ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.311.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 311/2017 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání obviněného A. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. 2 To 77/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 4. 2016, č. j. 52 T 4/2015-644, byli obvinění A. P. , V. B., T. Š. a M. M. uznáni vinnými „zločinem“ loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili jednáním popsaným ve výroku o vině. Za to byli všichni obvinění podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, odsouzeni k trestům odnětí svobody; obvinění A. P. a V. B. v trvání jednoho a půl roku se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný T. Š. v trvání tří roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání pěti let podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný M. M. v trvání dvou roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněnému T. Š. byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen také trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výroku rozsudku. Poškozené PONYEXPRES, s. r. o., se sídlem Hanychovská 328, Liberec, J. M., bydliště skryto, a J. Ž., soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podali odvolání obviněný A. P. a dále státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který je v neprospěch obviněných V. B., A. P. a M. M. zaměřil do příslušných výroků o trestu. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 2 To 77/2016-722, tak, že z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných V. B., A. P. a M. M. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté tyto obviněné nově uznal vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, na upřesněném skutkovém základě, že „v době okolo 17. - 18. 9. 2014 V. B. přesvědčil T. Š., aby společně s A. P. přepadli a oloupili J. Ž., přičemž nejprve měli v plánu poškozeného vylákat do vozidla pod příslibem prodeje marihuany, následně měla být V. B. fingována porucha automobilu, kdy měl být vytažen T. Š. a A. P. z vozidla, na J. M. mělo být vystřeleno 2x z plynové pistole a následně jim měla být odňata finanční hotovost okolo 45.000 Kč, určená na koupi slíbené marihuany, k tomu účelu T. Š. zajistil dvě plynové pistole, teleskopické obušky, kukly a plastová pouta, následně však způsob realizace loupeže změnili, přibrali M. M., a po další domluvě o taktice, rozdělení rolí a zbraní následně dne 20. 9. 2014 v době okolo 2:00 hod. V. B. pod záminkou nabídky prodeje marihuany na schůzce téhož dne okolo 4:00 hod. telefonicky vylákal oba poškozené do Č. L. do prostoru k vodárně na Š., zde se V. B. skryl u vjezdu, aby dal signál, že poškození přijíždějí, a následně hlídal, M. M., ozbrojený plynovou pistolí vystupoval jako prodejce marihuany, T. Š., ozbrojený plynovou pistolí a maskovaný kuklou a A. P., ozbrojený teleskopickým obuškem a maskovaný kuklou, čekali po levé straně příjezdové cesty v lese, následně poté, co V. B. dal signál, že poškození přijíždějí, a M. M. převzal od J. Ž. částku okolo 45.000 Kč pod záminkou přepočítání, tasil pistoli na J. Ž., vynutil si ponechání peněz a vydání mobilního telefonu HTC 550 a současně dal signál T. Š. a A. P., kteří vyběhli z lesa, přičemž T. Š. namířil pistoli na J. M., sedícího na místě řidiče, a vynutil si vydání klíčů od vozidla VW Caddy, peněženky a telefonu, A. P. pak prohledal vozidlo, zda se v něm nenachází další osoba, a následně z místa všichni utekli a ujeli a T. Š. pak dle pokynu V. B. vyplatil A. P. 7.000 Kč a M. M. 3.000 Kč, jako podíl z uloupených peněz, a následně byl zadržen, a takto způsobili J. Ž. škodu ve výši 14.900 Kč, J. M. škodu ve výši 30.000 Kč a spol. PONYEXPRES, s. r. o., IČ 25438492, škodu na odcizeném telefonu ve výši 4.500 Kč“.
Za to byl obviněný V. B. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněný A. P. byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl rovněž podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému M. M. vrchní soud podle §173 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Poškození PONYEXPRES, s. r. o., J. M. a J. Ž. byli podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu týkajícím se jeho osoby, napadl obviněný A. P. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K použití dané kvalifikované skutkové podstaty podle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky, neboť nejednal jako člen organizované skupiny. V uvedené souvislosti poukázal na znění výkladového ustanovení §129 tr. zákoníku, vztahujícího se k charakteristice právního pojmu „organizované zločinecké skupiny“, se zdůrazněním, že taková skupina je zaměřena na soustavné páchání trestné činnosti. V návaznosti na tom pak připomněl, že spolu s dalšími spoluobviněnými byl stíhán toliko pro jeden skutek. Soustavné páchání úmyslné trestné činnosti jim tedy za vinu kladeno nebylo. Dovolatel má za to, že pojem „organizované zločinecké skupiny“ nelze pro účely právního posouzení skutku podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odlišovat od pojmu „organizované skupiny“, jak jej v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil odvolací soud. Pouze existence organizované zločinecké skupiny je podle jeho přesvědčení tou okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle posledně citovaného zákonného ustanovení. Ta v posuzovaném případě dána nebyla, a proto bylo možno jednání obviněných, tedy i dovolatele, právně kvalifikovat nejvýše jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže se tak nestalo, trpí výrok o vině vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V další části dovolání obviněný vznesl výhrady vůči uloženému trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Připomněl, že soud prvního stupně mu v návaznosti na výše zpochybněný výrok o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil tento trest výrazně pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem, za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Podle názoru dovolatele byla v jeho případě aplikace předmětného moderačního ustanovení zcela namístě. Doposud totiž nebyl trestně stíhán, s výjimkou jediného excesu vedl až do nástupu nařízeného výkonu trestu řádný život, pracoval a pomáhal nemocné matce. V zaměstnání byl hodnocen výborně. Projednávaný trestný čin, k němuž se doznal, spáchal s dalšími osobami, poměrně naivně a z lehkovážnosti. Bylo mu 19 let a byl tedy ve věku blízkém věku mladistvých. Přepadení nenaplánoval ani nezorganizoval a zapojil se do něj pouze krátce. Poškozeným při něm nebyla způsobena žádná újma na zdraví ani větší finanční škoda. V úvahu pak měla být vzata i skutečnost, že poškození se na místo činu sami dostavili za účelem spáchání trestné činnosti v podobě nelegálního nákupu většího množství omamné a psychotropní látky. Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku, že spolu s dalšími obviněnými jednal promyšleně, profesionálně a po předem domluvené dělbě rolí. Naopak, provedení útoku sám pokládá za značně amatérské až diletantské. Jeho nebezpečnost a riziko trestnosti si neuvědomoval. Tyto významné skutečnosti však vrchní soud po jeho výtce při ukládání trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby podle §173 odst. 2 tr. zákoníku (konkrétně ve výměře pěti let) zcela pominul. Pokud na rozdíl od soudu prvního stupně neaplikoval na daný případ ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, zatížil své rozhodnutí i vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v uložení trestu obviněnému ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výroky o vině a trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 2 To 77/2016-722, týkající se jeho osoby, a věc tomuto soudu „vrátil“ k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Námitky obviněného směřující vůči výroku o vině napadeného rozsudku pokládá za zjevně neopodstatněné, založené na zcela nesprávném výkladu kvalifikačního znaku „organizovaná skupina“ ve smyslu §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K této části dovolací argumentace podotkla, že pojem „organizované zločinecké skupiny“, definovaný v §129 tr. zákoníku, je nutno od pojmu „organizované skupiny“ důsledně odlišovat, nehledě na to, zda jde o obecnou přitěžující okolnost podle §42 písm. o) tr. zákoníku nebo o zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, jak je tomu v posuzované věci. Odvolací soud podle jejího poukazu správně zdůraznil, že organizovaná skupina ve výše uvedeném smyslu nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze naopak spáchat i jen jeden trestný čin.
Výhrady obviněného vůči výroku o trestu jsou podle státní zástupkyně zcela nezpůsobilé k dovolacímu přezkumu, když se míjí s podstatou jím deklarovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto směru poukázala na ustálenou soudní judikaturu, podle níž lze námitku k otázce použití moderačního práva soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku relevantně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to výhradně tehdy, jestliže k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení došlo výlučně při aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli pro takový postup v konkrétní věci nebyly splněny zákonné podmínky. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Dovolatel skrze reklamovanou absenci aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem namítl nepřiměřenost svého trestního postihu. Vrchnímu soudu de facto vytkl, že nerespektoval obecné zásady pro ukládání trestů ve smyslu §39 tr. zákoníku. Takové výhrady však žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídají.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 9. 5. 2017 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněný A. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výklad obsahu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněný jej uplatnil právně relevantně svými námitkami vůči právnímu posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud jim však nepřiznal žádné opodstatnění .
Dovolatelem prezentovaný názor, podle nějž je nutno znak „spáchání trestného činu členem organizované skupiny“ jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (zde podle §173 odst. 2 písm. a/ tr. zákoníku) vykládat v duchu definičního ustanovení §129 tr. zákoníku, charakterizujícího „organizovanou zločineckou skupinu“ (dříve tzv. „zločinné spolčení“), nejenže nemá oporu ve všeobecně uznávané právní teorii (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, zejména str. 1377), ale ani v samotné systematice trestního zákoníku. Rozdíl mezi „organizovanou skupinou“ a „organizovanou zločineckou skupinou“ jako dvěma odlišnými formami organizované kriminality co do jejich typové závažnosti, jakož i vzájemný poměr mezi nimi, je explicitně vyjádřen v ustanovení §107 odst. 2 tr. zákoníku, podle nějž „skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny“. Zákonodárce tedy výslovně zakotvil možnost souběhu postihu spáchaného členem organizované skupiny nebo ve spojení s ní i ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Již z toho lze dovodit, že oba pojmy nejsou takříkajíc „jedno a totéž“ a že tam, kde zákon hovoří o organizované skupině, se nevyžaduje, aby taková skupina naplnila veškeré pojmové znaky uvedené v §129 tr. zákoníku, jak tendenčně předestírá dovolatel.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy obou stupňů a popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze, právní posouzení jednání dovolatele jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku plně odůvodňoval. Dovolatel aktivně participoval na loupežném přepadení poškozených, jež po předchozí vzájemné dohodě o průběhu útoku a jasné dělbě rolí při něm úspěšně realizoval spolu s dalšími třemi trestně odpovědnými osobami. Taková jeho součinnost s ostatními spoluobviněnými kvalifikační znak „spáchání trestného činu jako člena organizované skupiny“ nepochybně naplnila. Nejvyšší soud mu proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Výhrady dovolatele vůči výroku o uloženém trestu pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zastává dlouhodobě neměnný názor, že námitky vztahující se k uplatnění moderačního oprávnění soudu podle §58 tr. zákoníku sice lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze tehdy, jestliže soud přistoupil k mimořádnému snížení trestu u obviněného bez splnění příslušných zákonných podmínek. Naproti tomu nepoužití §58 tr. zákoníku a uložení trestu obviněnému v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice trestní sazby deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje. Jinými slovy, obviněný se dovoláním zásadně nemůže domáhat toho, aby mu byl za použití §58 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí příslušné trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012, nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1735/2016, uveřejněná na internetovém portálu www.nsoud.cz ).
Pokud soud shora uvedeného fakultativního postupu nevyužije, ale trest obviněnému vyměří v rámci zákonné trestní sazby, nelze zároveň dovodit, že by jeho rozhodnutí bylo zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takového pochybení se však Vrchní soud v Praze v projednávané trestní věci zjevně nedopustil, když dovolateli uložil trest odnětí svobody v rámci trestní sazby uvedené v ustanovení §173 odst. 2 tr. zákoníku, která činí pět až dvanáct let.
Zbývá doplnit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - které jsou založeny na tvrzeném nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 až §42 tr. zákoníku, nelze v dovolání relevantně uplatnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (v bližším srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003 tr.).
Protože dovolání obviněného A. P. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno jakkoli přisvědčit, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu