ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1104.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1104/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 6 To 166/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 135/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 T 35/2012, byl obviněný J. Ř. uznán vinným pokračujícím přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (body 1. a 2. výroku o vině) a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině). Za to mu byl uložen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestnou činností. Dále byl obviněnému podle §67 odst. 1, 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem 100 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně okresní soud podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině, trestu a náhradě škody vyslovené v trestním příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2012, č. j. 3 T 74/2012-295. Poškozené Město Ch. bylo podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 6 To 166/2016, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině obviněného přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který obviněného odsoudil podle §220 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku rovněž soud obviněnému uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Vedle toho byl obviněnému uložen také peněžitý trest podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč. Zároveň krajský soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 3 T 74/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozené Město Ch. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným odvolacím soudem (v rozsudku soudu prvního stupně popsán pod bodem 1. výroku o vině), spočíval ve stručnosti v tom, že v listopadu 2009 v postavení starosty Města Ch. jako investora zakázky stavby skateparku, která byla hrazena částečně ve výši 800 000 Kč z dotace z Programu prevence kriminality Ministerstva vnitra České republiky pod č. 1140519042 a částečně ve výši 395 000 Kč z vlastních prostředků města, přijal od J. B. podnikajícího pod názvem J. B., jako zhotovitele fakturu č. 2009021 znějící na částku 800 000 Kč a následně zařídil dne 30. 11 2009 její proplacení z účtu zřízeného Městem Ch. za účelem čerpání dotace, přestože musel být srozuměn s ustanovením bodu 5. podmínek pro poskytnutí dotace na financování hradit dodávku dle platebních podmínek smlouvy mezi investorem a zhotovitelem a výslovného zákazu plateb záloh, dále čl. V. smlouvy o dílo č. 21/2009 ze dne 24. 9. 2009 uzavřené mezi obcí Ch. (až od roku 2012 se stalo městem) a J. B. stanovujícím povinnost zhotovitele fakturovat cenu podle skutečně provedených prací, a to po potvrzení jejich převzetí investorem a nepřipouštějícím poskytování záloh zhotoviteli, kdy však vykonané práce nebyly žádným ze zástupců města převzaty či jinak zkontrolováno jejich provedení, přičemž ve skutečnosti činila hodnota odvedeného díla v době proplacení faktury nejvýše 100 000 Kč, čímž obviněný způsobil poškozenému Městu Ch. škodu ve výši nejméně 700 000 Kč, neboť následkem nedodržení závazných podmínek čerpání dotace bylo město povinno vrátit Ministerstvu vnitra České republiky dotaci v celé výši 800 000 Kč za porušení rozpočtové kázně.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. Ř. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Luboše Hendrycha dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu.
5. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnil zejména subjektivní stránku trestného činu, byl přesvědčen, že mohl jednat maximálně ve formě nedbalostního zavinění a nikoli v úmyslu. Nepopíral, že v postavení starosty nechal proplatit fakturu dodavatele ze dne 27. 11. 2009 se splatností 30. 11. 2009 (faktura založená na č. l. 295 trestního spisu však byla vystavena dne 25. 11. 2009 s datem splatnosti 9. 12. 2009). Neměl výhrady ani proti tomu, že podepsal smlouvu o dílo dne 24. 9. 2009, resp. svým podpisem opatřil jedno vyhotovení této smlouvy místo tehdejšího starosty R. H. ( v trestním spise je založena listina obsahující předmětné smluvní ujednání s podpisem obviněného ), avšak zdůraznil, že v té době byl místostarostou a jeho podpis byl pouhou formalitou, protože pouze zastoupil dočasně nepřítomného starostu R. H., který vedl veškerá jednání týkající se uzavření smlouvy a její originál rovněž podepisoval. Smlouvu neměl prostudovanou a ani se s ní po svém nástupu do funkce seznámit nemohl, protože na obecním úřadě nebyla k dispozici, když plno dokumentů odvezla policie v souvislosti s trestním stíháním bývalého starosty R. H. a v ostatním byl nepořádek. Obviněný má pedagogické vzdělání, proto v této věci spoléhal na odborníka V. H., který proplacení faktury doporučil, a i na ostatní představitele či zaměstnance obce, kteří se na proplacení faktury účastnili (místostarosta P. B., K. Š., H. K. a I. D.). Podklady pro dotační projekt zpracoval svědek V. H., ovšem podle svědectví H. K. obecní (městský) úřad tyto doklady neměl k dispozici. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že nemohl být ani srozuměn s možností ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a přichází v úvahu jeho zavinění z nevědomé nedbalosti. Zároveň však upozornil, že pro naplnění nedbalostní alternativy přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, tj. pro naplnění skutkové podstaty podle §221 tr. zákoníku nejsou naplněny další její znaky, a to porušení důležité povinnosti a jednání v hrubé nedbalosti.
6. Dále obviněný spatřoval nesprávné právní posouzení skutku v aplikaci pozdější právní úpravy trestního práva hmotného (zákona č. 40/2009, trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010), než jaká byla účinná v době spáchání trestného činu. Měl za to, že výhodnější pro něj bylo posuzovat stíhaný skutek podle dřívějšího zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Zdůvodnil to tím, že soud mohl v jeho případě využít korektiv uvedený v ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona, podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
7. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, dovolatel mu podřadil výhradu uložení nepřípustného druhu trestu, za nějž považoval uložení povinnosti nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil ve smyslu ustanovení §82 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněného mu takové omezení (správně se nejednalo o omezení, ale povinnost) soud uložil za situace, kdy poškozená obec vymáhala škodu v občanskoprávním řízení a napadeným rozsudkem odvolací soud rozhodl v adhezním řízení tak, že odkázal poškozené Město Ch. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z tohoto důvodu označil uložené omezení (povinnost) za prakticky nevykonatelné s tím, že je „beze smyslu“.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. K podanému dovolání obviněného J. Ř. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorová-Nedbálková (dále jen „státní zástupkyně“). Ta neshledala opodstatnění u námitek, jimiž se obviněný dožadoval nedbalostního zavinění. Zdůraznila, že trestní odpovědnost obviněného soudy nezaložily na sjednání smlouvy, jak by se dalo dovodit z námitek obviněného, ale na proplacení faktury dodavateli. Dovolatel v postavení starosty postupoval zcela lhostejně k podmínkám čerpání dotace, pokud uhradil fakturované práce, aniž byly dokončeny, což nelze hodnotit jako pouhou neopatrnost, jež je důležitým hlediskem nedbalosti. Státní zástupkyně označila za neopodstatněnou také výhradu proti použití pozdějšího zákona, neboť pozdější právní úprava nepředstavovala pro obviněného méně příznivý výsledek trestního řízení. Na podporu svého názoru citovala státní zástupkyně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1376/2011, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 225/2014, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 21/2012, a ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 260/2011.
10. Stejně tak nepovažovala státní zástupkyně za opodstatněné výhrady obviněného, které podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, byť je lze považovat za relevantní. Podmínky pro uložení přiměřené povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byly ve věci obviněného splněny, neboť ani probíhající občanskoprávní řízení není překážkou výroku o povinnosti obviněného nahradit podle svých sil škodu a překážka litispendence se zde neuplatní.
11. Na závěr svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti do doby rozhodnutí o dovolání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z těch, které jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. l písm. a) až l), odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud je zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17 .
15. Obviněný J. Ř. opřel své podání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Prvně uvedený důvod je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
16. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] lze úspěšně vznést , jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.).
17. Jak zjistil Nejvyšší soud, z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů obviněný přednesl právně relevantní námitky ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak neměly opodstatnění.
b) K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
18. Dovolacímu důvodu vytýkajícímu nesprávné právní posouzení skutku dovolatel podřadil jednak výhradu proti úmyslnému zavinění a prosazoval jeho nedbalostní formu, jednak námitku proti použití pozdější právní úpravy trestního práva hmotného, kterou považoval za méně příznivou z důvodu možnosti využít materiální korektiv obsažený v ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona. V prvé řadě je třeba upozornit, že naprosto shodnými argumenty vedl obviněný svou dosavadní obhajobu v průběhu soudního řízení a rovněž je učinil součástí svého řádného opravného prostředku. Odvolací soud se jimi pečlivě zabýval, přičemž své závěry přesvědčivě vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku. V takových případech Nejvyšší soud posoudí dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha). Nejvyšší soud posoudil tyto právní námitky jako relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nahlíží na ně shodně s krajským soudem, jakož i se soudem prvního stupně, pokud je považovaly za vyvrácené provedenými důkazy a odporující skutkovým zjištěním, jak jsou popsána v odsuzujícím výroku o vině rozsudku krajského soudu. Z těchto důvodů nemohla dovolací argumentace obviněného obstát.
19. Obviněný opakovaně prosazoval svůj názor o absenci subjektivní stránky úmyslného přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku s tím, že nanejvýš mohl jednat v nedbalosti. V úvahu proto přicházelo použití nedbalostní alternativy zmíněného přečinu, tj. porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku. Současně však poukázal na znaky jeho objektivní stránky, které předpokládají mj. jednání v „hrubé nedbalosti“ a porušení „důležité povinnosti“. Dovolatel připustil, že u něho bylo možné dovodit tzv. prostou nedbalost (nevědomou), neboť v podstatě bylo „věcí náhody“, že pokyn k proplacení předmětné faktury učinil právě on a nikoli jiná oprávněná osoba. Nejvyšší soud se však ztotožnil se soudy nižších stupňů, pokud shledaly u obviněného J. Ř. úmyslné zavinění, a to, jak konstatoval krajský soud, minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Na základě zjištěných skutkových okolností, k nimž dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování, je v podstatě vyloučeno obviněným navrhované nedbalostní zavinění. Obviněný totiž minimálně se znalostí obecných zásad souvisejících s podmínkami využití dotačních prostředků nechal proplatit fakturu ve výši 800 000 Kč, ačkoli podle odborného odhadu dosahovaly odvedené práce hodnoty nanejvýše 100 000 Kč. Obviněný byl povinen osobně či prostřednictvím pověřené osoby zkontrolovat, zda fakturované dílo bylo realizováno v souladu s tvrzením dodavatele, což s ohledem na jeho charakter a rozsah zaznamenaný ve faktuře, muselo být zřejmé i laickým pohledem. Pro stručnost lze k vyvrácení této právní námitky dovolatele odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na jeho strany 7 až 9 (podle krajského soudu bylo povinností obviněného ověřit si, zda byly splněny všechny podmínky pro proplacení faktury, nechoval se s péčí řádného hospodáře a odvolací soud kategoricky odmítl nedbalostní formu porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť jednáním se rozumí i opomenutí (srov. §112 tr. zákoníku) takového konání, k němuž byl pachatel povinen mj. podle jiného právního předpisu. Na případy nakládání s majetkem obce, které jsou upraveny především v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, dopadá ve vztahu k výkonu funkce starosty, jenž zastupuje obec (město) navenek (§103 odst. 1 citovaného zákona) a obec (město) musí využívat svůj majetek účelně a hospodárně v souladu se svými zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti (viz §38 odst. 1 citovaného zákona). Obviněný rovněž jednal v rozporu s přijatými pravidly týkajícími se systému finanční kontroly v orgánu veřejné správy obce (města) Ch. a s níže vyjmenovanými články interní směrnice o nařizování a schvalování hospodářských a účetních případů a oběhu účetních dokladů. S ohledem na správné úvahy soudů nižších stupňů ve vztahu k řešení otázky formy zavinění obviněného Nejvyšší soud připomene některé konkrétní okolnosti, jejichž zjištění mělo význam pro posouzení této právní otázky v trestním řízení, a jež zřetelně nasvědčují o existenci subjektivní stránky přečinu ve formě nepřímého úmyslu.
20. Obviněný se zejména konstantně hájil mj. tím, že 800 000 Kč bylo vynaloženo za součást objednaného díla, a to prvky, resp. překážky do skateparku. Takové tvrzení se však objektivně nemohlo zakládat na pravdě, vyvráceno je samotnou fakturou vystavenou dne 25. 11. 2009, kterou dovolatel viděl, podepsal a 30. 11. 2009 osobně na pobočce UniCredit Bank Czech Republic, a. s., dal příkaz k jejímu proplacení. Tato faktura ve svém textu jednoznačně říká: „Fakturuji Vám za dohodnuté stavební práce…“ (srov. č. l. 295 trestního spisu), jež představovalo odstranění herních prvků z dětského hřiště, úpravu terénu a zdění z KB bloků (viz popis prací vykonaných v roce 2009, jak je shrnul zhotovitel J. B. v přípravném řízení, č. l. 37 trestního spisu). Tyto práce jistě musely být v obci Ch. snadno kontrolovatelné pouhým zhlédnutím na místě stavby. Naopak obviněným zmíněné překážky v roce 2009 ještě nebyly ani objednány, natož aby byly vyrobeny, předány obci a mohly být fakturovány, jak tvrdí dovolatel. Objednávka prvků do skateparku se v trestním spise nachází na č. l. 146 a pochází až z 30. 9. 2010. Předání překážek subdodavateli zhotovitele J. B. (obchodní společnosti DOMINO, s. r. o.) proběhlo dne 10. 12. 2010 (č. l. 148), objektivně tak na podzim roku 2009 za prvky nemohlo být placeno, fakticky nebylo za co. Skutečný charakter a účel platby z faktury z 25. 11. 2009 nepřímo odhalila další faktura vystavená zhotovitelem o rok později dne 8. 12. 2010, v jejím textu se hovoří o „účtované záloze 800 000 Kč“ (srov. č. l. 529 trestního spisu). Z této listiny, resp. z jejího obsahu vyplývá, že sporná faktura představovala finanční zálohu, ačkoli pravidla poskytování, resp. čerpání dotace i text smlouvy uzavřené mezi obcí a zhotovitelem J. B. hrazení záloh zakazovala, jak již vysvětlil krajský soud na straně 7 svého rozsudku.
21. Samotné nakládání obviněného s přijatou fakturou rovněž v podstatě vylučuje nahlížet na něho jako na konání v nedbalosti, jak je předpokládá ustanovení §16 odst. 1 tr. zákoníku. Požadavek zhotovitele na proplacení požadované částky (zálohy) představovaný jím předloženou fakturou totiž ani nebyl posuzován v předepsané proceduře, již upravuje směrnice o nařizování a schvalování hospodářských a účetních případů a oběhu účetních dokladů (č. l. 389 a násl. trestního spisu) ve znění účinném v době, kdy obviněný zastával funkci místostarosty a následně i starosty obce. Její čl. 8 bod 4. upravuje způsob nakládání s došlými fakturami, mj. má být na tzv. průvodce potvrzeno provedení věcné kontroly faktury včetně doložení objednávky, dodacího listu apod. Z časového sledu událostí je vyloučeno, aby byl v této věci postup upravený v této směrnici dodržen. Na podkladě faktury ze dne 25. 11. 2009 (č. l. 295 tr. spisu) nejprve obviněný a tehdejší místostarosta P. B. podepsali příkaz k úhradě dne 30. 11. 2009 (peníze odešly z účtu 2. 12. 2009) a teprve 8. 12. 2009 jsou na průvodce k faktuře (č. l. 296 tr. spisu) připojeny první podpisy příkazce operace (obviněný), hlavní účetní (K. Š., správce rozpočtu (H. K.) a 21. 12. 2009 podepsala průvodku za věcnou správnost J. U. Průvodka byla tedy v podstatě jen formalita a nikoli článek kontrolních opatření a navíc zjevně nepravdivě tvrdí, že „vykazované a účtované dodávky – práce a služby odpovídají objednávce – smlouvě a byly řádně provedeny nebo převzaty“. Obviněný J. Ř. ve funkci starosty obce tímto způsobem nedodržel čl. 3 bod 2. poslední odrážka směrnice, když nezajistil hospodárné, efektivní a účelné využívání veřejných prostředků v souladu se zásadami spolehlivého řízení. Rovněž porušil její čl. 3 bod 4., neboť měl zajišťovat předběžnou kontrolu plánovaných a připravovaných operací jakožto „příkazce operací“ (č. l. 392 tr. spisu), a také překročil čl. 9 směrnice, když při nařizování a schvalování operace nedbal, aby rozpočtové výdaje byly vynakládány účelně a hospodárně v souladu s právními předpisy (č. l. 401 tr. spisu). Sám obviněný u hlavního líčení připustil, že proplacení faktury neproběhlo běžným způsobem (č. l. 568 verte tr. spisu). K argumentům obviněného, že se obával propadnutí dotačních prostředků a důvěřoval radám V. H., je nutno uvést, že ani tyto obavy a doporučení nemohou zvrátit naprosto zřejmé porušení dovolatelových povinností. Zejména s ohledem na své postavení starosty, který zodpovídal za nakládání s veřejnými prostředky obce, resp. s dotačními prostředky, jež by obec při porušení dotačních pravidel musela vrátit (což se nakonec stalo), měl jednat obezřetně a přinejmenším dodržet určitý minimální standard vymezený ve směrnici. Nelze ani přisvědčit výhradám obviněného, že je povoláním pedagog a s pravidly přidělování a čerpání dotací nebyl seznámen. Z odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (č. l. 659 a násl. tr. spisu) ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 3 T 18/2010, jímž byl bývalý starosta R. H. uznán vinným dvěma trestnými činy zneužití pravomoci veřejného činitele a pokusem dotačního podvodu, vyplývá, že v rámci stíhaného skutku pod bodem II. bývalý starosta R. H. již v roce 2008 pověřil obviněného J. Ř. (tehdy ve funkci místostarosty) vypracováním žádosti o poskytnutí dotace převyšující 11 mil. Kč z programu Podpora výstavby a obnovy komunální infrastruktury. Obviněný J. Ř. tedy musel mít nesporně určité zkušenosti s fungováním dotačních programů a rovněž s administrativními úkony s nimi spojenými, stejně jako se zpravidla velmi direktivními podmínkami jejich čerpání. Tomu korespondují také listinné podklady k žádosti o přidělení dotace, jež je součástí skutkové podstaty přečinu v této trestní věci, kde je obviněný J. Ř. uveden jako jeden ze čtyř navrhovatelů projektu (č. l. 254 tr. spisu), v zadokumentované komunikaci mezi Městem Ch. a Ministerstvem vnitra je obviněný (tehdy ještě v pozici místostarosty obce) uveden jako zástupce vedoucího štábu (viz č. l. 328 a 334 tr. spisu). Jak již bylo uvedeno obviněný podepsal dne 24. 9. 2009 smlouvu o dílo se zhotovitelem J. B. místo tehdejšího starosty R. H., tedy se musel seznámit s jejím obsahem (č. l. 240 tr. spisu). To vše nasvědčuje tomu, že obviněný musel být v určitém rozsahu o dotační činnosti informován jak v obecné rovině, tak o tomto konkrétním dotačním projektu. Jeho obhajobu i dovolací argumentaci prosazující opak lze považovat za vyvrácenou. Mimo jiné dovolatel musel vědět, že finanční zálohy se z dotačních prostředků vyplácet nesmějí (což ostatně ještě v přípravném řízení sám vysvětloval, viz č. l. 75 tr. spisu), přičemž shora již bylo objasněno, že platba 800 000 Kč představovala zálohu pro dodavatele, a naopak bylo vyloučeno, aby se týkala úhrady za pořízení překážek do skateparku. Veškeré shora uvedené skutečnosti tak nepochybně svědčí o úmyslném zavinění obviněného přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť věděl, že příkazem k proplacení požadované zálohy poruší dotační pravidla, což povede k povinnosti vrácení poskytnutých peněz a ve svém důsledku tak poškodí majetek obce, o který měl z titulu své funkce starosty pečovat. Podle názoru dovolacího soudu je minimálně nepřímý úmysl obviněného obsažen nejen ve vztahu k základní skutkové podstatě přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, ale pokrývá také kvalifikovaný znak způsobení značné škody podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení, neboť výše vyplacených peněz byla naprosto zřejmá.
22. Co se týká časové působnosti tr. zákoníku, ani tato námitka neměla opodstatnění. Stíhaný skutek, který obviněný J. Ř. spáchal na konci roku 2009, tedy ještě za účinnosti tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, byl soudy posouzen podle ustanovení pozdější právní úpravy, tj. tr. zákoníku, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2010. V souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku (resp. §16 odst. 1 tr. zákona) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V obecné rovině soudní praxe určila jako rozhodující kritérium pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci jedné či druhé právní úpravy dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. např. rozhodnutí č. 73/1951, č. 48/2011-II Sb. rozh. tr., též nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12 ve svazku 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Konkrétně, pokud jde o trestní věc obviněného J. Ř., který se domáhal posouzení věci podle zákona účinného v době spáchání činu s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona (tzv. materiální podmínka trestnosti činu), však ani Nejvyšší soud shodně se soudy obou stupňů neshledal jakékoli důvody, proč by neměl být v této věci zjištěný skutkový stav posouzen podle přísnější trestní sazby shodného trestného činu (změna jen v názvu – porušování povinnosti při správě cizího majetku) uvedeného v §255 tr. zákona, a to s ohledem na okolnosti stručně zmíněné v předchozím bodu tohoto usnesení.
23. Podle §88 odst. 1 tr. zákona se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Citované ustanovení vyjadřovalo požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány ve smyslu §3 odst. 1 a 4 tr. zákona, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačilo pouhé naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty, poněvadž zároveň musel být vždy splněn materiální předpoklad pro její použití, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (srov. např. rozhodnutí č. 34/1982 Sb. rozh. tr.). Podle dlouhodobé soudní praxe vyjádřené v bohaté judikatuře však již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládal, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen . K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédlo jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zákona) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. např. rozhodnutí č. 34/1976 a 26/1994 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není podle tr. zákona nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. rozhodnutí č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zákona, musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zákona (srov. rozhodnutí č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Proto např. skutečnost, že na způsobení následků trestné činnosti se podílejí i jiné osoby, sama o sobě nemůže podstatně snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pokud zaviněné jednání obviněného bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku mimořádně těžkých následků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 13/1980 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný spoléhal na doporučení V. H., avšak současně při proplácení faktury porušil interní předpisy upravující proceduru nakládání s došlými fakturami, dále nezkontroloval, za co vlastně mají být vynaloženy peníze poskytnuté obci z dotace, proplacením zálohové faktury porušil pravidla poskytování dotací i smlouvy o dílo, nepochybně ve smyslu citované judikatury zaviněným protiprávním jednáním obviněného jako starosty obce došlo ke způsobení škody na spravovaném majetku obce, která dosáhla hranice značné škody podle obou právních úprav (jak §89 odst. 11 tr. zákona, tak §138 odst. 1 tr. zákoníku) charakterizující kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. K samotnému škodlivému následku, resp. účinku trestného činu též skutečně došlo, neboť obec, resp. Město Ch. bylo povinno vrátit poskytnutou dotaci ve výši 800 000 Kč. Samotné jednání, osoba obviněného, způsobený následek a všechny okolnosti, za nichž byl čin spáchán, nevykazují žádné známky natolik výjimečného případu, který by vyvolal jakoukoli úvahu o reálné možnosti s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona právně posoudit trestný čin jen podle základní a nikoli přísnější trestní sazby, protože nebyla dána jakákoli mimořádná okolnost, která by snižovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Citované ustanovení potom nebylo možné brát v úvahu v rámci rozhodování o časové působnosti trestního zákona a soudy nižších stupňů tudíž postupovaly správně, pokud při shodnosti trestních sazeb (kvalifikovaných) za rozhodující hledisko použití právní úpravy považovaly alternativní druh trestní sankce. Protože posuzovaný přečin spáchal obviněný předtím, než byl vydán, resp. obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 3 T 74/2012, za jiný přečin, bylo nutné ukládat souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku za oba sbíhající se přečiny. Vedle podmíněného trestu odnětí svobody odsoudil soud druhého stupně dovolatele k peněžitému trestu, který mu byl uložen v citovaném trestním příkazu a v okamžiku vynesení dovoláním napadeného rozsudku již byl uhrazen tj. vykonán. Tento druh trestu tudíž neměl faktický negativní dopad do jeho majetkové sféry, tudíž neovlivnil bezprostředně sankční důsledek potrestání. Za účinnosti dřívější právní úpravy by však peněžitý trest nebylo možné obviněnému uložit, jak stroze konstatoval již krajský soud. Odvolacímu soudu lze vytknout přílišnou stručnost odůvodnění vyhodnocení otázky časové působnosti trestního zákona a také samotného výroku o trestu, nicméně je přesto zjevné, že právě s ohledem na uložení dvou druhů trestů (z nichž jeden byl vykonán) soud vyměřil obviněnému trest odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby, přestože se jedná o trest souhrnný za dva přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto nemá pochyb, že v této konkrétní věci byl v souladu s §2 odst. 1 tr. zákoníku aplikován pro obviněného příznivější trestní zákon.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
24. V té části dovolání, v níž obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vytýkal krajskému soudu vadně uloženou povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil, se jeho dovolací výhrada minula s obsahem uplatněného důvodu dovolání.
25. Jak bylo v úvodu vysvětleno, k naplnění tohoto důvodu může dojít ve dvou případech, a to při uložení nepřípustného druhu trestu nebo při nedodržení zákonné výměry trestu. Žádná z těchto zákonem předvídaných vad ale v případě obviněného nenastala, nakonec ani on sám neuplatnil námitku vytýkající jednu či obě citované alternativy. Není pochyb o tom, že s ohledem na výčet druhů trestů byl obviněnému uložen přípustný druh trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby §220 odst. 2 tr. zákoníku, tj. od šesti měsíců do pěti let, jeho výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a stanovena zkušební doba v rámci rozpětí vymezeného v ustanovení §82 odst. 1 tr. zákoníku za současného uložení přiměřené povinnosti. Dovolatel však nesouhlasil s jemu uloženou shora specifikovanou přiměřenou povinností k náhradě škody vyslovenou soudem podle §82 odst. 2 tr. zákoníku. Toto hmotněprávní ustanovení umožňuje soudu uložit p odmíněně odsouzenému přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu soud též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Samotná dikce zákona (viz §82 odst. 2 tr. zákoníku část věty za středníkem „zpravidla mu též uloží…“) vyjadřuje, že by se mělo jednat o pravidlo, aby soud k ukládanému podmíněnému trestu odnětí svobody současně uložil i dotčenou přiměřenou povinnost k náhradě škody, jestliže v trestním řízení byl prokázán vznik škody v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného. Výrok podle §82 odst. 2 část věty za středníkem tr. zákoníku má v první řadě zesílit účinek působení podmíněného odsouzení, tedy bez přímého výkonu trestu odnětí svobody, tím, že pod pohrůžkou nařízení výkonu tohoto druhu trestu podněcuje pachatele k dobrovolné náhradě škody, kterou způsobil trestným činem, vyžaduje od něj aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu, a vede jej tak k uznání a respektování zájmů dotčených trestným činem. Povinnost, aby pachatel podle svých sil nahradil způsobenou škodu, se tak stává důležitým prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1026 s.). Právní teorie v takto popsané podstatě přiměřené povinnosti nahradit ve zkušební době podle svých sil trestným jednáním způsobenou škodu spatřuje důvody, z nichž dovozuje, že jejímu uložení nebrání ani skutečnost, že soud současně rozhodne o nároku poškozeného na náhradu škody, podle §228 tr. řádu, protože nepostačuje pouze uznání nároku poškozeného, ale taková přiměřená povinnost nutí pachatele ke skutečné náhradě škody . Tím spíše pak nemůže uložení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku vylučovat výrok o náhradě škody podle §229 tr. řádu, jímž soud odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, tedy za situace, kdy v trestním řízení není ani uznán nárok poškozeného na náhradu škody, která mu podle výroku o vině byla pachatelem způsobena. V této souvislosti je třeba vytknout krajskému soudu, že v příslušné odůvodňující části napadeného rozhodnutí, nevyjádřil vlastní úvahy, kterými byl při vyslovení přiměřené povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku veden tak, aby byl účel této části výroku vysvětlen. Na druhou stranu však Nejvyšší soud nepojal žádné pochybnosti o správnosti užitého ustanovení hmotného práva právě s ohledem na charakter posuzované trestné činnosti, jakož i schopnosti obviněného naplnit uloženou povinnost, či se o to v co nejvyšší míře snažit. Relevance stanovení povinnosti obviněnému nahradit způsobenou škodu vzhledem k podmíněnému odkladu uloženého trestu odnětí svobody je zřejmá též s ohledem na výrok v adhezním řízení, v němž soud odkázal poškozené Město Ch. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Přestože ani tuto část výroku napadeného rozsudku krajský soud v podstatě vůbec neodůvodnil, lze se domnívat, že zvolil tento procesní postup vzhledem k probíhajícímu sporu v civilním řízení, který je projednáván u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 45/2013 proti dědičce zhotovitele stavby skateparku, jenž předmětnou finanční částku 800 000 Kč přijal dne 2. 12. 2009. Podle zjištění dovolacího soudu není tato věc dosud pravomocně skončena. Pokud soud v trestním řízení nevyhověl návrhu poškozeného určit obviněnému povinnost nahradit škodu, o jejímž vzniku v příčinné souvislosti s jednáním obviněného neměl žádné pochybnosti a vyjádřil ji v odsuzujícím výroku o vině, lze jen konstatovat, že v podstatě postupoval ve prospěch obviněného. Okolnosti, které opravňovaly odvolací soud k uložení přiměřené povinnosti spočívající v povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu ve zkušební době, byly jednoznačně naplněny a mají oporu ve skutkovém zjištění. Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě upozornit, že v opačném případě, tzn. pokud by nebyly dány podmínky pro uložení přiměřené povinnosti ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku, bylo by možné takovou vadu důvodně vytknout v dovolacím řízení prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jednalo by se totiž o nesprávné právní posouzení mající svůj původ ve vadné aplikaci ustanovení trestního práva hmotného.
26. Bude tak záležet na soudu prvního stupně, resp. probačního úředníka, který bude již v průběhu zkušební doby sledovat chování obviněného včetně naplňování jemu uložené povinnosti nahradit škodu, jak bude prověřovat snahu obviněného plnit uloženou povinnost vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům, případně zda zohlední možnou situaci, kdyby již poškozený subjekt obdržel totéž plnění od jiné osoby v plném či jen omezeném rozsahu. Je tudíž otázkou řízení o osvědčení obviněného (viz §329 tr. řádu) v případě, kdy soud zjistí, že obviněný nevyhověl uloženým podmínkám ve smyslu §83 odst. 1 tr. zákoníku, zda bude v nesplnění přiměřené povinnosti shledávat důvody pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody. V tomto stadiu trestního řízení tedy bezpochyby uložení přiměřené povinnosti nahradit škodu ve zkušební době podmíněně ukládaného trestu odnětí svobody za trestný čin, jehož kvalifikovaná skutková podstata obsahuje znak způsobení značné škody, nelze považovat za vadný výrok o trestu, jak se obviněný domáhal.
27. Jestliže dovolatel upozornil na chybějící výrok o uložení náhradního trestu odnětí svobody k uloženému peněžitému trestu, nejednalo se o chybný postup krajského soudu, ale záměr odůvodněný na str. 12 napadeného rozsudku, což obviněný zjevně přehlédl. Peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč byl obviněnému uložen již trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 3 T 74/2012, k němuž byl ukládán v projednávané trestní věci souhrnný podmíněný trest odnětí svobody. Krajský soud v Ústí nad Labem shledal v rámci nového ukládání trestu splnění podmínek pro majetkový postih obviněného, avšak vzhledem k tomu, že obviněný peněžitý trest uložený v prvním trestním řízení o sbíhajícím se přečinu již vykonal, tj. uhradil v plné výši peněžitý trest ještě před vynesením napadeného rozsudku, nestanovil krajský soud náhradní trest odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě (srov. §92 odst. 2 tr. zákoníku).
V. Závěrečné shrnutí
28. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry uzavřel, že dovolání obviněného J. Ř. se sice částečně opírá o námitky, které formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale obsahově jsou neopodstatněné. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadený rozsudek a na podkladě trestního spisu a námitek obviněného odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu