ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1270.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1270/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 6 To 85/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 57/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 74 T 57/2016, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle §225 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a statutárního orgánu v obchodních společnostech a v družstvu na dobu 6 let.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 6 To 85/2017, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný P. N. podal prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím citované rozhodnutí v celém rozsahu.
5. Podle názoru obviněného soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů ke skutkově chybnému závěru, že obviněný spáchal přečiny, jimiž byl uznán vinným. Jak totiž obviněný zdůraznil, ze své funkce statutárního orgánu, tj. jednatele obchodní společnosti CS Data, s. r. o., činil maximum pro zajištění účetní evidence této obchodní společnosti a vždy jednal s řádnou péčí o její majetek. Přijetí opatření podle požadavků zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), v kratší době ovšem nebylo možné z důvodu rozsáhlosti účetní evidence a také proto, že jednotlivé pobočky obchodní společnosti účtovaly v účetním software jako několik účetních jednotek, nikoliv jako jeden celek.
6. Obviněný dále namítl, že vždy poskytoval potřebnou součinnost insolvenční správkyni obchodní společnosti CS Data, s. r. o., ke zjištění majetkové podstaty této obchodní společnosti, a zároveň popřel některá její tvrzení zejména o tom, že jí nepředal účetnictví obchodní společnosti. V této souvislosti obviněný také zpochybnil naplnění objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo žádnými procesními vadami. Konkrétně se měl soud nesprávně vypořádat s některými okolnostmi významnými pro rozhodnutí a především s důkazy, které byly ve prospěch obviněného. Celkové vyhodnocení důkazů s ohledem na neporušení žádné povinnosti v insolvenčním řízení a na úsilí obviněného o zajištění zpracování účetnictví a finanční stability obchodní společnosti CS Data, s. r. o., pak mělo mít vliv na použitou právní kvalifikaci skutku.
8. Jak dále obviněný zdůraznil, jím spáchaný skutek nelze považovat za trestný čin, ale pouze za přestupek, přičemž porušení povinnosti vyhovět požadavkům uvedeným v §35 odst. 6 zákona o účetnictví mělo být projednáno pouze jako delikt obchodní společnosti CS Data, s. r. o., v rámci správního řízení.
9. Obviněný pak ve svém dovolání předestřel Nejvyššímu soudu dotazy obecného charakteru týkající se pravidel součinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti s jejím insolvenčním správcem a stanovení hranice mezi trestním a mimotrestním postihem za porušení povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti vést účetní agendu.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. N. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího přesvědčení namítané skutkové pochybnosti o rozhodných okolnostech jednání obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani v případě, kdyby obviněný argumentoval tzv. extrémním nesouladem skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. Státní zástupkyně zpochybnila tvrzení obviněného, že učinil maximum k zajištění průkaznosti a věrohodnosti účetních knih, jakož i přehledu o stavu hospodaření a majetku obchodní společnosti CS Data, s. r. o., a že vyvinul potřebnou součinnost i ve vztahu k insolvenční správkyni této obchodní společnosti, jelikož výsledky provedeného dokazování nepotvrdily tyto námitky. Naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat přečinů spáchaných obviněným rovněž nedává prostor k úvaze o vyvození odpovědnosti podle jiných právních předpisů, přičemž státní zástupkyně odkázala k takto nepřímo uplatněné námitce subsidiarity trestní represe na judikaturu Nejvyššího soudu.
12. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
14. Obviněný P. N. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
15. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
16. Obviněný však v podstatné části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž většinou svých námitek vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud vytkl nesprávnost skutkových závěrů soudu prvního stupně s poukazem na údajnou rozporuplnost některých svědeckých výpovědí. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, a navíc i sám v dovolání uvedl, že si je vědom hmotně právní povahy uplatněného dovolacího důvodu, pod který nespadají případy nesprávného skutkového zjištění.
17. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
18. Obdobný závěr platí rovněž pro námitku obviněného, kterou vytkl nenaplnění objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto případě jde o tvrzení, které neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, protože obviněný zde ve skutečnosti zpochybnil svědeckou výpověď insolvenční správkyně obchodní společnosti CS Data, s. r. o., což rovněž směřuje výlučně do oblasti hodnocení důkazů a vyvozování skutkových závěrů z nich.
19. Pokud jde o dotazy obviněného ohledně pravidel součinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti s jejím insolvenčním správcem a hranice mezi trestním a mimotrestním postihem za porušení povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti vést účetní agendu, tyto rovněž nijak nesouvisí s hmotně právním posouzením spáchaného skutku a svým charakterem (dotazy obecného rázu), také nejsou způsobilé založit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc v nyní posuzovaném případě soudy nižších stupňů dostatečně konkretizovaly a náležitě odůvodnily, v čem obviněný porušil své zákonné povinnosti, jakým způsobem to učinil a proč již překročil určitou hranici bezpráví, která odůvodňuje nezbytnost uplatnění trestní represe.
20. V návaznosti na to a na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval také námitkou, v níž obviněný vytkl v podstatě porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ (§12 odst. 2 tr. zákoníku), byť ji takto výslovně neformuloval. Podle názoru obviněného totiž soud prvního stupně pochybil, když v rámci dokazování nezjišťoval, zda je spáchaný skutek vůbec trestným činem, a nikoli jen přestupkem. Takovou námitku lze sice částečně označit za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou.
21. K výkladu některých pravidel při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, jak je upravena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, přijalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jak vyplývá z tohoto stanoviska, trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že jde o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale zpravidla jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
22. Jak je tedy patrné z citovaného stanoviska a z další dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že – pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost za jejich použití vynutit si splnění zákonem uložených povinností – již nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně porušil takové povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012, nebo ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ proto nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též veřejné zájmy státu a soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Navíc v nyní posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý a že by nebylo nutné ani vhodné uplatnit vůči obviněnému trestní represi. Obviněný totiž svým jednáním nesplnil několik zákonem stanovených povinností, čímž porušil jednak zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetní evidence a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a jednak zájem společnosti na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při uplatňování práv a povinností v insolvenčním řízení. Škodlivost jednání obviněného tedy není nikterak zanedbatelná, jak o tom svědčí i některé další okolnosti případu (např. délka doby od odcizení účetnictví obchodní společnosti CS Data, s. r. o., po zahájení trestního stíhání obviněného, kdy obviněný během této doby neučinil nic k obnovení tohoto účetnictví, spáchání více trestných činů v souběhu).
23. Rovněž tvrzení obviněného, podle něhož porušení povinnosti vyhovět předmětným požadavkům uvedeným v zákoně o účetnictví mělo být projednáno jako správní delikt obchodní společnosti CS Data, s. r. o., ve správním řízení, a tudíž neměla být za spáchaný skutek vyvozována trestní odpovědnost obviněného, sice do jisté míry odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, nicméně jde o neopodstatněnou námitku. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že trestní odpovědnost obviněného by nevylučovala ani okolnost, kdyby byla za trestný čin stíhána a odsouzena jako právnická osoba i obchodní společnosti CS Data, s. r. o., protože podle §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 téhož zákona a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim totiž nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, protože ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání se přičítá právnické osobě. Totéž platí i opačně, takže pachatele, který je fyzickou osobou, lze postihnout za jím spáchaný trestný čin, byť se ho dopustil v rámci činnosti právnické osoby a třebaže nebyla stíhána a odsouzena i tato právnická osoba. Tím spíše by se proto trestní odpovědnosti obviněného nedotklo ani případné uplatnění správně právní odpovědnosti vůči obchodní společnosti CS Data, s. r. o., za správní delikt spočívající v nevedení či v nikoli řádném vedení jejího účetnictví, jak se toho obviněný domáhal.
V. Závěrečné shrnutí
24. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. N. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
25. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu