ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.612.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 612/2017 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2017 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016 sp. zn. 9 To 444/2016, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 28/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. 37 T 28/2016 uznal obviněného M. H. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (ad skutek popsaný pod bodem 1), zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutky popsané pod body 2 a 3), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek pod bodem 3) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ad skutek pod bodem 4).
Za to mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 19 T 5/2016 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 3 T 11/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému V. K., bytem v P., K. ..., ve výši 1660 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, konkrétně proti výrokům o vině pod body 2, 3, 4 a proti výroku o trestu. Toto jeho odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2016 sp. zn. 9 To 444/2016 podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný následně napadl citované usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konkrétně pak namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že došlo ke skutku popsanému ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku pod body 2 a 3. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by použil násilí anebo bezprostřední pohrůžku násilí. U skutku ad bod 2 využil opilosti poškozeného a mobil z jeho ruky toliko vytrhl a utekl s ním pryč. Poškozený nesprávně vypověděl, že jej obviněný oslovil jménem, ačkoli jej obviněný neznal. Je otázkou, co poškozený ve skutečnosti slyšel a zda též špatně neslyšel, že by mu obviněný vyhrožoval. Uvedené výhrůžky nedosahují intenzity, aby se mohlo jednat o trestný čin loupeže a skutek je nutno posoudit jako trestný čin krádeže, popřípadě jako přestupek.
Stejně tomu podle obviněného bylo u skutku ad bod 3, který měl být rovněž posouzen jako přečin krádeže, protože obviněný vytrhl poškozenému peněženku a nikterak jej nenapadl, ani ho nechytal do kravaty (i vzhledem k o dost vyšší postavě poškozeného). Tomu odpovídá i skutečnost, že poškozený spadl na záda a neměl zde posléze žádná poranění. Nadto při lehu na zádech bylo nemožné mu odcizit peněženku ze zadní kapsy, na které ležel. Poškozený se pouze bál doma sdělit manželce, že byl okraden, když se v opilosti vracel z hospody. Celý příběh si proto přibarvil. Nedůvěryhodnost svědka, jemuž soudy nekriticky uvěřily, potvrdila i svědkyně Š., která vypověděla o velké náklonnosti svědka k alkoholu. I v inkriminovaný den měl vypít několik piv a nějakého panáka vodky, ačkoli sám poškozený uvedl, že měl pouze pivo cestou z nákupu a byl zcela střízlivý.
Pokud jde o jednání popsaném pod bodem 4 výroku o vině odsuzujícího rozsudku, uvedl, že je vyloučen jeho úmysl, neboť se na území České republiky pohyboval pouze proto, že nemohl jinde bydlet, neboť se jeho rodina ze Slovenska odstěhovala do Anglie, a obviněný si chtěl proto vyřídit doklady pro vycestování za svou rodinou.
Ve věci proto podle jeho názoru došlo k nesprávnému a nedostatečnému zjištění skutkového stavu, který nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Zároveň byly v předchozím řízení porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo .
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016 sp. zn. 9 To 444/2016, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. 37 T 28/2016 a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a o ní rozhodnout.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že obviněný v něm uplatnil svou dosavadní obhajobu z dřívějšího řízení, která však provedenými důkazy byla plně vyvrácena a soudy se s ní vypořádaly. Jeho dovolací argumentace je výlučně zaměřena na otázky skutkové, neboť komentuje rozsah dokazování a vytýká soudům nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Navrhla proto, aby takové dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016 sp. zn. 9 To 444/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Předmětné podání bylo za řádné dovolání Nejvyšším soudem uznáno pouze a jedině proto, že bylo do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 4 odesláno z datové schránky obhájce obviněného Mgr. Davida Zavadila, ačkoli jím nebylo podepsáno, nýbrž bylo opatřeno uznávaným podpisem Mgr. Jana Novotného, vystupujícího v substituci Mgr. Zavadila. S ohledem na to byl učiněn závěr, že se jedná o dovolání ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř., tedy že bylo podáno prostřednictvím obhájce a současně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Je nutno konstatovat, že obviněný pod argument nesprávného právního posouzení skutku podřadil výlučně výhrady směřující ke skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, protože soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily. Upozorňuje na rozpory ve výpovědích napadených poškozených. Tvrdí, že proti poškozeným neužil žádného násilí, když v prvním případě jen vytrhl peněženku z ruky poškozeného K. a ani jej nechytil do kravaty a nepovalil jej na zem. Poškozenému P. Š. jen vytrhl mobilní telefon z ruky. Obviněný taktéž namítá porušení procesních zásad presumpce neviny a in dubio pro reo . Znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, když popírá spáchání trestné činnosti jemu kladené za vinu, přičemž prohlašuje, že ke skutkům v bodech 2 a 3 došlo jinak. Jak již ale bylo výše upozorněno, takovéto námitky nemají povahu námitek právních, nýbrž skutkových, resp. procesních, které v dovolacím řízení nemohou mít ve vztahu k přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu jakoukoli relevanci. Současně je třeba poznamenat, že opětovně prezentovanými námitkami obviněného se již v předchozím průběhu řízení zabýval nalézací i odvolací soud a v odůvodnění svých rozhodnutích se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud proto na příslušné pasáže v odůvodnění těchto rozhodnutí nižších soudů odkazuje, když nepokládá za nutné je ve vlastním usnesení podrobně opakovat.
Ohledně přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ad bod 4) obviněný v dovolání sice zpochybňuje své zavinění (úmysl), když uvádí, že si na území České republiky byl nucen vyřizovat doklady pro vycestování do Anglie, ale takové tvrzení je zcela nelogické a současně odporuje skutkovému zjištění učiněnému předchozími soudy, takže ani na tuto námitku nelze nahlížet jako na námitku hmotněprávní. K tvrzení obviněného je pak třeba pouze poznamenat, že je občanem Slovenské republiky s trvalým pobytem tamtéž, kterému byl uložen trest vyhoštění z území České republiky. Je tudíž záhadou, proč si předmětné doklady nevyřizoval ve svém domovském státě, tedy na Slovensku, nýbrž v České republice, kam měl navíc přístup zapovězen.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům, z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.), Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se svým pojetím dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu