ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.785.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 785/2017 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného L. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 34/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 4 T 34/2016, byl obviněný L. M. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 23. 6. 2015 v době kolem 07.35 hodin v Č. B.– městské části N. H., jako řidič autobusu ČSAD Jihotrans, tov. zn. MAN, při jízdě po ulici N. ve směru od centra Č. B. k obci T. S., v prostoru km 4.025 km (silnice II. třídy číslo 156), a to na rovném a přehledném úseku vozovky s vyznačenou doporučenou rychlostí 30 km/hod v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se nechoval ohleduplně a ukázněně, a to tak, aby neohrožoval život a zdraví jiných účastníků silničního provozu, když nereagoval zastavením před přechodem pro chodce na nezletilé chodkyně pohybující se po chodníku ve směru k přechodu pro chodce vedoucímu přes ulici N. k vstupu do budovy základní školy, kde mu náhle zprava vstoupila do jízdní dráhy nezletilá „X. X.“ *), přebíhající vozovku ve směru k základní škole, která v důsledku střetu s pravou dolní přední části zaobleného čelního skla autobusu utrpěla zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu očnice vlevo a zlomeninu nosních kostí, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání delším šesti týdnů, přičemž s ohledem na místo dopravní nehody a dobu, kdy k této došlo, a svou osobní zkušenost řidiče projíždějícího daným úsekem opakovaně, měl dbát zvýšené opatrnosti při výskytu dětí u přechodu pro chodce“ .
Za uvedené jednání byl obviněný L. M. odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození VZP ČR, Regionální pobočka Plzeň a E. H., odkázáni s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 4 T 34/2016, podal obviněný L. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, jímž „dne 23. 6. 2015 v době kolem 07.35 hodin v Č. B.– městské části N. H., jako řidič autobusu ČSAD Jihotrans, tov. zn. MAN, při jízdě po ulici N. ve směru od centra Č. B. k obci T. S., v prostoru km 4.025 km (silnice II. třídy číslo 156), a to na rovném a přehledném úseku vozovky s vyznačenou doporučenou rychlostí 30 km/hod v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se nechoval ohleduplně a ukázněně, a to tak, aby neohrožoval život a zdraví jiných účastníků silničního provozu, když nereagoval zastavením před přechodem pro chodce na nezletilé chodkyně pohybující se po chodníku ve směru k přechodu pro chodce vedoucímu přes ulici N. k vstupu do budovy základní školy, kde mu náhle zprava vstoupila do jízdní dráhy nezletilá „X. X“ *), přebíhající vozovku ve směru k základní škole, která v důsledku střetu s pravou dolní přední části zaobleného čelního skla autobusu utrpěla zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu očnice vlevo a zlomeninu nosních kostí, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání delším šesti týdnů, přičemž s ohledem na místo dopravní nehody a dobu, kdy k této došlo, a svou osobní zkušenost řidiče projíždějícího daným úsekem opakovaně, měl dbát zvýšené opatrnosti při výskytu dětí u přechodu pro chodce“, čímž měl spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození VZP ČR a E. H. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že výše uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Okresní soud konstatoval, že na vzniku nehody se zásadním způsobem podílela sama poškozená, a to zhruba z 50 %, stejnou měrou se pak na nehodě podílel obviněný. Tuto skutečnost následně promítl okresní soud i do užité právní kvalifikace, když v souladu s obžalobou nepovažoval za naplněný zákonný znak porušení důležité povinnosti, a proto neužil přísnější právní kvalifikace podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. Krajský soud se se závěry nalézacího soudu neztotožnil. Poukázal na výpověď svědka V. Š., že dívky k přechodu dobíhaly souběžně s autobusem a že autobus již musel být svojí přední částí za přechodem, když tam dívka vběhla. Svědek pak obě děvčata pozoroval, že běží při autobusu v místech, kam na ně řidič nemohl vidět, tedy na úrovni řidiče. Krajský soud učinil z této výpovědi závěr, že v okamžiku, kdy se obviněný s autobusem blížil k přechodu, nemohl poškozenou vidět. Podle výše uvedeného svědka byl autobus již zčásti za přechodem, a jak vyplývá z fotodokumentace, poškozená vběhla do boku autobusu.
S tímto rozsudkem odvolacího soudu se nelze v plném rozsahu ztotožnit, a to jednak z důvodu extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním a jednak pro nesprávné právní posouzení skutku. Pokud jde o vadu spočívající v extrémním rozporu , odvolací soud především nekriticky převzal tvrzení svědka V. Š., podle něhož v okamžiku střetu byl autobus již přední částí za přechodem. Jestliže je nesporné, že autobus narazil do poškozené pravým předním okrajem, pak by v takovém případě muselo být i místo střetu až za přechodem, což je ve zřejmém rozporu i se závěry znaleckého posudku (viz plánek - příloha č. 4 znaleckého posudku). Do prostoru za přechodem poškozená ani nemohla z chodníku vběhnout, neboť tam pokračuje kovové zábradlí. Rovněž nemohla běžet přes přechod šikmo ve směru jízdy autobusu – pak by náraz do jejího těla přišel zezadu. V posuzované trestní věci obviněný nepozoroval obě děvčata v bezprostřední blízkosti přechodu a z jejich směru chůze nebylo možno jednoznačně usoudit, že zamýšlejí vstoupit na přechod. Popsané skutkové zjištění odvolacího soudu je však v extrémním rozporu s provedenými důkazy, konkrétně s obsahem znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Evžena Spergera. Podle zjištění znalce, opřeného o záznam tachografu, se až do okamžiku střetu pohyboval autobus obviněného rychlostí asi 41 až 43 km/h, rychlost „rychlé chůze až rozběhu“ poškozené chodkyně pak stanovil znalec na hodnotu 1,2 až 2 m/s (viz na str. 10 posudku). Laickým výpočtem lze z uvedených hodnot dovodit, kolik metrů za sekundu urazil autobus, a to na základě hodnot pro obviněného nejpříznivějších, tedy že obviněný jel co nejpomaleji, tedy rychlostí 41 km/h. V takovém případě ujel za sekundu přibližně 11,4 m. Jestliže u chodkyně zvolíme naopak rychlost nejvyšší, pro obviněného opět nejpříznivější, urazila za sekundu (rychlostí 7,2 km/h) shora uvedené 2 m. Z tohoto výrazného (více než pětinásobného) nepoměru rychlostí autobusu a poškozené je zřejmé, že pokud by obviněný spatřil, že se obě děvčata nachází ve větší vzdálenosti od přechodu, jak uváděl, nikoliv tedy v jeho bezprostřední blízkosti, pak by bylo vyloučeno, aby poškozená dorazila k přechodu současně s čelem autobusu – autobus by stačil přes přechod včas projet, nebo by poškozená narazila nanejvýš do boku autobusu. Jinak řečeno, při rychlosti autobusu nejméně 41 km/h by ani dospělé trénované sportovkyně nebyly schopny souběžného běhu podél autobusu, tím méně lze takové výkony očekávat od desetileté dívky na chodníku. Skutkové zjištění odvolacího soudu založené na výpovědi svědka V. Š., že obě dívky „běžely při autobusu“, a to dokonce „za úrovní řidiče“, zcela odporují citovanému znaleckému posudku. Skutkový závěr odvolacího soudu, že desetiletá dívka dokáže běžet na úrovni řidiče autobusu jedoucího rychlostí nejméně 41 km/h a u přechodu pro chodce jej předběhnout a narazit hlavou do jeho čelního skla, je tak nejen v rozporu se shora citovaným zjištěním znalce o rychlosti poškozené dívky nanejvýš 2 m/s (tedy 7,2 km/h), ale je navíc v rozporu s obecně známými zkušenostmi běžného života.
Ať již děti běžely či poskakovaly (nebo podle obviněného šly pomalu), v každém případě se nacházely tak blízko k přechodu pro chodce, že rozhodně nebylo možno vyloučit, že na něj vstoupí či vběhnou, což obviněný pozoroval z dostatečné vzdálenosti a měl tak dostatek času ke snížení rychlosti jízdy nebo zastavení autobusu.
Lze souhlasit s tím, že v okamžiku vjezdu na přechod již obviněný poškozenou nemohl vidět, ani nehodě zabránit. Nehodě však mohl zabránit či alespoň její následky zmírnit v okamžiku tomu předcházejícím, kdy obě děvčata spatřil na chodníku. Obviněný měl poté, co zpozoroval obě dívky jdoucí v bezprostřední blízkosti přechodu (nebo běžící k přechodu) a mohl důvodně předpokládat, že vzhledem k denní době budou pokračovat v cestě do přilehlé školy přes přechod pro chodce, reagovat buď úplným zastavením autobusu před přechodem, nebo alespoň podstatným snížením jeho rychlosti. Zásadní pochybení odvolacího soudu je dále třeba spatřovat v tom, že se zabývá pouze jednáním obviněného bezprostředně u přechodu pro chodce, kdy již došlo k vyvrcholení celého děje, a dostatečně nehodnotí jeho jednání v době, kdy se k přechodu pro chodce teprve přibližoval, a vzhledem k místu a času si byl vědom extrémní pravděpodobnosti, že děti, které před tím sledoval, vejdou či vběhnou na přechod.
Napadený rozsudek je přitom v rozporu s dosavadním rozhodováním Nejvyššího soudu, neboť v obdobných případech trestnost řidiče obvykle dovozována byla. V této souvislosti pak nejvyšší státní zástupce cituje judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se podobných případů. Z dosavadních závěrů soudní praxe zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 243/2016, ve věci, v níž řidič přetížené nákladní soupravy tahače s návěsem na přepravu dřeva jel nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí 59 km/h, nedbal zvýšené opatrnosti vůči školákovi ve věku necelých 9 let, který šel vpravo vedle pozemní komunikace po chodníku s cyklostezkou stejným směrem a kterého mohl rozpoznat nejméně na 150 m, přičemž poté, co mu školák vstoupil zprava z chodníku do jeho jízdní dráhy mimo přechod pro chodce, tohoto pravou přední částí tahače srazil a způsobil mu zranění, kterým chlapec později podlehl. V této věci přitom nebylo zjištěno, že by dodržení povolené rychlosti nebo nepřetížení soupravy mohlo odvrátit střet vozidla s chodcem, a bylo nesporné, že chlapec vstoupil do vozovky zcela nečekaně mimo přechod pro chodce. Nejvyšší soud shledal, že uvedená zásada se neuplatní v případě, že se v blízkosti komunikace pohybují děti nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek. Uvedl, že „nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozený kráčel v blízkosti okraje komunikace a nejméně na vzdálenost 150 m mohl obviněný rozeznat, že se jedná o dítě ve věku okolo devíti let, u kterého zákonitě hrozí vyšší riziko náhlé a neočekávané reakce. Do hodnocení je třeba zahrnout i všechny individuální podmínky a okolnosti dopravní nehody. Na místě panovala dobrá viditelnost, byl nízký stupeň provozu a komunikace byla relativně přímá. Na komunikaci z pravé strany přímo navazovala cyklostezka, po které šel po její levé straně (tedy bezprostředně blízko komunikaci) poškozený – evidentně maloleté dítě. Za cyklostezkou již nebyla zástavba, naopak na druhé straně se nacházely rodinné domy“. Za této situace Nejvyšší soud shledal, že „obviněný nezachoval povinnou míru opatrnosti vyplývající zejména ze zákona o silničním provozu a zároveň byl subjektivně schopen předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem a pokud následně došlo ke střetu s náhle vozovku přecházejícím poškozeným, nelze než konstatovat, že obviněný na tomto střetu nese svůj nesporný díl viny“.
Pokud Nejvyšší soud odsuzující rozsudek přesto zrušil, učinil tak jen proto, že řidič soupravy byl uznán vinným rovněž porušením důležité povinnosti, což je vyloučeno výrazným spoluzaviněním poškozeného dítěte. Ve věci obviněného L. M. se nalézací soud takového pochybení nedopustil a spoluzavinění poškozené v právní kvalifikaci řádně zohlednil tím, že jej nepravomocně uznal vinným jen podle základní skutkové podstaty předmětného trestného činu. Z rozdílů a shod skutkového stavu podle citovaného rozhodnutí a podle napadeného rozsudku ve věci obviněného L. M. lze doložit, že obviněný L. M. byl zproštěn obžaloby za jednání, které se ve svém celku jeví jako jednání závažnější, než jednání obviněného řidiče soupravy se dřevem ve věci judikované. Zásadní rozdíl v neprospěch obviněného L. M. je však v tom, co považoval Nejvyšší soud za nejpodstatnější – v povinnosti a schopnosti řidičů předvídat vstup dítěte do vozovky. Ve věci judikované dovodil Nejvyšší soud zmíněnou povinnost pouze z toho, že řidič pozoroval, že při levém okraji cyklostezky jde malé dítě, přičemž vpravo za cyklostezkou již nebyla zástavba, kdežto vlevo za vozovkou se nacházely rodinné domy. Ve věci obviněného L. M. přitom bylo varování nesčetně více.
Také zde se jednalo o dosud malé děti a jejich pravděpodobný cíl (škola) se rovněž nacházel vlevo za vozovkou, avšak navíc zde existovala další jednoznačná varování, že se jedná o úsek velmi nebezpečný, který je třeba projíždět s nejvyšší opatrností. Bylo jím především mimořádně bohaté dopravní značení předmětného místa. Jestliže obviněný takto označené místo považuje jen za místo nebezpečné pneumatikám svěřeného autobusu, jestliže se proto snaží tímto místem projet rychlostí tyto pneumatiky neohrožující a jestliže vůbec nepřipouští, že by snad měl takové místo projíždět v přítomnosti dětí na chodníku pomaleji, je míra jeho zavinění nepoměrně vyšší, než jaká byla míra zavinění řidiče soupravy se dřevem ve věci judikované – tomu se dostalo mnohem slabších varování a k nehodě vůbec nedošlo na přechodu pro chodce.
Souhrnně řečeno, z nepoměru právního posouzení těchto dvou skutků, které je navíc v dané věci nutné opírat o logická skutková zjištění, je třeba dovodit, že odvolací soud zprostil obviněného pro jednání, které nesporně bylo přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně shledal nalézací soud. Nejednalo se tedy o jednání beztrestné, jak naopak nesprávně shledal soud odvolací. Jestliže tudíž Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016, posoudil jednání obviněného jako nenaplňující znaky žalované skutkové podstaty, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což značí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný využil svého práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s námitkou extrémního rozporu skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že nejvyšší státní zástupce v dovolání v podrobnostech vytýká, že jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., dopustil se nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky lze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Českých Budějovicích v souladu s trestním zákoníkem, pokud pro skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto rozhodnutí) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, a který byl kvalifikován jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Okresní soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že na vzniku nehody se zásadním způsobem podílela sama poškozená, a to zhruba z 50 %, stejnou měrou se pak na nehodě podílel obviněný. Tuto skutečnost následně promítl i do užité právní kvalifikace, když v souladu s obžalobou nepovažoval za naplněný zákonný znak porušení důležité povinnosti, a proto neužil přísnější právní kvalifikace podle §147 odst. 2 trestního zákoníku. Okresní soud však dospěl k závěru, že obviněný měl jako velmi zkušený řidič možnost vběhnutí dítěte na přechod předvídat. Projížděl místem, které dobře znal, věděl, že přechod se nachází nedaleko školy, do které děti chodí právě v daný čas. V daném místě byla doporučená rychlost 30 km/h, obviněný však rychlost před přechodem nijak nesnížil a řídil autobus stálou rychlostí o 10 km/h převyšující rychlost doporučenou. Jestliže svědek V. Š. vyhodnotil chování obou děvčat jako rizikové, lze totéž požadovat i po obviněném. Obviněný mohl reagovat snížením rychlosti či zastavením před přechodem pro chodce, čímž by mohl střetu s poškozenou buď zabránit, nebo alespoň zmírnit případné následky na jejím zdraví. Okresní soud připustil, že závěry znaleckého posudku vyzněly ve prospěch obviněného, avšak konstatoval, že znalecký posudek je nutno hodnotit jako kterýkoliv jiný důkaz nejen jednotlivě, ale ve vzájemných souvislostech. V odůvodnění na str. 8 rozsudku pak soud mimo jiné poukázal na výrazný rozdíl rychlosti autobusu a poškozené, z čehož je zřejmé, že poškozená nemohla autobus předběhnout nebo s ním běžet souběžně.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil a naopak dospěl k závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že v době, kdy se obviněný s autobusem blížil k přechodu, nemohl poškozenou pozorovat, a to, že šlo o náhlé vyběhnutí poškozené k přechodu, potvrzuje situace, kdy autobus již podle svědka byl částí za přechodem, a jak vyplývá z fotodokumentace, poškozená vběhla do boku autobusu. Poukázal na výpověď svědka V. Š., že dívky k přechodu dobíhaly souběžně s autobusem a že autobus již musel být svojí přední částí za přechodem, když tam dívka vběhla. Svědek pak obě děvčata pozoroval, že běží při autobusu v místech, kam na ně řidič nemohl vidět, tedy na úrovni řidiče. Krajský soud učinil z této výpovědi závěr, že v okamžiku, kdy se obviněný s autobusem blížil k přechodu, nemohl poškozenou vidět. Podle výše uvedeného svědka byl autobus již zčásti za přechodem a jak vyplývá z fotodokumentace, poškozená vběhla do boku autobusu. Dle názoru krajského soudu tyto skutečnosti neprokazují, že by obviněný v blízkosti přechodu pro chodce nevěnoval náležitou pozornost situaci v provozu a jeho způsob řízení motorového vozidla nebyl z hlediska způsobení následku tak dostatečnou významnou okolností, aby bylo možno dovodit jeho zavinění ve formě nedbalostní. Dále odvolací soud konstatoval, že v nyní projednávané trestní věci „chodkyně směřovala na přechod šikmo v těsné blízkosti ukončené zábrany a roli mohlo hrát také zaclonění výhledu do prostoru za zábrany řidičem…., přičemž dohlednost na chodce z pohledu řidiče byla ztížena instalací středového svislého sloupku čelního skla autobusu a částečně sloupkem veřejného osvětlení a sloupkem dopravního značení“.
Aniž by Nejvyšší soud chtěl zasahovat do hodnocení důkazů soudů nižších stupňů, musí zdůraznit, že obviněného nelze z žalovaného jednání zcela vyvinit. Lze souhlasit s názorem nejvyššího státního zástupce vyjádřeným v dovolání, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že obviněný L. M. nepozoroval obě děvčata v bezprostřední blízkosti přechodu a z jejich směru chůze nebylo možno jednoznačně usoudit, že zamýšlejí vstoupit na přechod, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a to konkrétně s obsahem znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Evžena Spergera.
Nejvyšší soud podotýká, že pouze výpovědí svědka V. Š., který vypovídal ke střetu poškozené s autobusem, nelze dostatečným způsobem objasnit situaci, zda obviněný L. M. v okamžiku, kdy se s autobusem blížil k přechodu, mohl či nemohl poškozenou vidět.
Obviněný v hlavním líčení dne 5. 9. 2016 uvedl, že „… souběžně ve směru jízdy obviněného šly dvě děti zhruba stejně velké, šly normálním krokem volně vedle sebe, v klidu. Zprvu si to vyhodnotil tak, že ty děti jdou pravděpodobně do školy. Pak je ztratil z dohledu …“. „… Ty děti viděl kus před přechodem, ale kolik to bylo metrů, přesně neví. “
Ze znaleckého posudku z oboru doprava znalce Evžena Spergera vyplývá, že se až do okamžiku střetu pohyboval autobus řízený obviněným L. M. rychlostí asi 41 až 43 km/h (str. 9 znaleckého posudku), rychlost „rychlé chůze až rozběhu“ poškozené chodkyně pak stanovil znalec na hodnotu 1,2 až 2 m/s (str. 10 znaleckého posudku). Z uvedených hodnot pak lze dovodit, kolik metrů za sekundu urazil autobus (a to na základě hodnot pro obviněného nejpříznivějších), tedy že obviněný jel co nejpomaleji, tedy rychlostí 41 km/h. V takovém případě ujel za sekundu přibližně 11,4 m. Pokud u chodkyně zvolíme naopak rychlost nejvyšší (opět pro obviněného nejpříznivější), urazila za sekundu (rychlostí 7,2 km/h) shora uvedené 2 m.
Z výše uvedeného nepoměru rychlostí autobusu a poškozené je zřejmé, že pokud by obviněný spatřil, že se obě děvčata nachází ve větší vzdálenosti od přechodu (jak uváděl), nikoli tedy v jeho bezprostřední blízkosti, pak by bylo vyloučeno, aby poškozená dorazila k přechodu současně s čelem autobusu – autobus by stačil přes přechod včas projet, nebo by poškozená narazila nanejvýš do boku autobusu. To je však vyloučeno zcela objektivními stopami na těle poškozené i na předním skle autobusu.
Povinností řidiče autobusu, tedy obviněného, bylo při jízdě sledovat dopravní situaci a adekvátně na ni reagovat. Pokud tak neučinil, porušil ustanovení zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb., a to v §4 písm. a). V příčinné souvislosti s tímto porušením pak došlo k dopravní nehodě a zranění poškozené. Zásada tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.) znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tato zásada se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Řidič motorového vozidla je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V posuzované trestní věci se ale o takovou situaci nejedná.
V této souvislosti je třeba připomenout, že obviněný jel na pravidelné lince a projížděl místem, které dobře znal, rovněž byl příslušným dopravním značením dostatečně upozorněn, že na pozemní komunikaci je přechod pro chodce (stavební úprava ve formě zpomalovacího ostrůvku, žlutě zvýrazněné svislá dopravní značka „Děti“ a „Doporučená rychlost“ doporučující rychlost „kterou lze považovat za bezpečnou“ 30 km/h, na vozovce vyznačená značka „Přechod pro chodce“, vodorovná značka „Optická psychologická brzda“ k postupnému snížení rychlosti vozidla, přechod pro chodce vyznačený vodorovnou značkou /bílé pruhy/, označení přechodu také svislou dopravní značkou „Přechod pro chodce“, přerušované žluté světlo se zobrazením chodce, které zvlášť upozorňovalo na přecházející chodce, žluté sloupky na ostrůvku se směrovací deskou a se značkou „Přikázaný směr objíždění vpravo“). Dále jako řidič motorového vozidla byl povinen přizpůsobit jízdu, byť nahodilé, ale předvídatelné situaci, pokud viděl jdoucí dívky (resp. menší děti – vzhledem k této skutečnosti měl být jejich pohyb poblíž vozovky signálem k maximální ostražitosti řidiče), které se blížily k přechodu pro chodce, v čase 7.35 hodin, tedy v denní době, kdy se dalo předpokládat, že budou pokračovat v cestě do přilehlé školy přes přechod pro chodce, neboť tento přechod se nacházel nedaleko školy. Za dané situace měl již v momentě spatření dívek buď zastavit autobus před přechodem, případně podstatně snížit rychlost.
Ze znaleckého posudku vyplývá, že vzhledem k náhlému vběhnutí poškozené na přechod by autobus již nebylo možno zastavit při jakékoliv jeho rychlosti, je tedy evidentní, že v okamžiku vjezdu na přechod již obviněný poškozenou nemohl vidět ani nehodě zabránit. Nehodě však bylo možné zabránit, resp. její následky zmírnit, a sice v okamžiku předcházejícím, tj. v době, kdy obviněný L. M. obě dívky spatřil na chodníku. Lze se oprávněně domnívat, že pokud by obviněný zastavil autobus před přechodem, případně včas snížil rychlost řízeného autobusu, nedošlo by při jízdě malou rychlostí k tak prudkému nárazu hlavy poškozené do předního skla autobusu, jak tomu svědčí rozbití tohoto skla, a nemuselo se jednat o tak závažné poranění hlavy.
Pro úplnost zbývá poznamenat, že pokud obviněnému bránily ve výhledu na děti v poslední fázi jejich pohybu sloupy či středový sloupek čelního skla autobusu, mělo jej to vést k ještě opatrnější (tedy ještě pomalejší) jízdě. Z celé dopravní situace byla patrná pravděpodobná trasa chůze dětí, a pokud se děti řidiči náhle ztratily za sloupkem skla či značení, problém tím nezmizel a naopak se zvětšil – řidič o dětech u přechodu ztratil přehled a pouze věděl, že tam někde jsou, což mělo vést k větší ostražitosti. Navíc je to právě řidič a nikoliv chodec, kdo musí přizpůsobit rychlost jízdy dopravní situaci, včetně dohlednosti, a nemůže se hájit ani nedostatečnými technickými vlastnostmi svého vozidla – zde nevhodným rozdělením čelního skla sloupkem u starého autobusu.
Za tohoto stavu je patrné pochybení v jízdě obviněného jako řidiče autobusu. Rozhodnutí tak nemohlo obstát, když byl úspěšně naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Trestní zákoník nemá ustanovení obsahově odpovídající znění §88 odst. 1 tr. zák. Lze však konstatovat, že obviněný se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani nedodržel míru opatrnosti, kterou jako řidič byl schopen v konkrétním případě vynaložit.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil.
Při novém projednání věci bude Krajský soud v Českých Budějovicích vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.), tedy uplatnit právní kvalifikaci jednání obviněného dle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Shora uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.