trýzeň. Ani k těmto závěrům však soud prvního stupně nepřihlédl a nevycházel ani ze zprávy Fondu ohrožených dětí ze dne 12. 9. 2012, která rovněž obsahuje argumentaci prokazující vytýkané jednání obou obviněných. Za další nesprávně hodnocené důkazy označil nejvyšší státní zástupce lékařské zprávy dokumentující, že v inkriminované době rodiče poškozených dětí pro negativní změny v chování dětí v době jejich docházky do mateřské školy, vyhledali i odbornou pomoc. Soud prvního stupně bezdůvodně zcela opominul i hodnocení dalších listinných důkazů usvědčující povahy (písemná vyjádření svědkyň I. K., J. B., P. H. a L. O.). Rozhodující soudy podle nejvyššího státního zástupce nezohlednily ani výpovědi stěžejních, obviněné usvědčujících svědků, a to včetně výpovědí nezletilých. Poukázal přitom na svědecké výpovědi svědkyň J. B., R. O. a I. K. a dále rodičů poškozených dětí, kteří potvrdili, že vytýkané jednání probíhalo po delší dobu a že se jednalo o standardní jednání obviněných vůči dětem v nejrůznějších situacích. Pokud někteří slyšení svědci (rodiče dětí) neměli k jednání obviněných vůči dětem žádné negativní poznatky, svědčí to pouze o tom, že buď jejich dítě nepatřilo do skupiny týraných dětí, nebo patřilo do skupiny dětí, které, z důvodů osvětlených znalci, jim nebyly schopny své poznatky sdělovat. Výpovědi těchto svědků však podle něj nelze vnímat jako výpovědi vyvracející tvrzení obžaloby, tak jak to učinily soudy obou stupňů.
Nejvyšší státní zástupce je proto přesvědčen, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze závěru rozhodujících soudů přisvědčit. Skutečnosti svědčící o vině obou obviněných jsou prokazovány skupinami důkazů, o jejichž věrohodnosti není pochyb, jež na sebe vzájemně navazují a vzájemně se podporují, a ze kterých lze důvodně dovodit, že obviněné nejen zle nakládaly s dětmi specifikovanými v obžalobě, ale i to, že některé z dětí, se kterými bylo zle nakládáno, toto vnímaly jako těžké příkoří, a to konkrétně „X. A“ *), „X. B.“ *), „X. C“ *), „X. D.“ *), „X. M.“ *), „X. I.“ *), „X. G.“ *), „X. J.“ *) a „X. H.“ *). Jednalo se přitom nesporně o úmyslné společné jednání obou obviněných. Dovolatel pokládá hodnocení důkazů soudy obou stupňů za svévolné, jímž došlo ze strany příslušných soudů obou stupňů k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, jehož důsledkem je extrémní rozpor mezi obsahem provedeného dokazování a právním posouzením jednání obviněných, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu
§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci
v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněné D. M. (doručeno dne 30. 1. 2017) a jejímu obhájci JUDr. Petru Grobelnému (doručeno dne 19. 1. 2017) i obviněné J. P. (doručeno dne 30. 1. 2017) a její obhájkyni Mgr. Šárce Maralíkové (doručeno dne 8. 2. 2017).
Obě obviněné využily svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřily.
Obviněná D. M. ve svém vyjádření uvedla, že je dovolání nejvyššího státního zástupce tendenční, neboť rozhodující soudy řádně vyhodnotily provedené důkazy a vyvodily správné právní závěry. Má za to, že v jejích výchovných postupech není možno shledat úmysl způsobit dětem velmi hrubým a bezcitným chováním těžké příkoří a že ani vysoká míra hrubosti a bezcitnosti, stejně jako způsobení těžkého příkoří, nebyla prokázána. Podle ní drtivou většinu svědeckých výpovědí lze hodnotit jako kladné, učiněné ve prospěch obviněných. Poukázala na znalecký posudek Mgr. Gabriely Zajacové, která neshledala u dětí syndrom týraných dětí či posttraumatickou stresovou poruchu. Jmenovaná znalkyně naopak u některých dětí zjistila tendenci ke zkreslování výpovědi. Soud viděl řadu rodičů, kteří byli s prací učitelek spokojeni a učitelky chválili. Zdůraznila, že motivací k podání trestního oznámení bylo nekorektní jednání nové ředitelky S., která měla zájem o uvolnění pracovních pozic obviněných. K písemním vyjádřením svědkyň K., B., H., O. a O. obviněná uvedla, že tato podání byla koncipována paní ředitelkou, což je patrné nejen ze stylistiky, ale některé svědkyně to i potvrdily. K posudku Národního ústavu pro vzdělávání, školského poradenského zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, k tomu podotkla, že podkladem pro jeho vypracování nebylo nic jiného, než usnesení o zahájení trestního stíhání a skutečnosti vymyšlené ve skutkové větě. Z posudku není zřejmé, z jakých podkladů zpracovatel vycházel, pouze hodnotí jednání, které bylo obviněným kladeno za vinu a činí takové závěry, které znalci nepřísluší. Tvrdí, že i kdyby některé z výchovných metod nebyly zrovna vhodné, pak zcela jistě nešlo o úmyslné jednání směřující k úmyslnému týrání dětí se záměrem způsobit jim jakoukoli újmu. Podle jejího mínění soudy postupovaly velice pečlivě, objektivně vyhodnotily provedené důkazy a s jejich závěry nelze jinak, než souhlasit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné.
Obviněná J. P. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce poukázala na to, že námitkami uplatněnými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, ve věci nelze dospět k závěru o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dle jejího názoru nejvyšší státní zástupce pominul převážnou část důkazů (svědeckých výpovědí i znalecký posudek Mgr. Zajacové), které svědčily ve prospěch obou obviněných. Také tato obviněná poukazuje na nedostatečnou kvalitu posudku Národního ústavu pro vzdělávání, školského poradenského zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků. Ani z lékařských zpráv dle jejího názoru nevyplývá, že by vyšetřované děti, resp. jejich rodiče, vyhledali odbornou pomoc v důsledku špatného zacházení učitelek s dětmi. Shodně s obviněnou M. pak pokazuje na to, že písemná vyjádření svědkyň K., B., H., O. a O. sepsala ředitelka školky PhDr. R. S. Je přesvědčena, že v řízení nebylo prokázáno, že se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu. Také ona proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
V případě posuzované věci byly obviněné D. M. a J. P. zproštěny obžaloby za jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, ve kterém byl spatřován trestný čin týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku.
Zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Odstavec 2 písm. c) a d) citovaného zákonného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li takový čin po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít přitom o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Týráním svěřené osoby se může stát i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, např. zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy, apod. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (vyvolávající u týrané osoby obavy, stres a další závažné psychické obtíže). Nevyžaduje se přitom, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1935 s.).
Podstatné z hlediska posuzované věci je, že dle stávající soudní judikatury se závěr o vyšším stupni hrubosti a bezcitnosti vztahuje na jednání pachatele jako celku, kdy samostatná dílčí jednání nemusí být nutně příliš závažná, ale rozhodné je, že požadovaného vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu s konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází vzhledem ke své povaze, návaznosti, četnosti, opakování, stupňování a charakterem vzájemného vztahu mezi pachatelem a týranou osobou. Při posuzování jednání pachatele jako jednoho celku vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti toto jednání mnohem závažněji, než kdyby byly jednotlivé dílčí akty jeho jednání hodnoceny odděleně či samostatně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, 6 Tdo 788/2006, atd.).
Podle §884 odst. 2 občanského zákoníku lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, které jsou přiměřené okolnostem, neohrožují zdraví dítěte a nedotýkají se lidské důstojnosti dítěte. Rozumnost musí být zjevná nejen z povahy zvolených výchovných prostředků, ale i vzhledem k přiměřenosti jejich použití. V opačném případě se jedná o trestný čin týrání svěřené osoby. V tomto duchu vyznívá i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1059/2016, dotýkající se shodné problematiky, a to psychického týrání žáků základní školy jejich vyučující učitelkou.
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání („školský zákon“), upravuje v ustanovení §33 cíle předškolního vzdělávání. Předškolní vzdělávání má podporovat rozvoj osobnosti dítěte předškolního věku, má se podílet na jeho zdravém citovém, rozumovém i tělesném rozvoji a na osvojení si základních pravidel chování, základních životních hodnot a mezilidských vztahů. Předškolní vzdělávání má také napomáhat vyrovnat nerovnoměrný vývoj dětí před vstupem do základního vzdělávání a poskytuje také speciální pedagogickou péči dětem se speciálními vzdělávacími potřebami.
Školský zákon také stanoví řadu požadavků na chování a jednání učitele obecně, tedy i na pedagoga předškolního zařízení. Např. §2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona vyžaduje, aby učitel přistupoval ke všem žákům stejně, bez jakékoli diskriminace. Učitel je podle §2 odst. 1 písm. b) citovaného zákona povinen zohlednit individuálně vzdělávací potřeby jednotlivce a podle §2 odst. 1 písm. c) se po něm vyžaduje i úcta, respekt, solidarita a důstojnost v jednání.
V nyní projednávané věci dospěly soudy prvního i druhého stupně k závěru, že sice některé obviněnými použité výchovné metody nebyly adekvátní, ale nebyl prokázán ve smyslu judikatury požadovaný vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti vztahující se na jednání obviněných jako celku. S tímto názorem se však Nejvyšší soud, ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce, na základě učiněných skutkových zjištění neztotožnil.
V řízení byla vyslechnuta řada svědků, kdy někteří z nich byli přímo přítomni závadovému jednání obou obviněných - zejména svědkyně R. O., I. K. a J. F. Tyto ve svých výpovědích jednoznačně hovoří o formách uplatňovaného násilí vůči dětem. Dalšími usvědčujícími výpověďmi jsou výpovědi rodičů poškozených dětí, kteří se prostřednictvím svých dětí dozvěděli o různých nevhodných praktikách obviněných a kteří zmiňují také negativní prožitky dětí, nežádoucí změny v jejich chování, případně potíže psychosomatického rázu, což vše ve svém souhrnu jako rodiče měli možnost bezprostředně zaznamenávat.
Byť někteří slyšení svědci neměli k jednání obviněných vůči vlastním dětem žádné výhrady, nelze jen na základě takových výpovědí považovat za vyvrácená tvrzení obžaloby o protiprávním jednání obviněných, když vedle těchto výpovědí paralelně existují i výpovědi, které obviněné z tohoto jednání usvědčují. Zřejmě lze důvodně předpokládat, že obviněné vytýkané jednání neuplatňovaly paušálně ke všem dětem, ale pouze k těm problémovějším (zlobivějším). V obecné rovině není obvyklé, že by se pachatel trestného činu týrání choval ke všem dětem stejně. Soustředěnost vychovatelů se zpravidla zaměřuje na děti problematické a na děti, které nerespektují autoritu. Bezproblémové děti proto pochopitelně žádné negativní přístupy obviněných nemusely vůbec zaznamenat. Stejně tak některé děti nemusely být schopny své poznatky sdělovat, případně formulovat.
Rozhodující soudy zcela nepochopitelně pominuly závěry vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a znaleckého posudku Národního ústavu pro vzdělávání, školského poradenského zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků.
Znalkyně PhDr. Helena Khulová a MUDr. Dana Skřontová vypracovaly ve věci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze kterého vyplynulo, že u sedmi z devíti poškozených dětí došlo v důsledku docházky do mateřské školy k rozvoji obtíží charakteristických pro reakce na stres a poruchy přizpůsobení. Znalkyně u těchto dětí zjistily, že vzpomínají na období docházky do mateřské školy jako na období stresových prožitků zahrnující situace separační úzkosti, emoční nepohody – úzkosti, strachu, bezmoci, a to aniž by byla zaznamenaná tendence zvýrazňovat svoji újmu. V době docházky do školky u nich bylo shledáno pomočování, tiky, strach, úzkost, tendence docházce do mateřské školy se vyhnout. Znalkyně konstatovaly, že u těchto dětí došlo k rozvoji obtíží charakteristických pro reakce na stres a poruchy přizpůsobení. Jedná se o diagnostickou kategorii, pro kterou je přítomnost stresoru nezbytnou podmínkou. Stresorem nemusí být přitom extrémně traumatizující zážitek. V předškolním věku děti reagují typicky, nikoliv pouze pocity subjektivní tísně, úzkostí a změnou nálady, ale typické je regresivní chování – například pomočování. Mezi dětmi jsou rozdíly v jejich vulnerabilitě, v temperamentu a schopnostech vyrovnávat se se zátěží, což vysvětluje rozdílnost klinických obrazů u jednotlivých posuzovaných dětí.
Ze závěrů znaleckého posudku Národního ústavu pro vzdělávání, školského poradenského zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků vyplynulo, že obviněné svým počínáním mohly některým citlivějším dětem způsobit psychickou trýzeň, resp. navodit pocity trýzně, ponížení, nespravedlnosti, bezmoci, ztráty důstojnosti, a to i s případnými psychosomatickými následky. Byť je možno připustit, že v posudku je zpracovatelem částečně zabíháno do hodnocení důkazní situace, nelze však přehlédnout a zcela pominout závěr, že obě obviněné se uchylovaly k nedovoleným pedagogickým praktikám a výchovným postupům způsobilým dětem přivodit psychickou trýzeň a že jejich postupy lze hodnotit jako profesní selhání.
Nelze přisvědčit rozhodujícím soudům v závěru, že nebylo možno vycházet z výpovědí jednotlivých dětí učiněných u znalkyň a že pochybnosti zjištěné při dokazování nelze k tíži obviněných překlenout závěry posudků. Z obou zmíněných znaleckých posudků je možno bez pochybností dovodit, jaký škodlivý následek jednání obviněných zanechalo na psychice poškozených dětí, avšak příslušné soudy k těmto důkazům nikterak nepřihlédly a v rámci hodnocení důkazů je zcela opominuly. Stejně tak nezohlednily ani zprávu Fondu ohrožených dětí ze dne 12. 9. 2012 s tím, že se jednalo o pohovory provedené pracovníky fondu mimo rámec předpisů upravujících trestní řízení. Dle názoru Nejvyššího soudu však nic nebránilo tomu, aby tato zpráva byla užita jako listinný důkaz, navíc za situace, kdy obsah pohovorů koresponduje s výpověďmi těchto osob učiněných v rámci daného trestního řízení.
Další pochybení soudů obou stupňů spatřuje Nejvyšší soud ve způsobu, jakým soudy přistupovaly k hodnocení výpovědi svědkyně R. O., jíž označily za nevěrohodnou. Jmenovaná svědkyně působila v inkriminovaném období ve školce jako školnice, uklízečka a osoba mající na starost výdej jídel a byla tedy s obviněnými a s dětmi v každodenním kontaktu. V přípravném řízení učinila usvědčující výpověď. U hlavního líčení dne 20. 4. 2015 pak sice o praktikách obviněných zprvu uváděla, že si pro časový odstup situaci již přesně nevybavuje, dílem odpovídala na otázky soudu vyhýbavě s odůvodněním, že nechce nikomu ublížit. Poté, co jí byla přečtena výpověď z přípravného řízení, kterou učinila dne 28. 11. 2013 (čl. 113–117 spisu), potvrdila její správnost a pravdivost, stejně tak i pravdivost obsahu svého písemného oznámení. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (str. 34) „pokládá za zarážející, že si svědkyně nemohla na jednání obviněných vzpomenout“, naopak má za „zajímavé, že to dovedla posoudit v přípise na čl. 11 spisu“ (přípis ze dne 23. 4. 2012). Zásadní význam pro hodnocení hodnověrnosti svědkyně O. má podle odůvodnění rozsudku výpověď svědkyně Mgr. D. T., jíž soud „neměl důvodu nevěřit“, které měla R. O. sdělit, že „je závislá na ředitelce mateřské školy S. a té také slíbila, že M. ze školy dostane“. To vedlo okresní soud k úvaze, že výpověď svědkyně O. je nutno považovat za nevěrohodnou.
Zásadní závěr, jímž je posouzení věrohodnosti svědka, může soud učinit až na podkladě ucelených poznatků, které k osobě konkrétního svědka získal, zejména při posouzení jeho motivace vypovídat, jeho nestrannosti či naopak zaujatosti vůči osobě, o níž vypovídá, jeho schopnosti vnímat prožitý děj, případně jej zkreslovat, posouzení jeho vyjadřovacích schopností a míry zapomínání. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku favorizoval výpověď svědkyně T., aniž dal možnost svědkyni O. se k tvrzení a vlastně obvinění z intrik, vyjádřit, neboť ji k dalšímu hlavnímu líčení již nepředvolal a také neprovedl povýtce žádoucí konfrontaci mezi oběma svědkyněmi, a to zejména za situace, kdy výpovědi svědkyně T. přiznal shora popsaný význam. Naopak soud při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně T. nikterak do svých úvah nepojal před soudem prokázanou skutečnost (čl. 1092 spisu), že tato svědkyně má k obviněné M. osobní vztah, nasvědčující tomu, že zřejmě není a nemůže být při posuzování její trestní věci nestranná. Z obsahu spisu vyplývá, že obviněnou M. v identické záležitosti zastupovala při jednání se zaměstnavatelem, s vyhraněným názorem na nevinu obviněné. Okresní soud se tak při hodnocení výpovědi těchto svědkyň dopustil hrubého zkreslení jejich obsahu a zjednodušených a nepodložených hodnotících soudů. Neuplatnil základní zásady formální logiky – a) zásadu sporu, stanovící, že dva sporné soudy nemohou být oba pravdivé, jakož i b) zásadu dostatečného důvodu, upravující požadavek, aby každý soud, o jehož platnosti má být někdo přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem. Způsob hodnocení těchto dvou důkazů neodpovídá požadavkům na uplatnění induktivní i deduktivní metody, přičemž sylogistický úsudek, k němuž soudy obou stupňů v tomto případě dospěly, pokud odvolací soud tomuto způsobu hodnocení důkazů přitakal, nevychází racionálně z daných premis, tj. provedených důkazů. Nejvyšší soud s ohledem na tyto závěry shledal dovolatelem vznesenou námitku o existenci tzv. extrémního nesouladu důvodnou.
Dle názoru Nejvyššího soudu v řízení provedené důkazy tvoří ucelený řetězec vzájemně na sebe navazujících důkazů nasvědčujících závěru o důvodnosti obě obviněné postavit před soud. Z dosud zjištěného skutkového stavu vyplývá, že shora specifikované jednání obviněných probíhalo po delší dobu a že některé děti takové jejich jednání vnímaly bolestivě, projevovaly nesouhlas s tímto jednáním (křik, pláč, vztek, smutek) a pociťovaly ho jako těžké příkoří, přičemž obviněné na tyto negativní dopady na psychiku dětí nijak nereflektovaly. Jednání obviněných je prokázáno také výraznými a dlouhodobými negativními změnami v chování dětí, jako je strach a obavy dětí z docházky do školky, strach z učitelek, strach z uzavírání do místnosti, strach ze tmy, plačtivost dětí před nástupem do školky, pomočování dětí, nechuť k jídlu, bolesti hlavy, břicha, apod., které dosáhly té míry, že někteří z rodičů vyhledali odbornou lékařskou pomoc a někteří dokonce ukončili docházku dětí do této mateřské školy.
Jak uvedl nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, obviněné mají odborné pedagogické vzdělání, v rámci kterého zajisté získaly poznatky o škodlivosti jimi zcela standardně užívaných praktik na psychiku a psychický vývoj dětí tak útlého věku. Navíc jimi uplatňované praktiky prokazatelně nevedly ke zlepšení chování dětí, ale právě naopak. Při své pedagogické činnosti opomíjely povinnosti, které jim v rámci předškolního vzdělávání ve vztahu k dětem vyplývaly ze školského zákona, jak podrobně citováno výše. Obviněné si nepochybně musely být vědomy toho, že vytýkaným jednáním mohou ohrozit zákonem chráněný zájem na řádné výchově jim svěřených dětí a pro případ, že tento zájem ohrozí či poruší, s tím byly srozuměny. Jednaly tak minimálně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je přitom zcela irelevantní, kolik dětí měly na starost či že některé z nich byly problémové a vyžadovaly větší pozornost. Těmito skutečnostmi nemůže být jednání obviněných omluveno. Jejich povinností bylo k žákům přistupovat citlivě a zachovávat potřebnou důstojnost v jednání s nimi. Nepodstatné je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku také to, že chování obviněných nezanechalo na dětech trvalé následky, které by ohrozily do budoucna jejich psychiku, či že byl u nich znaleckým vyšetřením shledán příznivý posttraumatický vývoj. Zde Nejvyšší soud akcentuje, že pozitivním posttraumatickým vývojem nelze zlehčovat a zpochybňovat vlastní traumatické prožitky, které děti prožily v kontaktu s vlastním stresorem. Vzhledem k tomu, že obviněné příslušné jednání uplatňovaly vůči dětem shodně a byly si toho navzájem vědomy, jednalo se o úmyslné společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Výše uvedené nedostatky provedeného dokazování vedou důvodně Nejvyšší soud k závěru, že ve věci reálně existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť rozhodující soudy nerespektovaly obsah provedeného dokazování, toto nadto provedly velmi nedůsledně, přičemž při interpretaci výsledků důkazního řízení došlo k logickým chybám, zkreslení a přehlížení některých důkazů a konto důkazů jiných, což nasvědčuje závěru o nežádoucím a jednostranném postupu při tak závažném procesu, jímž je hodnocení důkazů. Zjištěné závažné vady odůvodňují relevanci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozhodnutím odvolacího soudu pak byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. řádu a v rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že námitky nejvyššího státního zástupce byly z důvodů výše rozvedených shledány právně relevantními, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit závěrům, jež jsou obsahem rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Nejvyšší soud si je vědom časového odstupu mezi žalovaným jednáním obou obviněných a dobou, kdy je věc projednávána před soudem, tato okolnost však nemůže být důvodem k bagatelizaci žalovaného jednání, zejména když by takto byl porušen podstatný zájem společnosti na ochraně řádného a zdravého vývoje a výchovy dětí v předškolních zařízeních, proto jednání obou obviněných musí být znovu náležitě a tentokráte v souladu se všemi zákonnými požadavky kladenými na dokazování prošetřeno.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 134/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 T 21/2015, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu, tj. včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem okresního soudu bude provést konfrontaci mezi svědkyněmi O. a T. o tvrzeních a informacích p. T., které měla získat tzv. přiznáním se p. O. k motivaci oznámení o nevhodném chování učitelek k dětem (podrobněji rozvedeno výše). Soud si také vyžádá spisy o pracovním sporu obviněné M., v němž byla zastupována svědkyní T. a seznámí se s rolí, kterou v této věci zastávala p. T., včetně názorů, jež v této souvislosti prezentovala. Provede důkazy znaleckými posudky vypracovanými PhDr. Khulovou a MUDr. Skřontovou, jakož provede důkaz znaleckým posudkem Národního ústavu pro vzdělávání školského poradenského zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, vyslechne jeho zpracovatele, aniž jím bude hodnocena důkazní situace, a zjištěné okolnosti zahrne do souboru důkazů, které bude závěrem hodnotit. Vyslechne také zástupce Fondu ohrožených dětí k okolnostem a výsledkům pohovorů pracovníků tohoto zařízení s poškozenými dětmi, zprávu nadto provede jako listinný důkaz. Po takto podstatnějším doplnění dokazování provede hodnocení důkazů způsobem, který předvídá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podrobně vyhodnotí důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, logicky se vyrovná s případnými rozpory, shledá-li je, a podrobně vysvětlí své hodnotící úvahy, proč a kterým svědkům věří nebo naopak nikoli. V tomto novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. řádu).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.