ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.405.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 405/2017 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2017 o dovolání obviněné Ing. I. H. , rozené S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 14 To 263/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. I. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná Ing. I. H. byla rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 5 T 6/2015 uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nějž jí byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností spojených s nakládáním s finančními prostředky na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Bytové družstvo Tábor se sídlem v Táboře, Herlošova 2925, IČ: 26022443, zastoupené insolvenčním správcem, odkázáno s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadly odvoláními obviněná a státní zástupkyně ve prospěch obviněné. Z jejich podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 14 To 263/2016 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že jako externí účetní Bytového družstva Tábor se sídlem Tábor, Herlošova 2925, IČ: 26022443, a společnosti PAAC, s.r.o., se sídlem Tábor, Nerudova 3078, IČ: 28391501, a současně jako osoba s dispozičním právem k účtu číslo ... vedeného u Fio bank, a.s., na jméno jednatele společnosti PAAC, s.r.o., M. F., určeného výhradně k příjmům plateb nájmů a služeb spojených s užíváním bytů nájemníků Bytového družstva Tábor nad rámec mandátní smlouvy uzavřené mezi předsedou představenstva Bytového družstva Tábor a jednatelem společnosti PAAC, s.r.o. o správě finančních prostředků Bytového družstva Tábor z tohoto účtu v rozporu s určením těchto finančních prostředků vybrala a insolvenčnímu správci Bytového družstva Tábor nepředala či na příslušný bankovní účet Bytového družstva Tábor nepřevedla v době od 29. 10. 2012 do 27. 11. 2013 v T. zde blíže specifikované částky v celkové výši 349.729,10 Kč, přičemž tyto finanční prostředky následně předala M. F., na úhradu jeho dluhů, případně pokud jde o bezhotovostní převod, převedla na uhrazení exekuce vedené proti povinnému M. F., a poškozenému Bytovému družstvu Tábor, se sídlem Herlošova 2925, IČ: 26022443, vůči němuž bylo dne 29. 7. 2011 zahájeno insolvenční řízení a dne 2. 8. 2012 Krajským soudem v Českých Budějovicích pod č. j. KSCB 28 INS 13362/2011-A-81 rozhodnuto o úpadku, tak způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 349.729,10 Kč .
Za to jí byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce tří let podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku. Dále jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností spojených s nakládáním s finančními prostředky na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Bytové družstvo Tábor se sídlem v Táboře, Herlošova 2925, IČ: 26022443, zastoupené insolvenčním správcem, odkázáno s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněná byla současně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 14. 10. 2015, č. j. ZT 180/2015-49 pro zde blíže specifikovaný skutek, v němž byl podanou obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že jej obviněná spáchala.
Obviněná rozsudek soudu druhého stupně napadla dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle ní soudy nižších stupňů na základě detailně provedeného dokazování sice řádně objasnily skutkový stav nesporný mezi obžalobou a obhajobou, ale soud prvního stupně jej dezinterpretoval v neprospěch obviněné a dospěl k nesprávným právním závěrům, když extenzivně rozšířil její trestní odpovědnost jako externí účetní. Mandátní smlouva o správě peněz bytového družstva byla uzavřena mezi smluvními stranami Bytové družstvo Tábor a společností PAAC, s.r.o., a nikoli obviněnou. Absentuje tedy hmotněprávní titul, na základě něhož by byla obviněné svěřena jakákoli věc, kterou by si mohla přisvojit. Toliko jí svědčilo dispoziční právo s účtem jejího tehdejšího druha M. F., který byl jedinou osobou, vůči níž se mohla dopustit trestného činu zpronevěry tím, že by s prostředky na jeho bankovním účtu naložila v rozporu s jeho pokyny, respektive pokud by si je přisvojila jen v době mezi výběrem peněz z účtu a jejich předáním jednateli M. F. a to tak, že by je použila v rozporu s pokynem jednatele, což však obviněná neučinila. Za nakládání s finančními prostředky třetích osob nacházejících se na tomto účtu odpovídal výlučně majitel účtu tak, aby s nimi bylo naloženo v souladu s účelem svěření. Obviněná vybírala peníze a provedla bezhotovostní platbu výhradně na přímý pokyn svědka F. Samotné dispoziční oprávnění k nakládání s prostředky na účtu nelze samostatně vykládat jako svěření věci. Obviněná věděla, že peníze na účtu jsou ve správě společnosti PAAC, s. r. o. a tyto také řádně zaúčtovala. Konstatování soudu prvního stupně o tom, že obviněná svěřené prostředky předala M. F., je nesprávné, neboť nebyl třetí osobou, ale statutárním orgánem společnosti spravující peníze na základě mandátní smlouvy a z pozice zaměstnavatele obviněné, jemuž vedla účetnictví, jí tento přikázal peníze vybrat a ona byla povinna pokyny subjektu, k němuž byla ve vztahu subordinace, splnit. Obě rozhodnutí nižších soudů jsou postavena na chybné premise, že účetní společnosti je oprávněna či dokonce povinna za účelem předejití možného trestního postihu kontrolovat činnost statutárního orgánu, k čemuž obviněná nebyla oprávněna, či jednání statutárního orgánu nahrazovat. Její odpovědnost za vybrané peníze je limitována tím, že je povinna s těmito prostředky naložit pouze v souladu s příkazem statutárního orgánu. Samotný výběr peněz z bankovního účtu a jejich předání jednateli společnosti tyto prostředky spravující nelze považovat za přisvojení si cizí věci, ale za obvyklou účetní operaci, při které dochází k převodu peněz z účtu na pokladnu. Pozdější naložení s těmito prostředky jednatele nemohla obviněná nijak ovlivnit, ani je zakázat.
Soud se dále dostatečně nevypořádal s nárokem společnosti PAAC, s. r. o. na odměnu mandatáře vyplývající z mandátní smlouvy, kdy částka odpovídající 10 % součtu plateb uhrazených společnosti nájemníky Bytového družstva Tábor jí náležela a v tomto rozsahu se již nemohlo jednat o svěřené prostředky, nýbrž o prostředky vlastní, o nichž mohla společnost PAAC, s. r. o., prostřednictvím svého jednatele rozhodovat libovolně. K tomu zjevně směřoval ve své výpovědi i svědek F., když prohlásil, že si peníze půjčil, čímž mínil od společnosti PAAC, s. r. o., nikoli od Bytového družstva Tábor, jak vyložil soud prvního stupně. Soudy měly zkoumat, jaké peníze byly společnosti PAAC, s. r. o. poskytnuty před rozhodnutím o úpadku a po něm. Insolvenční správce od počátku o existenci mandátní smlouvy a odměně za činnost mandatáře věděl a žádné kroky k jejímu ukončení neučinil. Společnost PAAC, s. r. o. a obviněná nemohli předpokládat, že své povinnosti plynoucí z mandátní smlouvy nemá mandatář plnit.
Z toho plyne i stanovení výše škody, kterou měla obviněná způsobit, neboť jí nemohl být celkový součet peněz vybraných z účtu, ale měl být ponížen o odměnu mandatáře ve výši 10 % z objemu všech finančních prostředků, které mandatář na základě mandátní smlouvy spravoval. Suma půjčených peněz svědkem F. z jeho společnosti mohla převýšit výši odměny, na kterou měla společnost PAAC, s. r. o. nárok, to však nezakládá odpovědnost obviněné, a to ani trestní.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 14 To 263/2016 podle §265 l tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že obviněná v něm poněkud zkresluje zjištěný skutkový stav. Obviněná zejména přehlíží, že při komplexním pohledu na věc nemůže obstát její tvrzení, že vlastně jen plnila pokyny jednatele společnosti PAAC, s. r. o, M. F., a že pokud nakládala s penězi z účtu uvedené společnosti podle pokynů jednatele společnosti, nemohla se dopustit jejich zpronevěry. Nemůže obstát ani tvrzení, že jí žádné peněžní prostředky nebyly svěřeny. Obviněná měla úzké pracovní či osobní vazby na osoby či obecně subjekty, které byly zapojeny do finančních operací týkajících se předmětných finančních prostředků. Na podkladě toho jí muselo být známo, kdo je vlastníkem těchto prostředků a zda realizované transakce odpovídají sjednaným smlouvám. To lze podle státního zástupce dovodit i z výpovědi samotné obviněné. Bylo jí tedy známo, že se na předmětném účtu nacházejí peněžní prostředky svěřené společnosti PAAC, s. r. o, bytovým družstvem, nikoli vlastní prostředky společnosti. Věděla-li nadto, že prostředky náležející bytovému družstvu užije M. F. v rozporu s mandátní smlouvou (v podstatě na úhradu vlastních dluhů), pak nelze mít pochybnosti o naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože kromě znaku přisvojení (naložení s penězi v rozporu s jejich určením), byl naplněn i znak svěření (zřízení přístupu k účtu a dispoziční právo představuje formu svěření, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 170/2011), jakož i znak větší škody (konkrétně nejméně 349.729,10 Kč). Argumentace obviněné se tedy míjí s učiněnými skutkovými zjištěními, ze kterých nevyplývá, že by snad obviněná bez znalosti věci jen plnila pokyny statutárního orgánu, realizovala obvyklou účetní operaci, a to aniž by jí byly prostředky svěřeny. S ohledem na obžalovací zásadu nemohla být v tomto řízení řešena otázka případné odpovědnosti dalších do věci zapojených osob (zejména M. F.).
K otázce výše způsobené škody státní zástupce konstatoval, že se v tomto případě jednalo o svévolné, protiprávní přisvojení cizích peněžních prostředků v rozporu s jejich určením, tudíž obecné úvahy obviněné o hypotetické možnosti odečtení možné odměny mandatáře od zpronevěřené částky nemohou mít vliv na výši způsobené škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1485/2006).
Státní zástupce považuje dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 14 To 263/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolatelka v této trestní věci namítla, že předmětné finanční částky jí vůbec nebyly svěřeny, tedy nemohla si je objektivně přisvojit, neboť byly svěřeny toliko M. F., jako jednateli společnosti PAAC, s. r. o. na základě mandátní smlouvy uzavřené s Bytovým družstvem Tábor, a obviněná jako externí účetní plnila toliko jeho pokyny, jako svého zaměstnavatele, když jí nařídil, aby mu předmětné sumy předala. Stejně tak rozporuje stanovení výše škody, neboť od soudem vyčíslené škody ve výši 349.729,10 Kč měla být odečtena odměna mandatáře, tj. společnosti PAAC, s. r. o. ve výši 10 % z objemu všech finančních prostředků.
K tomu je třeba prohlásit, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, neboť se s nimi soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly a dovolatelka je opakuje i v tomto mimořádném opravném prostředku pouze z důvodu své nespokojenosti s výsledkem trestního řízení.
Především odvolací soud náležitě zdůvodnil, že obviněnou nelze hodnotit jen jako podřízenou osobu povinnou plnit pokyny jednatele společnosti PAAC, s. r. o. Jako externí účetní nejen společnosti PAAC, s. r. o., ale i Bytového družstva Tábor znala celou věc a všechny subjekty zainteresované v nyní posuzovaném případě, takže věděla, kdo je vlastníkem peněz a zda jsou finanční transakce v souladu se smluvními vztahy. Stejně tak si byla vědoma obsahu a účelu předmětné účelové mandátní smlouvy uzavřené jen kvůli přesměrování plateb Bytového družstva Tábor na účet M. F. z důvodu vyvedení prostředků bytového družstva mimo dosah jeho věřitelů a blíže nespecifikovaného správcovství bytového družstva, neboť předseda družstva S. S. byl zadlužen. Posléze proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení a byl vzat i do vazby. Svědek F. byl osloven právě S., aby nabyl obchodní podíl ve společnosti PAAC, s. r. o. od tehdejší přítelkyně S. Ing. B. P. Společnost PAAC, s. r. o. poté za jeho působení žádnou jinou činnost, než příjem peněz od nájemníků bytového družstva, nevyvíjela, neměla žádné zaměstnance a faktické zapojení M. F. do její činnosti bylo nulové, vyjma výběrů hotovosti, neboť se zabýval nesouvisejícím provozem rekreačního střediska u B. Pro obviněnou se tak v nastalé situaci nic nezměnilo, neboť jako externí účetní Bytového družstva Tábor nejprve z účtu tohoto družstva peníze vybírala a vkládala je do pokladny družstva a posléze tyto prostředky stejného původu vybírala z jiného účtu, tj. svědka F. a odevzdávala je stejným způsobem a totožným osobám. Věděla tedy, že se na účtu M. F. nacházejí peníze náležející Bytovému družstvu Tábor, a nikoli vlastní prostředky PAAC, s. r. o. Její aktivní jednání proto spočívalo v tom, že si přisvojila cizí věc, když vybrala danou sumu peněz ve vlastnictví Bytového družstva Tábor, která ji byla jako účetní svěřena, a předala ji svědku F., popřípadě je přímo převedla na úhradu jeho exekuce na jeho účet, tedy umožnila mu s nimi neoprávněně nakládat pro úhradu jeho závazků, takže věděla, že je F. použije za tímto účelem a tedy v rozporu s mandátní smlouvou.
K tomu je možno dodat, že po celou dobu byla obviněná povinna při výběru z účtu nejprve tohoto družstva a po uzavření předmětné mandátní smlouvy z účtu svědka M. F. (jako jejího tehdejšího druha), k němuž měla zřízeno dispoziční oprávnění, a posléze jejich vkladu do pokladny družstva, s těmito penězi nakládat jako s věcí cizí, tj. s věcí ve vlastnictví bytového družstva, takže při těchto finančních transakcích z pokynu bytového družstva jí byly tyto svěřeny z titulu její funkce externí účetní Bytového družstva Tábor. Předání peněz svědku F. jako fyzické osobě k uhrazení jeho soukromých dluhů (a nikoli jako jedinému společníku a jednateli společnosti PAAC, s. r. o. a mandatáři z titulu úhrady odměny plynoucí z předmětné mandátní smlouvy a jejího zaměstnavatele) proto nepředstavuje běžnou účetní operaci , takže v důsledku toho byla povinna případné pokyny svědka F. v daném směru odmítnout. Pokud tak neučinila a vědomě výše uvedeným způsobem se jmenovaným spolupracovala na vyvádění svěřených peněžních prostředků bytového družstva za jiným než smluveným účelem, dopustila se takovým jednáním přečinu zpronevěry ve smyslu §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Odmítnutí podílet se na takovém počínání rozhodně nelze spojovat s neexistencí povinnosti účetní společnosti kontrolovat či nahrazovat činnost jejího statutárního orgánu, jak se obviněná snažila naznačovat ve svém dovolání. Jedná se pouze o dodržování povinností, které s sebou její profese nese a v konečném důsledku i obecných zásad spočívajících v nedopouštění se trestné činnosti.
Pokud pak jde o opětovnou námitku obviněné ohledně ponížení výše způsobené škody z titulu 10% odměny pro společnost PAAC, s. r. o. jako mandatáře, tak s touto se dostatečně vypořádal soud prvního stupně na straně 9 až 10 odůvodnění svého rozsudku, s čímž se beze zbytku ztotožnil i soud odvolací a Nejvyšší soud nemá důvodu jakkoli měnit správný závěr soudů nižších stupňů v této otázce.
Ze shora uvedeného je tak zřejmé, že obviněná své dovolání využila toliko k opakování již v předchozím řízení uplatněných námitek, s nimiž se však dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. Její dovolání je proto zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002) a jako takové je Nejvyšší soud podle §265i odst. 2 tr. ř. odmítl ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu