ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.820.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 820/2017 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. 7. 2017 dovolání, které podal obviněný M. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 493/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 119/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 91 T 119/2016, byl M. J. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době od 17. 5. 2016 do 4. 7. 2016, kdy byl v K. v restauraci v ul. L. zajištěn Policií ČR, bez závažného důvodu nenastoupil do Vazební věznice Brno-Bohunice k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, přestože dne 21. 3. 2016 osobně převzal výzvu Okresního soudu Brno-venkov vydanou pod sp. zn. 2 T 135/2011, s termínem nástupu nejpozději do tří dnů v době od 8.00 do 16.00 hod., přičemž na tuto výzvu nereagoval ani po doručení dodatečného přípisu Okresního soudu Brno-venkov, který převzal dne 13. 5. 2016, přičemž shora uvedený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 135/2011, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2012, a to s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let, následně pak usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 2 T 135/2011, bylo rozhodnuto, že se podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná.
Za to mu byl v sazbě §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 493/2016, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Obviněný podal proti usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou dovolacích námitek obviněného je tvrzení, že mu v nástupu trestu odnětí svobody bránily závažné zdravotní problémy, které vyvrcholily v období od 10. 6. do 17. 6. 2016 jeho hospitalizací ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích. Existence těchto závažných zdravotních problémů vylučuje naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Pochybný je také závěr soudů obou stupňů, že obviněný naplnil skutkovou podstatu tohoto přečinu zaviněně, v přímém úmyslu, neboť tento závěr nemá oporu v provedených důkazech. Byť soudy obou stupňů nezpochybnily skutečnost, že obviněný v kritické době měl zdravotní potíže doložené lékařskými zprávami, byť nezpochybnily okolnost, že obviněný v reakci na výzvu k nástupu výkonu trestu písemně informoval soud o svém zdravotním stavu, akcentovaly formální naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu. Rezignovaly rovněž na posouzení míry škodlivosti jeho jednání a nepromítly tyto úvahy do žádoucí aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 493/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně (zřejmě omylem znovu citováno datum rozhodnutí a spisová značka usnesení Krajského soudu v Brně). Podle §265 l odst. 1 tr. řádu nechť je věc přikázána Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Dovolací námitky jsou podle jejího názoru opakováním uplatněné obhajoby, jakož i odvolací argumentace užité v řádném opravném prostředku, jíž se soudy obou stupňů zabývaly. Státní zástupkyně se ztotožnila s právním názorem vyjádřeným v usnesení odvolacího soudu, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu, jímž byl uznán vinným. Nejenže nereagoval na první výzvu k nástupu výkonu trestu, ale ignoroval i druhou a nesplnil požadavky §322 odst. 2 tr. řádu, tedy nenastoupil výkon trestu odnětí svobody, a ani nepředložil zprávu o svém zdravotním stavu příslušné věznici. Meritorní rozhodnutí tak netrpí žádnou vadou, jíž by bylo možno napravit cestou dovolání, deklarovaný dovolací důvod proto naplněn nebyl.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila, aby tak učinil v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Vyslovila i souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci v neveřejném zasedání případně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v situaci, že by shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud obecně připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací argumentace obviněného je založena na zpochybnění závěru soudů obou stupňů, že svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť má za to, že znaky skutkové podstaty přečinu nenaplnil ani po objektivní ani subjektivní stránce. Nadto soudy obou stupňů nezaměřily svou pozornost na možnost aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (ultima ratio).
Nejvyšší soud především konstatuje, že dovolací argumentace obviněného je opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatňoval již v řízení přípravném, před soudem prvního stupně a je doslovným opisem i odvolání coby řádného opravného prostředku, který podal proti rozsudku nalézacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obhajoba obviněného byla prověřována a konfrontována s obsahem provedených důkazů, nebyla však shledána důvodnou, přičemž tato rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí odvolacího soudu, pregnantně rozvádějí, proč tato obhajoba nebyla úspěšná a proč ji nemohly akceptovat v rozsahu vedoucím k požadované exkulpaci obviněného. Jak rozsudek nalézacího soudu tak usnesení odvolacího soudu plně konvenují požadavkům stanoveným §125 odst. 1 tr. řádu a §254 odst. 1 tr. řádu a objasňují s požadovanou mírou jistoty jak skutková zjištění samotná, tak jejich vyústění v podobě zjištěné právní kvalifikace skutku. Nekončící polemika obviněného s právními názory rozhodujících soudů je pouze výrazem jeho neochoty akceptovat jimi učiněné skutkové a právní závěry a staví Nejvyšší soud do role dalšího odvolacího soudu, jímž není.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody.
Z obsahu spisu bylo zjištěno, že obviněný převzal výzvu k nástupu výkonu trestu dne 21. 3. 2016, nejpozdějším dnem nástupu pak bylo datum 24. 3. 2016. Tohoto dne se obviněný dostavil k lékaři, jemuž jako primární potíže uváděl nervové vysílení, problémy v práci a v manželství, výzvu k nástupu výkonu trestu mu nezmínil. Z objektivního vyšetření z téhož dne vyplývá, že nic patologického u obviněného nebylo zjištěno, diagnosa byla stanovena jen na základě udávaných subjektivních nervových potíží. Dne 5. 4. 2016 obviněný lékaři udal bolest v zádech projevující se už léta, „vše odkládal, ale nyní to chce řešit“ (čl. 17), opět nezmínil nástup výkonu trestu. Lékař navrhuje ortopedické konzilium, přičemž povoluje denní vycházky v době od 12 do 18 hodin. Dne 25. 4. 2016 je u obviněného provedeno MUDr. B. P. sonografické vyšetření celého břicha se závěrem, že objektivně nebylo zjištěno nic patologického a tudíž je zřejmé, že obviněný v době, kdy měl nastoupit výkon trestu, ani v době následující do druhé výzvy k tomuto nástupu, netrpěl takovými chorobami, které by ohrožovaly jeho život, případně které by mu neumožňovaly výkon trestu při adekvátně poskytované lékařské péči. Akutnosti potíží nenasvědčuje ani fakt, že obviněný byl schopen šestihodinových procházek, které se naopak v akutních případech lékařem nepovolují. Okolnost, že obviněný zaslal potvrzení o pracovní neschopnosti soudu prvního stupně, aniž zaslal cokoli vysvětlujícího k tomu, či aniž by požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů, osvědčuje závěr, že zcela vědomě nerespektoval již první příkaz k nástupu výkonu trestu. Soud prvního stupně reagoval vstřícně, pokud bez žádosti obviněného o odklad nástupu výkonu trestu, zaslal obviněnému bez sankce novou výzvu, kterou převzal dne 13. 5. 2016. Povinností obviněného bylo do tří dnů nastoupit výkon trestu odnětí svobody, a pokud by tímto výkonem trestu měl být případně ohrožen jeho život nebo zdraví, měl věznici při nástupu předložit příslušné lékařské zprávy o svém zdravotním stavu, což neučinil. Bylo-li by v této souvislosti věznicí zjištěno, že obviněný pro závažné zdravotní potíže výkonu trestu není schopen, byl by věznicí činěn návrh na odklad výkonu trestu či jeho přerušení. Z faktického počínání obviněného pak je zřejmé, že šlo o účelové vyhýbání se nástupu výkonu trestu.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v té části jeho námitek, že soudy obou stupňů nedostatečně přihlížely k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. řádu.
Aplikace této zásady v praxi vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V případě projednávané věci a vzhledem k výše uvedené skutečnosti není možno dospět k závěru, že by jednání obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Z provedených skutkových zjištění naopak bez pochybností plyne, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u něhož by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání výše specifikovaného přečinu neopravňují k úvaze, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení, jež vydání rozsudku předcházelo, dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), nemohl být s takto formulovaným dovolacím důvodem úspěšný. Tato situace by mohla nastat pouze v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání. Nejvyšší soud však takovouto vadu nekonstatoval a řízení jí zatíženo není, proto výše citovaný dovolací důvod nebyl naplněn.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, jež bylo konáno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Odůvodnění rozhodnutí je činěno v rozsahu předvídaném ustanovením §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 7. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu