ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.559.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 559/2017 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2017 o dovolání obviněného Z. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 55 To 295/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 58/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. L. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 6 T 58/2016 uznal obviněného Z. L. vinným přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Zároveň mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.
Okresní soud v Liberci takto rozhodl poté, co ve věci vydal trestní příkaz ze dne 4. 4. 2016 sp. zn. 6 T 58/2016, který byl k odporu obviněného zrušen, a bylo nařízeno hlavní líčení.
Výše cit. rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na základě něhož Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 55 To 295/2016 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu. Poté podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Z. L. uznal vinným přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že v L., F. ulici čp. …, dne 20. 4. 2015 v budově magistrátu města Liberec, po předchozím požití alkoholických nápojů, nejprve verbálně napadal zaměstnankyně magistrátu, které požádaly o pomoc další zaměstnance magistrátu a také asistenci strážníků Městské policie v Liberci, když její strážník J. J., se s ním snažil řešit jeho problémy a zavedl jej k příslušným pracovníkům magistrátu, ale stále projevoval verbální agresivitu, tak ho vyvedl před budovu, na což reagoval tak, že vběhl do další budovy Magistrátu města Liberce v L. na N. Dr. E. B. …, kde se domáhal přijetí u primátora, dostal se až do sekretariátu primátora, kde byl agresivní na její zaměstnankyně, které proti přivolaly pomoc Městské policie v Liberci, její strážník J. J. zjistil, že ze sekretariátu byl vyslán nouzový signál, proto na sekretariát zašel a snažil se obviněného vykázat a odvést, ale ten byl opětovně verbálně agresivní a následně strážníka napadl kopy do nohou a lokty strkal do strážníka, čímž mu způsobil drobné oděrky na palci a lokti pravé ruky, na holeni pravé nohy bez nutnosti vyhledat lékařské ošetření .
Za to byl obviněnému podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod podle písmene j) a g) téhož ustanovení.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spatřuje v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě. Ve vypracovaném znaleckém posudku o duševním stavu obviněného nejsou závěry o tom, že u obviněného jsou ve vztahu k alkoholu přítomny známky závislosti či že u něj byla zjištěna závislost na alkoholu a jeho pobyt na svobodě je z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný s ohledem na tuto závislost v koincidenci s paranoidními a kverulantními rysy osobnosti obviněného, ničím podloženy. V posudku absentuje podklad, na základě čeho znalec dospěl k závěru, že jsou u obviněného přítomny známky závislosti, jak se projevují a v jaké míře se jedná o „známky”. Není v něm ani popsáno, proč je pobyt obviněného na svobodě pro společnost nebezpečný, neboť nepáchá trestnou činnost, ani se nedopouští přestupků či správních deliktů. Soud tak rozhodl o uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě jen na základě závěrů tohoto posudku, aniž by je podrobil všestrannému zkoumání po právní stránce i po stránce věcné správnosti. Rezignoval tak na zásady volného hodnocení důkazů soudem a přenesl tak odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodnutí na znalce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06).
V další části svého dovolání pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesouhlasí s tím, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku bylo spácháno v přímém úmyslu, neboť neužil násilí s cílem působit na výkon úřední pravomoci tak, aby strážník městské policie svou pravomoc vůbec nevykonal. Obviněný se pro překonání kladeného odporu vůči zasahujícímu strážníku J. J. jen afektivně bránil ve značně stresující situaci a kolem sebe kopal a strkal do něj, přičemž jej dvakrát nebo třikrát kopl do dolní části nohy.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 55 To 295/2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že o nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k domnělému pochybení posouzení zavinění obviněného odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. K jejich argumentaci dodala, že samotným násilím se rozumí užití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Soudy správně uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nejen z jeho samotného jednání, ale i v souvislosti se závěry znaleckého posudku MUDr. Jaroslava Tržického lze uzavřít, že si obviněný musel být vědom, že svým jednáním může porušit, či ohrozit zákonem chráněný zájem na nerušeném výkonu pravomocí úředních osob a poklidného občanského soužití, a následku v podobě porušení či ohrožení těchto chráněných zájmů dosáhnout chtěl. Nelze přihlédnout ani k zaměření argumentace obviněného ve smyslu bránění se zasahujícímu strážníkovi, neboť překonání odporu, který směřuje ke zmaření oprávněného služebního zákroku, je právem i povinností příslušníků policie, a proto nutná obrana proti takovémuto zákroku příslušníků policie je nepřípustná a použití násilí k zamezení zákroku je nutno považovat za trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Podle státní zástupkyně se ale soudy nedostatečně vypořádaly s uložením ochranného léčení, a to s negativní podmínkou zakotvenou v ustanovení §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ochranné léčení podle tohoto ustanovení lze obviněnému uložit, zneužívá-li návykovou látku, jestliže se oddává jejímu užívání, jedná-li se o dlouhodobější či trvalejší ráz. Pokud jde o alkohol, nestačí ojedinělá opilost, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku. U pachatelů trestných činů spáchaných pod vlivem alkoholu, kteří ve výrazné míře podléhají nadměrnému požívání alkoholu a u nichž jsou tyto sklony chorobné povahy, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat předpoklady pro ochranné léčení. Posouzení stadia vývoje a stavu alkoholismu osoby, u níž má být rozhodnuto o uložení ochranného léčení protialkoholního, je možné na základě znaleckého posudku. Ve znaleckém posudku nebo v odborném lékařském vyjádření je třeba také zaujmout stanovisko, zda vzhledem k osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k ochrannému léčení a příp. dosud proběhlým ochranným léčbám je předpoklad, že lze v případě zneužívání návykové látky dosáhnout účelu ochranného léčení. Ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se totiž neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Pro účinné léčení (zejména alkoholiků) má zásadní význam náležitá motivace léčené osoby k pozitivní změně a její spolupráce při léčení. Proto musí soud zkoumat, zda neexistuje tzv. kontraindikace v osobě samotného pachatele, tedy zda vzhledem k jeho osobě je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout. Zjistí-li, že takováto kontraindikace je dána, ochranné léčení neuloží (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, k §99, s. 1156-1177).
Státní zástupkyně dále uvedla, že rozhodnutí Ústavního soudu, kterým obviněný argumentuje, nelze v jeho případě použít, neboť v poukázaném případě se ohledně znaleckého posudku nejednalo o jediný usvědčující důkaz v otázce viny obviněného. V případě obviněného však byl tento usvědčován z přisouzeného činu celou řadou důkazů a nejsou tedy pochybnosti o správném zjištění skutkového stavu.
Ze závěrů, které učinily soudy, pak podle státní zástupkyně vyplývá, že obviněný zneužívá návykovou látku a vytýkaného jednání se dopustil právě pod jejím vlivem. Taktéž náležitě prokázaly, proč je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný [objasnění dané otázky ani v souvislosti s ukládáním ochranného léčení dle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nehraje podle státní zástupkyně žádnou roli, neboť se nejedná o zákonné hledisko podmiňující uložení ochranného léčení dle daného ustanovení]. Soudy se však náležitě nevypořádaly s negativní podmínkou jako zákonným hlediskem podmiňujícím uložení ochranného opatření podle téhož ustanovení, tedy zda v posuzované věci není vzhledem k osobě obviněného zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 7 Tdo 387/2015 a ze dne ze dne 31. 10. 1990 uveřejněno pod publikačním číslem 62/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Nalézací soud v této souvislosti uvádí, že obviněný na pití alkoholu žádný náhled nemá a uložení ochranného léčení se úporně brání. Konzumaci alkoholu obviněný považuje za běžnou. Znalec při hlavním líčení u nalézacího soudu uvedl, že ambulantní protialkoholní léčba mu v případě obviněného připadá nedostatečná. Zmínil, že je zde otázka efektivity ústavní ochranné léčby, která zůstává otevřená. U ochranné léčby je podle názoru znalce určitý apel, že se jí musí obviněný podrobit, takže v průběhu léčby by mohlo dojít k jinému postoji a mohl by ten náhled na konzumaci alkoholu změnit. Následně uzavřel, že je otázka, jestli tak tomu bude. Sám obviněný pak proti ochrannému léčení protialkoholnímu podal v rámci řízení několik opravných prostředků. Státní zástupkyně poté shrnula, že obviněný se ústavní ochranné léčbě protialkoholní bránil, v podstatě popíral svou závislost na alkoholu, kdy tímto způsobem proti léčbě brojí mj. i v dovolání a rozhodně tedy nelze říct, že by byly naplněny subjektivní předpoklady pro výkon daného léčení. Ani sám znalec pak u hlavního líčení nevyjádřil zcela jednoznačný postoj, zda léčba bude v konkrétním případě splňovat svůj účel. Obviněný byl již opakovaně ze závislosti na alkoholu léčen a s ohledem na projednávanou věc nezbývá než konstatovat, že ne zcela úspěšně.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 1. 2017 ve výroku o uložení ochranného léčení, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 55 To 295/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. K jeho naplnění je třeba úmyslného jednání podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, anebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí.
Námitka obviněného o nedostatku zavinění je zjevně neopodstatněná, neboť soudy nižších stupňů se s ní náležitě vypořádaly již v předchozím řízení.
Nalézací soud dovodil, že obviněný užil násilí v podobě verbální agrese vystupňované ke kopání do nohou a strkání lokty do strážníka městské policie J. J. zasahujícího v budově Magistrátu města Liberec na náměstí Dr. E. B. … z důvodu agrese obviněného vůči zaměstnankyním tohoto úřadu, které jej přivolali nouzovým signálem, přestože jej tentýž policista vyvedl již předtím z budovy magistrátu na F. ul. čp. … poté, co se zde domáhal vyřízení svého trvalého pobytu za pomoci verbálního napadání zaměstnanců magistrátu a co se jej strážník snažil uklidnit a být mu nápomocen při řešení jeho záležitosti na úřadě. Konstatoval, že povaha trestného činu vylučuje jinou formu zavinění a obviněnému bylo jistě známo, že pokynům strážníků městské policie má vyhovět, namísto, aby je napadl, zejména poté, co již byl vyveden z jedné úřední budovy. Význam pak v tomto směru nemá ani nepříliš důrazná intenzita zákroku poškozeného vůči obviněnému. Odvolací soud pak správně doplnil, že pro právní kvalifikaci skutku ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je bez významu, zda poškozenému byla způsobena újma na zdraví, což je znakem až kvalifikované skutkové podstaty tohoto činu. Poškozený byl v době ataku oděn do uniformy, plnil si své služební povinnosti, když obviněného z místa činu z důvodu jeho předchozího agresivního jednání (opakovaně) vykazoval.
Je tedy zřejmé, že obviněný neuposlechl výzvy strážníka jako úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku k opuštění kanceláře sekretariátu primátora (po předcházejícím vyvedení z jiné budovy magistrátu) a bránil se jeho následujícímu legitimnímu zákroku v podobě vyvádění (respektive vytlačování obviněného z místnosti) násilím v podobě kopů do nohou strážníka a strkání lokty, tedy strážníkovi obecní policie zabraňoval ve výkonu jeho pravomoci v podobě ochrany bezpečnosti zaměstnanců magistrátu, které obviněný slovně napadal, jakož i svou vlastní, a taktéž zabránění výtržnostem ze strany obviněného, jímž rušil veřejný pořádek. Oba soudy se tedy zaviněním obviněného dostatečně zabývaly a vysvětlily, z jakých důvodů bylo vyhodnoceno jako přímý úmysl. Nelze souhlasit s obviněným, že kolem sebe kopal v afektu z důvodu stresující situace ze zákroku policisty, neboť byl povinen uposlechnout jeho opakovaných výzev. Pokud tak neučinil, nemohl se následně tomuto oprávněnému zásahu městského policisty bránit, tím méně projeveným násilím.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl Nejvyšším soudem shledán důvodným.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán za předpokladu, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Obviněnému bylo uloženo protialkoholní ústavní ochranné léčení ve smyslu §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku, kdy jej soud může fakultativně uložit za splnění tří kumulativních podmínek, tedy že pachatel: 1) zneužívá návykovou látku, 2) spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním a 3) zároveň jej neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
Nalézací soud konstatoval, že u obviněného byla z psychiatrického hlediska prokázána závislost na alkoholu, stejně tak na psychiatrické ambulanci po jeho zadržení v této věci, včetně akutní intoxikace, a z téhož důvodu je jeho pobyt na svobodě nebezpečný zejména ve spojení s jeho paranoidními a kverulatorními rysy jeho osobnosti. Opilost vedla k podstatnému snížení jeho ovládacích schopností. Nelze pominout, že se podrobil již dvakrát protialkoholnímu léčení, naposledy v roce 2012, jak sám uvedl (č. l. 8), avšak nevedly u něj k předpokládaným pozitivním změnám a znovu alkohol konzumuje.
Odvolací soud se ztotožnil s nalézacím soudem, neboť obviněný se dopustil skutku pod vlivem alkoholu, znaleckým šetřením byla diagnostikována jeho závislost na něm, a to v kombinaci s jeho duševními predispozicemi jej činí podle odvolacího soudu osobou natolik společensky nebezpečnou, že u něj MUDr. Tržický doporučil ochranné protialkoholní léčení. Podle odvolacího soudu chování obviněného v projednávané věci dokládá jeho sklony k agresivnímu jednání ve chvílích po požití alkoholu, takže je pod jeho vlivem zjevně pro společnost nebezpečný.
Z uvedeného je patrné, že soudy nepřihlédly striktně toliko ke znaleckému posudku, jak namítal obviněný ve svém dovolání, ale zohlednily individuální okolnosti daného případu. Soudní znalec z oboru psychiatrie MUDr. Tržický při shledání nutnosti uložení ústavního ochranného léčení zohlednil předešlou psychiatrickou léčbu obviněného spočívající v jeho předchozích opakovaných protialkoholních léčbách (byť byly obviněným podstoupeny dobrovolně) a psychiatrickou hospitalizaci. Vycházel přitom ze zprávy o ambulantním vyšetření ze dne 10. 7. 2015 Krajské nemocnice Liberec, a.s., ambulance psychiatrie, z níž je patrné, že obviněný byl hospitalizován v období od 26. 6. do 8. 7. 2015 ve Fakultní nemocnici Plzeň s diagnózou porucha s bludy u paranoidní osobnosti (č. l. 62); ze zprávy o ambulantním vyšetření obviněného v Krajské nemocnici Liberec, a.s., ambulance psychiatrie ze dne 20. 4. 2015 plyne, že navštěvoval dětskou psychiatrii pro poruchy chování a byl opakovaně léčen pro syndrom závislosti na alkoholu (naposledy v roce 2012), což obviněný potvrdil soudnímu znalci během klinického vyšetření a uvedl, že nyní neabstinuje. Závěrem tohoto vyšetření obviněného je akutní intoxikace alkoholem a syndrom závislosti na alkoholu (viz č. l. 53), k němuž následně dospěl i soudní znalec. V době spáchání skutku mu byla naměřena hladina alkoholu v krvi v hodnotě 1,5 promile. Oba soudy tedy mohly logicky konstatovat, že první dvě zákonné podmínky ohledně možnosti uložit ochranné léčení v ústavní formě, tedy že obviněný zneužívá návykovou látku v podobě alkoholu a spáchal předmětné trestné činy pod jejím vlivem, byly splněny.
Oba soudy dále ve svých rozhodnutích též akcentovaly nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě, přičemž v konkrétním případě se ale nejedná o podmínku uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, (což namítal i obviněný ve svém dovolání). Tato podmínka je totiž obsažena v ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které ale v daném případě aplikováno nebylo. Soudy pak v podstatě nezhodnotily třetí, negativní podmínku, tedy že ochranné léčení nelze uložit, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Navzdory tomu je Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a vydaných soudních rozhodnutí toho názoru, že uvedená negativní podmínka v daném případě nebyla naplněna. Jednak v této souvislosti není možno vycházet z toho, co uvádí ve svém vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, tedy že úporná snaha obviněného vyhnout se uložení ústavního ochranného léčení automaticky znamená, že s ohledem na osobu pachatele jej nelze uložit z důvodu nemožnosti dosáhnout jeho účelu, když sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nic takového nezmiňuje. To v prvé řadě. Ale, ani kdyby tuto okolnost namítal, nebylo by důvodné mu ochranné protialkoholní léčení neuložit. Byť se v takovém případě jedná o významný zásah do osobní sféry dotčené osoby, v případě shledání ostatních zákonných důvodů vedoucích k nutnosti vyslovení ochranného opatření, nelze na jeho uložení bez dalšího rezignovat jenom proto, že uvedená osoba prezentuje svůj případný odpor a nesouhlas k jeho výkonu. Podle provedeného zjištění v posuzovaném případě není na překážku uložení ochranného léčení obviněnému jeho nepříznivý zdravotní stav, ani existence dvou vedle sebe stojících protichůdných znaleckých posudků, z nichž jeden soudy nižších stupňů bezdůvodně upřednostnily před druhým, aniž by se vypořádaly s důvody znaleckého posudku nedoporučujícího uložit ochranné léčení, jako tomu bylo např. v případě projednávaném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 387/2015, na nějž pak odkazovala státní zástupkyně ve svém vyjádření. Zde je naopak nutno přihlédnout k tomu, že paranoidní a kverulatorní rysy osobnosti u obviněného se mohou rozvinout právě při konzumaci alkoholu, na nějž zjevně nemá náhled a neuvědomuje si jeho negativní dopad na svůj život a na možné budoucí páchání trestné činnosti pod jeho vlivem. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku správně zdůraznil, že k absenci náhledu u obviněného přispívá i to, že v této věci udává podstatně nižší množství alkoholu, než ve skutečnosti vypil, a uložení ochranného léčení se úporně brání. Nalézací soud pak vzal do úvahy i to, že konzumaci alkoholu obviněný považuje za běžnou, což se snažil tvrdit i několika svědkům při páchání trestné činnosti. Rovněž naivně z důvodu stresu ze zadržení vysvětloval příčinu svého umístění na psychiatrické oddělení.
Po celkovém zvážení existující situace bylo možno dospět k závěru, že ačkoli obviněný v minulosti podstoupil neúspěšně dobrovolné protialkoholní léčení a sám o sobě vyjadřuje nevůli se mu podrobit znovu, přesto je nutno s ohledem na jeho osobnostní rysy, psychiatrickou diagnózu, a z toho plynoucí potřebu ochrany samotného obviněného před negativním vlivem konzumace alkoholu s ohledem na jeho budoucí život, ale i potřebu ochrany společnosti, když zároveň nelze i vzhledem k věku obviněného rezignovat na možné dosažení účelu ochranného léčení v případě jeho vykonání v ústavní formě, je třeba konstatovat, že poslední zákonná podmínka vylučující uložení ochranného léčení zde nebyla naplněna v podobě, aby uložení ochranného léčení bylo vyloučeno. Je tedy možno konstatovat, že zákonné podmínky a předpoklady pro uložení protialkoholního ochranného léčení obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byly soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích ve svém výsledku věcně aplikovány správně.
Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání jen bez dalšího taktéž zmínil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř ., aniž by ale k němu přiřadil, v jaké ze dvou jeho variant měl být naplněn, a zároveň ani neuvedl jakoukoli konkrétní a odůvodněnou námitku v daném ohledu, mohl Nejvyšší soud pouze konstatovat, že vzhledem k nenaplnění předchozích dvou dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., nemohla být naplněna ani druhá varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., přičemž jeho varianta první v daném případě nepřicházela v úvahu ani teoreticky.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Z. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu