ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.887.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 887/2017 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2017 dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 4 To 490/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 131/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 2 T 131/2016, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 23. 11. 2015 kolem 18:00 hodin v T., okres T., n. S., na parkovišti pod schody, poté, co se předem domluvil s poškozenou J. F., že tato si vezme půjčku od společnosti Provident Financial s. r. o. ve výši 10.000 Kč a tuto finanční hotovost mu následně půjčí, pod nepravdivou záminkou vyřešení svých finančních problémů, než mu budou proplaceny faktury za provedené stavební práce s tím, že on sám má zablokovaný podnikatelský účet u Komerční banky, a. s., a poté, co poškozená uzavřela se společností Provident Financial s. r. o. dne 23. 11. 2015 smlouvu o zápůjčce ve výši 10.000 Kč, si od poškozené J. F. půjčil finanční hotovost 10.000 Kč s tím, že jí do 14 dnů vrátí, což neučinil ani to neměl v úmyslu, čímž způsobil poškozené J. F., škodu ve výši 10.000 Kč,
a svého jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 3. 2008, č. j. 6 T 353/2007-57, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2008, za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a podvodu podle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněně odloženým výkonem trestu na zkušební dobu v trvání tří roků a rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 8. 2009, č. j. 4 T 66/2005-138, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 7 To 8/2010-157, dne 29. 4. 2010, za trojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 3. 2008, č. j. 6 T 353/2007-57, z jehož výkonu byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 1 Pp 304/2015, podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání tří roků.
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 2 T 131/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 4 To 490/2016, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 4 To 490/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace uvedl, že mu nebylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání a pokud se týká fikce doručení, tak mu nebylo do poštovní schránky nic vhozeno. Tvrdí, že informace uvedená na obálce, jež se nachází ve spise, že „není schránka“ je nepravdivá, neboť schránka je umístěná na domě s výslovným označením „H.“. Obviněný je tak přesvědčen, že postupem odvolacího soudu mu byla odňata možnost účasti u veřejného zasedání.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí s tím, že podal žádost o odložení výkonu rozhodnutí ze zdravotních důvodů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. V tomto vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Vhození písemnosti do schránky je úkonem, který má všemi cestami usilovat o seznámení adresáta s doručovanou písemností, nikoli úkonem, z něhož by obviněnému vznikala či zanikala nějaká procesní práva. Poukázal na skutečnost, že tvrzení obviněného, že výzva o uložení předmětné písemnosti mu nebyla vložena do schránky, nelze ověřit. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 934/2013, a uzavřel, že ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání v posuzovaném případě porušena nebyla.
Státní zástupce pro úplnost uvedl, že obviněný přiložil ke svému dovolání dvě fotografie schránek, které se měly nacházet na jeho doručovací adrese a byly umístěny podle něj „na domě“, přičemž je zjevné, že jde o dvě různé dřevěné schránky s odlišným označením jmenovek, aniž je patrno, kdy a kam byly tyto schránky umístěny. Z internetové aplikace „Panorama“ na www.mapy.cz je patrno, že dům na doručovací adrese T. v L. byl v době natáčení záběrů opatřen dřevěným plotem s uzavřenou bránou, na níž byla umístěna jedna plechová schránka bez jmenovky. Vchod do budovy není z pohledu ulice patrný. Pokud tedy dovolatel na jediné adrese užíval hned tři různé poštovní schránky, pak měl sám učinit taková opatření, aby si uchoval přehled o všech doručovaných a zejména těch očekávaných písemnostech.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Námitka obviněného, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu námitkou právně relevantní, avšak Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, tzn., že hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou tak rigorózně vymezeny.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob upravuje zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je prakticky jediným ustanovením trestního řádu, z něhož plyne, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. V posuzovaném případě obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu nepřicházela v úvahu.
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm (vyjma případu, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody) lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná). Dle dosavadní soudní judikatury je především věcí předsedy senátu určit, zda obviněného o veřejném zasedání jen vyrozumí nebo zda jej k němu předvolá. Příkladem důvodu k předvolání obviněného k veřejnému zasedání je např. situace, kdy odvolací soud považuje za nezbytné obviněného vyslechnout, požádat jej o bližší vysvětlení jeho odvolání, apod. (srov. např. rozhodnutí č. 38/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §64 odst. 2 tr. řádu nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (tzv. fikce doručení).
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že odvolací soud doručoval obviněnému vyrozumění o konání veřejného zasedání na jím uvedenou doručovací adresu T., L. Na doručence příslušného vyrozumění na č. l. 113 spisu je zaškrtnuta kolonka, že zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 23. 12. 2016 a že adresátovi byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Doručenka je přitom listinou, která má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou, tj. potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99).
Pokud obviněný tvrdí, že taková výzva nebyla vložena do jeho poštovní schránky, tak toto tvrzení nelze považovat z hlediska posuzované věci za relevantní, neboť s odstupem času by bylo možno jen stěží ověřit jeho pravdivost. I pokud by se výzva nedostala do dispozice obviněného, mohlo se tak stát počínáním jiné osoby, rodinných příslušníků či jeho vlastním přičiněním, proto tomuto jeho tvrzení nelze přiřadit jakýkoliv důsledek ve vztahu k fikci doručení.
Vzhledem k tomu, že obviněný si zásilku nevyzvedl ani v úložné době, uplynutím desetidenní lhůty od uložení se považuje zásilka podle §64 odst. 4 tr. řádu za doručenou bez ohledu na to, zda se obviněný o uložení dověděl. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn řádně a včas a ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání porušena nebyla.
Bezdůvodná je pak i námitka obviněného, že obálka s vyrozuměním o konání veřejného zasedání byla namísto vhození do schránky vrácena soudu. Samotné vhození do schránky je totiž jen „faktickým úkonem“, ze kterého obviněnému nevznikají žádná procesní práva. Skutečnost, že po uplynutí desetidenní lhůty od uložení dojde k vhození písemnosti do domovní schránky nebo jejímu navrácení odesílajícímu soudu již nemá z hlediska institutu doručení žádné právní účinky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 934/2013).
Jak uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obviněný podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto musel předpokládat, že v dohledné době dojde k nařízení veřejného zasedání, a to tím spíše, když na jeho žádost bylo v této věci odročeno již předchozí veřejné zasedání nařízené na den 19. 12. 2016. Již tehdy postupoval soud se značnou mírou tolerance, když přijal telefonickou omluvu obviněného, že chtěl jet k soudu automobilem, avšak jeho řidič zůstal v koloně na dálnici D1. Takovou omluvu totiž není možno považovat z hlediska ustálené judikatury za řádnou, proto veřejné zasedání mohlo být teoreticky konáno v nepřítomnosti obviněného již dne 19. 12. 2016.
Zcela okrajově Nejvyšší soud konstatuje, že zjištění státního zástupce o umístění poštovní schránky, učiněné nahlédnutím na udanou webovou adresu, je pravdivé, jak si Nejvyšší soud ověřil, a tvrzení obviněného o viditelně umístěných a řádně jmenovkami označených poštovních schránkách je v tomto světle zcela nepodložené.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 8. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu