ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.83.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 83/2017-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 5 To 11/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 6/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 5 To 11/2016, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 T 6/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 T 6/2014, byl obviněný J. M. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu pro níže uvedený skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Poškozené Statutární město Hradec Králové bylo podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázáno se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 2 KZV 8/2014, se obou těchto trestných činů obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v období od 4. 12. 2007 do 26. 1. 2010 v H. K. v postavení náměstka primátora pro rozvoj města, člena Rady Statutárního města H. K. (dále jen „RM“) a člena Zastupitelstva Statutárního města H. K. (dále jen „ZM“) měl porušit povinnosti vyplývající zejména z §38 odst. 1, 2 a §69 odst. 2, 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, v tehdy účinném znění (dále ve zkratce jen „zákon o obcích“ nebo „ZO“), které spočívaly zejména v účelném a hospodárném opatrování a spravování majetku obce v souladu s jejími zájmy, a to v souvislosti s provedením záměru Statutárního města Hradce Králové (dále též jen „statutární město“ nebo jen „město“) realizovat veřejně prospěšnou stavbu garáží, tzv. parkovacího domu (dále jen „parkovací dům“ anebo jen „PD“) na ulici H. v H. K., schválenou usnesením ZM ze dne 22. 3. 2005, č. j. ZM/2005/1072. Obviněný vědomě činil úkony k tomu, aby město pořídilo do svého majetku předmětnou nemovitost za cenu vyšší než obvyklou. Stavbu realizovala obchodní společnost EUBE, a. s., IČ: 25110586, se sídlem Pardubice, Fáblovka 404 (dále jen „EUBE“), nyní v konkurzu, prostřednictvím účelově zřízené obchodní společnosti Pyrit Property s. r. o., IČ: 28181913, se sídlem Praha 4 – Nusle, Hvězdová 1716/2b (dále jen „Pyrit Property“), nyní v likvidaci. Obviněný si za tímto účelem vyhradil výlučně do své působnosti obstarávání veškerých úkonů nezbytných pro projednání záměru v orgánech města a jako předkladatel jednotlivých návrhů podával členům RM, resp. ZM, jako orgánů příslušných k rozhodnutí o pořízení nemovitostí nepravdivé či zkreslené informace. Poškozené Statutární město Hradec Králové tak ke dni 18. 2. 2010 nabylo do majetku nemovitosti - budovu bez č. p. na pozemku a pozemek o výměře 1463 m² za sjednanou kupní cenu ve výši 74 966 430 Kč včetně DPH (tj. 64 755 209,80 Kč bez DPH), kterou obchodní společnosti Pyrit Property dne 30. 3. 2010 v plné výši uhradilo, přestože obvyklá cena předmětných nemovitostí měla k datu 29. 1. 2008 činit pouze 42 000 000 Kč bez DPH a k datu 18. 2. 2010 pouze 51 878 000 Kč včetně DPH (tj. 43 231 667 Kč bez DPH). Tímto jednáním byla poškozenému Statutárnímu městu Hradec Králové způsobena škoda ve výši 23 088 430 Kč, odpovídající rozdílu uhrazené a obvyklé ceny včetně DPH, a současně byl opatřen neoprávněný prospěch obchodní společnosti Pyrit Property ve výši 21 523 542,80 Kč, odpovídající rozdílu obvyklé a uhrazené ceny bez DPH, která je příjmem veřejných rozpočtů České republiky.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce v neprospěch obviněného a poškozené Statutární město Hradec Králové odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 5 To 11/2016, tak, že obě podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná .
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal dne 1. 11. 2016 proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání v neprospěch obviněného, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Podle nejvyššího státního zástupce je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, neboť soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že Statutárnímu městu Hradec Králové byla pořízením předmětných nemovitostí způsobena škoda ve výši 31 475 209,80 Kč a že ve stejné výši byl opatřen prospěch prodávající obchodní společnosti Pyrit Property. Obviněný J. M. z pozice náměstka primátora pro rozvoj města jako předkladatel předmětnou transakci inicioval, v příslušných orgánech města prosazoval a aktivně pro ni hlasoval. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry soudů, pro něž byl obviněný obžaloby zproštěn, že se nepodařilo prokázat úmysl poškodit Statutární město Hradec Králové, ani jeho zištný motiv a nelze ani dovodit, že by zatajoval nějakou významnou skutečnost (nižší počet parkovacích míst) a že nebylo prokázáno propojení mezi jednotlivými obchodními společnostmi, které realizovaly stavbu, a obviněným.
6. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že nelze ani souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že obviněný neporušil své zákonem uložené povinnosti chovat se účelně a hospodárně, tedy povinnosti stanovené v §38 odst. 1, 2 a §69 odst. 2, 4 ZO, a povinnosti, které měl jako předkladatel příslušných návrhů do orgánů města, tj. zejména zajištění tzv. předběžné finanční kontroly podle §26 zákona č. 320/2001 sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, zaměřené na posouzení účelnosti a hospodárnosti předmětné majetkové transakce vyplývající z interních předpisů, především z pokynu primátora č. 2/2005 (čl. III.1. a čl. I.4.) a směrnice č. 1/2008, účinné od 15. 1. 2008 (čl. II.1. a III.1). K tomu nejvyšší státní zástupce připomněl, že odpovědnost za provedení kontroly náležela obviněnému, který nezajistil její provedení, a příslušné odbory, tedy majetkový ani investiční, zpočátku neměly žádné informace o tom, že město hodlalo pořídit předmětné nemovitosti do vlastnictví města. Obviněný tuto skutečnost vůči členům orgánů RM a ZM dokonce zakrýval s odkazem na vyžádanou součinnost na investičním odboru apod. Obviněnému bylo podle státního zástupce zřejmé, že pokud by byla předběžná kontrola provedena, vyšlo by najevo, že město pořídilo do svého majetku výrazně předražený majetek. Nejvyšší státní zástupce má za to, že z provedeného dokazování soudů nižších stupňů je dostatečně zřejmé, že obviněný uloženým povinnostem nedostál.
7. K tomu dovolatel připomněl, že soudy prvního a druhého stupně nepřihlédly ke zjištěním, že obviněný věděl o tom, že obvyklá hodnota nemovitostí neodpovídala ceně požadované obchodní společností Pyrit Property a že akceptací této nadsazené ceny způsobí statutárnímu městu škodu významně převyšující hranici škody velkého rozsahu a soudy také nepřipojily věcné argumenty týkající se zavinění obviněného. Podle nejvyššího státního zástupce se odvolací soud na str. 9 odůvodnění svého usnesení zabýval úvahou, že odpovědnými orgány mělo být zváženo, zda tato cena stojí městu za realizaci za předpokladu, že by obviněný tuto diskuzi připustil. Nejvyšší státní zástupce poukázal na fakt, že obviněný příslušné orgány neseznámil s výší požadované ceny, byť tak byl povinen postupovat jako předkladatel návrhu.
8. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že podle prvotního návrhu projednávaného RM v prosinci 2007 a připojené důvodové zprávy na stavbu připadala hodnota 53 mil. Kč (bez DPH). K tomu byl předložen agregovaný rozpočet ve výši 43,7 mil. Kč (bez DPH). Z obsahu důvodových zpráv je patrné, že obviněný s tímto rozpočtem pracoval a byl s ním seznámen. Návrh se výslovně týkal zastavěné plochy 1 746 m ², ačkoliv m ěsto pořizovalo pouze část zastavěné plochy o výměře 1 463 m ² a budovu na této č ásti stojící. Agregovaný rozpočet bylo tedy nutno vztáhnout i k ploše 283 m², kterou představovala administrativní budova v majetku obchodní společnosti EUBE (Pyrit Property). V této souvislosti lze dovodit, že tato výměra přestavuje cca 16 % z celkových nákladů tzv. agregovaného rozpočtu, tedy částku 7 mil. Kč, která měla být zohledněna při stanovení výše kupní ceny. Obviněný si byl vědom, že obchodní společnost EUBE je schopna objekt, který byl předmětem koupě, postavit za částku nejvýše cca 37 mil Kč (bez DPH) a také toho, že hodnota pozemku činila nejvýše 5 mil. Kč, tedy podle agregovaného rozpočtu mohlo statutární město pořídit objekt nejvýše v hodnotě 42 mil. Kč (bez DPH). Přestože nedošlo k řádné kontrole rozpočtu z hlediska jeho správnosti, obviněný orgány města na výše uvedené skutečnosti neupozornil, neumožnil vést diskuzi a prosazoval v orgánech města kupní cenu ve výši 65 mil. Kč (bez DPH), čímž v podstatě zneužil svého postavení předkladatele.
9. Podle dovolatele z provedeného dokazování jasně vyplývá, že obviněný všechny tyto skutečnosti (včetně předražené kupní ceny), znal, což vyplývá právě z jeho jednání, když projednávání této věci odňal příslušným orgánům města za účelem neprovedení tzv. předběžné finanční kontroly. Ze způsobu jednání obviněného, zejména pokud prosazoval pořízení objektu za nevýhodných podmínek aktivním hlasováním jako iniciátor, za užití zkreslených informací v důvodových zprávách (počet parkovacích míst a přezkoumání přiměřenosti ceny investičním odborem), je podle dovolatele zřejmý přímý úmysl ke všem obligatorním znakům skutkových podstat obou žalovaných trestných činů.
10. Dále nejvyšší státní zástupce podotkl, že obviněnému není kladeno za vinu pouze to, že v rámci schvalovacího procesu nenechal opatřit znalecký posudek (jak snad podává odvolací soud na str. 8 odůvodnění svého usnesení), ač ze svědecké výpovědi J. K. vyplývá, že jeho vyžádání bylo u podobných transakcí obvyklé. Obviněný tak neučinil a vědomě předraženou kupní cenu pořizovaných nemovitostí členům orgánů statutárního města zakrýval. Doplnil, že pod zákonné znaky skutkových podstat obou žalovaných trestných činů bylo možné podřadit již tu část jednání obviněného, které spočívalo v kladném hlasování pro předmětné smlouvy na zasedáních RM, resp. ZM. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že trestní odpovědnost za schválení a důsledky přijatého rozhodnutí mohou nést všichni obvinění, kteří hlasovali pro schválení určitého rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda na majetku obce. Informace, které obviněný v období od roku 2007 do roku 2008, osobně navrhoval, prezentoval a v průběhu zasedání obhajoval před členy RM a ZM, byly v podstatných rysech nepravdivé a zkreslené, zejména pokud se jedná o počet parkovacích míst a přiměřenost nákladů v tzv. agregovaném rozpočtu.
11. Nejvyšší státní zástupce s přiměřeným odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 396/2013, uvedl, že obviněný výše popsaným způsobem zneužil svého mocenského postavení v orgánech města. Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba pod pojmem „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ rozumět nejen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ale také porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané, kterými je úřední osoba povinna se řídit při plnění úkolů, jež vyplývají z jejího zvláštního postavení a mají zároveň širší společenský dosah. Pachatel je proto odpovědný v případech, jedná-li úmyslně v rozporu se zákonem, který vymezuje jeho konkrétní činnost jako tzv. speciálního subjektu – úřední osoby, vybavené k ní určitou pravomocí, činí-li tak se záměrem způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému prospěch.
12. Obviněný se proto nemůže zbavit své odpovědnosti za to, že celý projekt byl diskutován v orgánech města, zejména ZM, a že mohlo dojít k odhalení nesrovnalostí, ani za situace, kdy nebylo zjištěno opatření jeho osobního prospěchu, resp. zda byl jakkoliv propojen s obchodními společnostmi realizujícími výstavbu, opatřil-li obchodní společnosti Pyrit Property prospěch velkého rozsahu a současně v témže rozsahu poškodil statutární město. Dále nejvyšší státní zástupce upozornil, že se nelze ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, podle něhož je na místě zohledňovat i potřeby města (např. parkovacích míst), protože je zřejmé, že RM i ZM vycházeli při svém rozhodování z nesprávných výchozích údajů, tj. nedůvodně vysoké ceny pozemků i nesprávně uvedeného počtu parkovacích míst.
13. Nejvyšší státní zástupce nakonec shrnul, že většina jeho námitek proti zprošťujícímu rozhodnutí směřuje zejména k nesprávné aplikaci ustanovení §38 odst. 1, 2 a §69 odst. 2, 4 ZO a interních předpisů, zejména pokynu primátora č. 2/2005 (čl. III.1. a čl. I.4.) a směrnice č. 1/2008, účinné od 15. 1. 2008 (čl. II.1. a III.1), a to především ke skutkovým zjištěním o podstatě jednání obviněného tak, jak bylo popsáno ve výroku obžaloby. Vzhledem k výše uvedenému nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu na str. 10 odůvodnění napadeného usnesení ohledně absence naplnění znaku tzv. zřejmé bezohlednosti k obecné povinnosti chovat se účelně a hospodárně.
14. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěly soudy nižších stupňů k nesprávným skutkovým a následně i právním závěrům, neboť v posuzovaném případě došlo k naplnění všech znaků zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku i zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný totiž vědomě a cíleně postupoval tak, aby zajistil realizaci projektu, který byl zcela nevýhodný a způsobil statutárnímu městu finanční újmu.
15. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 5 To 11/2016, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 T 6/2014, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, dále aby postupoval §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Vyjádření k dovolání
16. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněnému, který tak učinil prostřednictvím svého obhájce. Obviněný uvedl, že považuje obě rozhodnutí soudů nižších stupňů po právní a skutkové stránce za správná. Obžaloba i dovolání se shodně opírají o dvě neexistující a nepravdivé skutečnosti. Jednak jde o tvrzení, že obviněný předmětnou transakci inicioval, což důkazní řízení zcela vyvrátilo, protože investor v daném území musel město oslovit a nabídnout řešení realizace veřejně prospěšné stavby. Nebyl to obviněný, kdo přinesl návrh, ale Statutární město Hradec Králové obdrželo návrh řešení a teprve poté se začalo zabývat realizací vlastní stavby. Další nesprávné východisko obžaloby spočívá v tom, že si obviněný vědomě vyhradil projekt výstavby parkovacího domu do své působnosti, což ale bylo provedenými důkazy zcela vyvráceno. Z výpovědí svědků (např. bývalého primátora O. D.) vyšlo najevo, že to nebyl obviněný, nýbrž kolegium primátora, které tento návrh projednávalo (a to i za účasti odpovědných odborných úředníků magistrátu) a které tento projekt určilo do jeho gesce a stanovilo další postup.
17. Veřejní žalobci v obžalobě i dovolání dále shodně argumentují tím, že obviněný nezajistil tzv. předběžnou finanční kontrolu podle tehdy platných interních předpisů Statutárního města Hradec Králové. Z těchto předpisů jasně plyne, že finanční kontrola byla rozdělena do dvou fází, a to před předložením příslušných materiálů do orgánů města a před podpisem příslušné smlouvy. První fáze nebyla těmito interními předpisy nijak formálně upravena, druhá byla jasně obsahově i formálně specifikována v daných předpisech a v kontrolním a podpisovém řádu Města Hradce Králové. Důkazy bylo prokázáno, že obviněný před předložením nabídky na parkovací dům orgánům města předběžnou kontrolu projektu výstavby parkovacího domu řádně a náležitě provedl, zcela v souladu s tehdy uplatňovanými postupy. Rozpočet stavby byl překontrolován odpovědnými odbornými úředníky magistrátu. Tyto skutečnosti podle obviněného vyplývají např. z výslechu svědků V. A. a P. H. z investičního odboru, kteří potvrdili, že ceny zcela odpovídaly sazebníku stavebních prací Ústavu racionalizace ve stavebnictví. Navrhovaný postup pořízení parkovacího domu byl dále projednán s příslušnými vedoucími úředníky magistrátu a dalšími odpovědnými odbornými úředníky magistrátu a též byl odsouhlasen v rámci jednání kolegia primátora. Interní předpisy města vylučovaly, aby bez toho bylo vůbec možné zařadit tuto věc na program jednání rady a zastupitelstva. Po projednání projektu radou a zastupitelstvem města byl na základě připomínek a návrhů těchto orgánů následně znovu diskutován radou i zastupitelstvem města, které teprve poté schválilo až druhou podobu smlouvy mezi obchodní společností Pyrit Property a statutárním městem. Podkladovými materiály pro rozhodnutí členů uvedených orgánů města pak byla mj. vyhotovená smluvní dokumentace a další přílohy, jejichž součástí bylo i vyčíslení jednotlivých složek navrhované kupní ceny, tedy kromě ceny stavebních prací i cena prací projektových a inženýrských, náklady na průběžné financování výstavby, rezerva a cena pozemku. Důkazní řízení zcela vyvrátilo tvrzení obžaloby a dovolání, že příslušné orgány města neměly možnost se s navrhovanou cenou pozemku seznámit, navíc s informacemi podstatnými a nutnými pro rozhodnutí se všichni zastupitelé seznamovali opakovaně. I následně v rámci druhé fáze předběžné finanční kontroly smluvní dokumentaci schválili, a to bez jediné připomínky, v souladu s kontrolním a podpisovým řádem odpovědní vedoucí příslušných odborů na tzv. „košilce“ smlouvy, konkrétně svědci J. K. (odbor správy majetku), J. F. (ekonomický odbor) a K. H. (odbor právní). Tato fáze kontroly je svou povahou a podle platných interních předpisů nezávislá, zejména na osobě předkladatele a má v souladu se zákonem o finanční kontrole také upozornit na případné vady. Nelze přijmout tvrzení, že obviněný věděl, že zastupitelé zcela jistě nebudou podklady pro svá rozhodnutí studovat a že kontrola ze strany osob podepsaných na „košilce“ ke smlouvě je jen formální.
18. Obžaloba i dovolání se dále shodně opírají o tvrzení, že obviněný vědomě klamal členy orgánů města, protože v předkládaných materiálech o záměru pořízení parkovacího domu byl uveden předpokládaný počet 111 parkovacích míst vycházející z předběžné studie parkovacího domu a z nabídky dodavatele. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že přesný počet parkovacích míst je před zahájením stavby velmi obtížné odhadnout s ohledem na to, jaké budou jednotlivé požadavky dotčených orgánů státní správy při výstavbě, důležitý je i reálný (nikoliv jen plánovaný) způsob využití parkovacích míst (rezidentní nebo obrátkové časově omezené parkování), který má vliv na šířku parkovacích míst a tedy i na jejich počet. Z toho důvodu byla v zastupitelstvem schvalované smlouvě o smlouvě budoucí kupní uvedena prostorová tolerance pro parkovací místa ± 10 %. Reálně je v parkovacím domě 102 parkovacích míst, což odpovídá toleranci prezentované v dokumentech při schvalování projektu zastupitelstvem města. Do výše uvedeného počtu parkovacích míst se započítává i 6 míst v tzv. „zálivu“, který je též nedílnou součástí stavby parkovacího domu ve vlastnictví Statutárního města Hradec Králové, jak potvrzují výsledky místního šetření.
19. Obviněný závěrem svého vyjádření považoval za nutné poukázat na následující skutečnosti. Obžaloba je podle něj založena na myšlence, že povinnost jednat s péčí řádného hospodáře splní komunální politik a zastupitel tím, že i veřejně prospěšné stavby musí splňovat nákladovost v cenách obvyklých (str. 62 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obvyklost ceny je však pouze jeden z ukazatelů, kterými by se měl komunální politik řídit. Pokud totiž pro realizaci veřejně prospěšného záměru potřebuje samospráva pozemek a jediný vhodný je v soukromých rukou, může samospráva pozemek pořídit za cenu vyšší, než je v místě obvyklá. Zastupitelstvo města rozhodlo, že i za těchto podmínek chce veřejně prospěšný zájem naplnit a mělo k dispozici v daném čase všechny dostupné informace i dostatek času na své rozhodování. V době projednávání a schvalování budoucí kupní smlouvy (v letech 2007 a 2008) bylo velmi obtížné zjistit cenu obvyklou, neboť ve srovnatelných městech v České republice neexistoval žádný podobný projekt. Znalecké posudky vycházejí z tohoto důvodu ze staveb a projektů z let 2010 až 2015, tedy daleko pozdějších. Výstavba v oblasti bývalé mlékárny vyřešila problém opuštěného a zanedbaného výrobního areálu v centru města, ale zároveň realizací veřejně prospěšné stavby parkovacího domu naplnila velmi důležitou a zásadní podmínku pro vydání územního rozhodnutí a výstavbu nového autobusového terminálu v H. K. a pro související souběžnou rekonstrukci celého prostoru před železničním nádražím a rozsáhlého území přilehlých ulic v bezprostřední blízkosti parkovacího domu. A právě vědomí těchto souvislostí bylo podstatnou a důležitou součástí jednání a rozhodování nejen obviněného, ale i většiny členů zastupitelstva města v této věci.
20. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
23. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Druhý z nich je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě nejvyšší státní zástupce napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání, tj. řádný opravný prostředek, podané proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
24. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
b) Obecně k námitkám nejvyššího státního zástupce
25. Nejvyšší státní zástupce vytkl oběma soudům nižších stupňů, že nedospěly k závěru o trestní odpovědnosti obviněného jako hlavní osoby stojící za pořízením předraženého parkovacího domu do majetku Statutárního města Hradec Králové, ač současně vycházely ze správného skutkového zjištění, že mu byla pořízením předmětných nemovitostí způsobena škoda ve výši 31 475 209,80 Kč a že ve stejné výši byl opatřen prospěch prodávající obchodní společnosti Pyrit Property. Poukázal také na fakt, že obviněný J. M. z pozice náměstka primátora pro rozvoj města jako předkladatel předmětnou transakci inicioval, v příslušných orgánech města prosazoval a aktivně pro ni hlasoval. Nejvyšší státní zástupce proto nesouhlasil se závěry soudů, že se nepodařilo prokázat úmysl obviněného poškodit statutární město, ani že nelze dovodit, že by zatajoval nějakou významnou skutečnost (např. nižší počet parkovacích míst). Odvolacímu soudu vytkl, že neshledal naplnění subjektivní a objektivní stránky trestných činů kladených obviněnému za vinu, zejména že se spokojil se závěry soudu prvního stupně, že obviněný úmyslně neporušil žádnou konkrétní povinnost stanovenou zákonem nebo jiným právním předpisem, případně smluvně převzatou povinnost, opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
26. Nejvyšší soud k uvedenému nejprve zdůrazňuje, že není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (srov. §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a nikoli výklad extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhal odkazem na tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě uskutečněnými skutkovými zjištěními). Nejvyšší soud naopak zásadně vychází ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jak bylo zdůrazněno shora. Uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům proto neodpovídají ty námitky dovolatele, v nichž oponuje skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a vychází z jiného skutkového stavu věci, který žádá po Nejvyšším soudu právně posoudit. Nejvyšší soud proto nehodlá zpochybňovat již učiněná skutková zjištění soudů nižších stupňů, jak to činil dovolatel ve svém podání, byť i ta mohou v následném trestním řízení po tomto kasačním rozhodnutí dovolacího soudu také doznat změny v závislosti na provedení dalších důkazů.
27. Na druhou stranu je třeba uvést, že soudy nižších stupňů nezaujaly jednoznačný závěr (popř. alespoň dostatečně jej nevyjádřily) ve vztahu ke všem relevantním skutečnostem, na něž dovolatel upozorňoval ve svém mimořádném opravném prostředku, který by mohl mít vliv na právní posouzení činu obviněného, jenž mu byl v tomto řízení kladen za vinu (a to při zachování totožnosti skutku). Pokud pak v určitých právně relevantních otázkách, jak bude rozvedeno níže, soudy nižších stupňů neučinily žádná skutková zjištění, anebo tato byla jen zcela nedostatečná, jsou jejich závěry o nevině obviněného přinejmenším předčasné. Především jde o závěry týkající se objektivních skutečností vyplývajících z listinných důkazů, které ostatně v narativní části odůvodnění sám soud prvního stupně zmínil, a sice ohledně ceny stavby jako celku a ceny části stavby, kterou byla sice určována výsledná suma, avšak kterou statutární město nenabylo do svého vlastnictví. Dále nejsou z napadených rozhodnutí zřejmé úvahy soudů ohledně jednotlivých složek zavinění na straně obviněného ve vztahu ke všem rozhodným skutečnostem. Ve spojitosti s odpověďmi na tyto otázky by ovšem mohl být přehodnocen i názor na skutková zjištění jiná, která měl soud prvního i druhého stupně za nepochybná.
c) K nedostatkům skutkových zjištění
28. Soud prvního stupně, s nímž nakonec souhlasil i soud druhého stupně, vycházel ze závěru, že obviněný pro své postavení náměstka primátora pro rozvoj města, člena rady města i zastupitelstva města, a to v období od 4. 12. 2007 do 26. 1. 2010, měl zákonem uloženou povinnost účelně a hospodárně opatrovat a spravovat majetek statutárního města, jak vyplývá z ustanovení §38 odst. 1 a 2 a §69 odst. 2 ZO. Obviněný v rámci výkonu této funkce vedl za město jednání s obchodní společností EUBE, resp. Pyrit Property, týkající se záměru výstavby parkovacího domu, připravoval podklady pro rozhodování RM i ZM včetně důvodových zpráv, sám vždy ve prospěch jím navržených řešení nákupu parkovacího domu městem hlasoval. Dále oba soudy nižších stupňů učinily závěr, že pořízením parkovacího domu za konečnou sjednanou cenu ve výši 74 699 430 Kč byla městu způsobena škoda ve výši nejméně 31 475 209,80 Kč, tj. dokonce o více než 8 milionů Kč vyšší, než jaká byla tvrzena státním zástupcem v obžalobě (neboli zjištěná škoda tvořila 42 % zaplacené částky). K těmto svým závěrům dospěl soud prvního stupně na základě hodnocení provedených důkazů, jde-li o postavení a jednání obviněného, zejména listinných důkazů a svědeckých výpovědí, jde-li o výši škody, vycházel především ze znaleckého posudku ústavu PROFI-TEN a. s., který byl vypracován na základě přibrání soudem prvního stupně pro rozpory dosud opatřených znaleckých posudků.
29. Přes uvedená zjištění však obviněný nebyl uznán vinným žádným trestným činem, ať již v souladu s právní kvalifikací podle obžaloby nebo po změně právní kvalifikace např. porušením povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti, popř. i maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že absentovalo zavinění v jeho úmyslné formě, ale též s odkazem na stejné zdůvodnění i ve formě nedbalostní.
30. Přitom soud prvního stupně vycházel především z toho, že nebyla v hlavním líčení prokázána tvrzení obžaloby spočívající v tom, že obviněný neprovedl tzv. předběžnou finanční kontrolu, naopak bylo prokázáno, že ji, byť v hrubších rysech, provedl, dále že mu nelze klást za vinu snížení počtu parkovacích míst v průběhu výstavby z počtu 111, který byl uveden v projektu před jednáním v příslušných orgánech města, na počet 96 v reálně provedené stavbě. Jednak bylo argumentováno tolerancí ve výši 10 % i co do počtu parkovacích míst, jednak tím, že dalších 6 míst je v tzv. zálivu. Nebylo zjištěno, že by obviněný s projektovou dokumentací manipuloval, že by zamlčoval jakoukoliv skutečnost či při jednání v orgánech města ostatní členy uváděl v omyl. Nelze mu přitom klást za vinu ani případnou laxnost či nepozornost ostatních osob, které rozhodovaly o pořízení parkovacího domu do majetku města. Všem orgánům podle závěrů soudů nižších stupňů vždy předložil veškerou potřebnou dokumentaci a nic jim nezamlčel. Nebylo ani prokázáno, že by si celou záležitost vyhradil do své gesce, aby se tím vyhnul ingerenci ostatních osob (podrobně str. 56 až 63 rozsudku soudu prvního stupně).
31. Soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně ovšem při této argumentaci ve prospěch obviněného opomněly některé skutečnosti, jak je dále naznačeno.
32. Předně to byl (mimo jiné) též obviněný, kdo hlasoval ve prospěch jím předložených návrhů na pořízení parkovacího domu v zastupitelstvu obce, tj. aktivně se zasadil o to, aby v jím navržené ceně statutární město parkovací dům pořídilo. K tomu Nejvyšší soud již na tomto místě připomíná, že podle usnesení Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 2/2014 Sb. rozh. tr. je možno dovodit trestní odpovědnost u každého z členů zastupitelstva obce, který hlasoval ve prospěch zjevně nevýhodné smlouvy poškozující obec, nebrání tomu ani skutečnost, že hlasoval jako člen kolektivního orgánu obce, není třeba, aby jeho hlas byl rozhodujícím, postačí, byl-li jedním z těch, které tvořily nadpoloviční většinu všech hlasů. Jinými slovy za způsobenou škodu obci mohou trestně odpovídat všichni členové zastupitelstva obce, kteří hlasovali pro schválení určitého rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda na majetku obce. V daném případě přitom státní zástupce kladl způsobení této škody za vinu obviněnému, který byl podle něj tzv. hlavní figurou, hlavním hybatelem celého projektu, on byl vyjednavačem za obec se smluvní protistranou, on měl bezprostřední vliv na prezentaci stanoviska obce při sjednávání smluvních podmínek včetně stanovení ceny, on vypracovával důvodovou zprávu a tím obhajoval před orgány obce navržené řešení, bylo také jeho úkolem, aby veškeré skutečnosti byly jasně, zřetelně a bez pochybností předestřeny ostatním členům orgánů obce, v nichž byl projekt projednáván. Proto nelze zcela souhlasit se závěry, že obviněný nemůže za to, že podklady předložené orgánům (především přílohy důvodové zprávy s nepřesným zákresem pořizované stavby) nebyly zcela jednoznačné a přehledné a že z nich zřetelně nevyplývalo, jaký objekt je městem vlastně pořizován.
33. Zejména se ale soudy nižších stupňů nevypořádaly s tím, že kupní cena parkovacího domu byla odvozena z rozpočtu stavby komplexu parkovacího domu a tzv. administrativní části budovy (odhlédneme-li od závěrů, že zřejmě s ohledem na provázanost obou částí budovy nikdy nemělo dojít k jejich formálnímu rozdělení a vytvoření dvou samostatných nemovitých věcí). To přitom bylo zřejmé již z výkazu výměr, především ze zastavěné plochy, které byly odlišné v rozpočtu stavby a následně v určení pozemku a části stavby, které mělo získat město kupní smlouvou do svého vlastnictví. Cena pořizovaného majetku se totiž odvíjela od nákladů na výstavbu celku na zastavěné pl oše 1 746 m², ačkoliv m ěsto pořizovalo pouze objekt na části zastavěné plochy o výměře 1 463 m². Agregovaný rozpočet bylo tedy nutno vztáhnout i k ploše 283 m², na niž měla být postavena administrativní budova, která však neměla přejít do vlastnictví města, naopak měla zůstat v majetku obchodní společnosti EUBE, popř. posléze Pyrit Property. Jak správně upozornil dovolatel, jde v podstatě o cca 16 % plochy, tj. i 16 % celkových nákladů na výstavbu komplexu z tzv. agregovaného rozpočtu, tedy lze ji odhadnout na částku 7 milionů Kč z částky 43,7 milionu Kč, resp. 8,5 milionu Kč z celkových nákladů na pořízení parkovacího domu ve výši 53 milionů Kč (vše bez DPH). Tato tvrzení dovolatele se opírají o listinné důkazy v podobě prvotního návrhu projednávaného RM v prosinci 2007 a připojené důvodové zprávy s agregovaným rozpočtem ve výši 43,7 mil. Kč (bez DPH). Z obsahu důvodových zpráv je patrné, že obviněný s tímto rozpočtem pracoval, byl s ním seznámen a na jeho koncepci se dokonce sám podílel.
34. Soudy nižších stupňů se však opomněly s těmito významnými skutečnostmi vypořádat v rámci skutkových závěrů (v rozsudku soudu prvního stupně od str. 53 dále, v usnesení odvolacího soudu str. 7 a násl.), nijak se k nim nevyjádřily, ačkoli zřetelně vyplývají i z jejich vlastní reprodukce jednotlivých důkazů. Soud prvního stupně si jich musel být vědom, neboť cíleně k tomu zadával i otázky přibranému znaleckému ústavu PROFI-TEN a. s. (viz též str. 28 a 29 odůvodnění jeho rozsudku, jinak opatření o přibrání ústavu PROFI-TEN a. s. na č. l. 2013 a násl. trestního spisu, samotný posudek na č. l. 2042 a násl.). Přitom zřejmě shora zmíněná fakta promítl do vlastního výpočtu způsobené škody, neboť právě ze závěrů uvedeného znaleckého ústavu vycházel. Žádným způsobem je však nepromítl do svých úvah (anebo je nevyjádřil) při hodnocení složek zavinění obviněného.
35. Není také zřejmé, zda se soudy nižších stupňů zabývaly touto otázkou ve vztahu k rozhodování ostatních členů zastupitelstva statutárního města, resp. dalších orgánů města, zda jim byla tato skutečnost známa, zda jednoznačně vyplývala z předložené dokumentace, zda si ji byli vědomi, popř. zda byla zastřena, neobjasněna, obviněný jako předkladatel na ni neupozorňoval, v podstatě se tzv. ztratila v množství předložených údajů, zda s tím mohl obviněný počítat či nikoli etc.
36. Jinými slovy, nebylo dosud vyjasněno, jak soudy nižších stupňů hodnotily skutečnost, že pořizovací cena parkovacího domu byla odvozena od nákladů na výstavbu komplexu, z něhož část měla zůstat zhotoviteli, zda si členové RM a ZM byli vědomi toho, že reálně (v konečném důsledku) bude město financovat výstavbu soukromého objektu v řádu milionů Kč (zřejmě převyšující 7 milionů Kč), že pořizovaný objekt garáží je předražen o 42 %. V obou rozhodnutích soudů nižších stupňů není přitom ani vyjádřeno, že by si této skutečnosti byl vědom obviněný, znal ji, ačkoli to z listinných důkazů vyplývá (pokud on byl jejich předkladatelem a dokonce se měl na jejich vypracování podílet).
37. Ze skutkových závěrů učiněných soudy není ani jasné, zda si pořízení a financování části nemovitosti ve prospěch zhotovitele (bude-li zjištěno), byli vědomi jednak členové rozhodujících orgánů, jednak pracovníci provádějící kontrolu, zda skutečně v tomto směru kontrola proběhla, zda byla provedena řádně (při té příležitosti bude na místě zvážit znovu i otázku, které odbory měly kontrolu provést). Bude třeba jednotlivé svědky konfrontovat se souvisejícími konkrétními okolnostmi a zjistit jejich postoj k nim i ve vztahu k dalšímu jednání.
38. K tomu lze doplnit, že zastupitelstvo města dne 18. 12. 2007 nepřijalo usnesení o schválení pořízení parkovacího domu za cenu 76 215 634 (č. j. ZM/N/4113 na č. l. 884 a násl.). Jak se z rozhodnutí soudů nižších stupňů podává, měla být důvodem tohoto kroku příliš vysoká cena v přepočtu na 1 parkovací místo, a obviněnému bylo uloženo sjednání výhodnější ceny. Sám soud prvního stupně (str. 46 rozsudku) k tomu při reprodukci tohoto důkazu uvedl, že „ tzv. východní záliv se nachází na jiné parcele než „hlavní část PD“, ale plocha tzv. východního zálivu (jeho část) je barevně zvýrazněna shodně jako tzv. hlavní pozemek) “. S tímto poznatkem pak dále soud prvního stupně nijak nepracoval, nepodrobil jej hodnocení, není zřejmé, k jakým závěrům ohledně něj dospěl – byli tím klamáni (ať již záměrně či nikoli) členové zastupitelstva města, kterým byl tento podklad předložen, že předmětem kupní smlouvy bude celý objekt, nebo jim byla situace vysvětlena, že dojde k (zřejmě nesprávnému) rozdělení zakresleného objektu do dvou částí, z nichž pouze tu větší nabude město do vlastnictví. Byli si všichni členové vědomi toho, že náklady na výstavbu a pořízení parkovacího domu jsou počítány z agregovaného rozpočtu zahrnujícího celou stavbu, avšak předmětem převodu bude jen jeho část? Odpovědi na tyto otázky však rozhodnutí soudů nižších stupňů nedávají.
39. S tím ovšem souvisí i jinak podrobně rozvedená argumentace především soudu prvního stupně ohledně počtu parkovacích míst. Kromě toho, že z jeho rozsudku není zcela zřetelný závěr, zda ve skutečném počtu 96 míst jsou započítána jen ta v budově (resp. její části) náležející městu a že 6 dalších míst je již v tzv. zálivu, tj. v části administrativní budovy nepatřící městu (tak by tomu mělo být), nebo je v počtu 96 parkovacích míst zahrnuto již i oněch 6 z administrativní části budovy, není zřejmé, proč by měla být do možné odchylky 10 % započítána i ta místa, jejichž výstavbu město sice (zřejmě) zaplatilo, avšak do svého vlastnictví nezískalo. Jinak povolená tolerance 10 % ze 111 projektovaných míst je 11,1 místa, přičemž podle závěrů soudů nižších stupňů bylo vybudováno o 15 míst méně, tj. mimo sjednanou toleranci, navíc reálně jich je ještě méně (viz dále). Těžko lze přijmout i argumentaci soudů nižších stupňů, že v projektu ještě není zřejmý počet parkovacích míst, která jsou různá s ohledem na využití parkovacího domu. To měl právě na starosti obviněný, který s určitým záměrem a zdůvodněním návrh na pořízení parkovacího domu městem předkládal (a to včetně určení účelu parkování – pro veřejnost či pro rezidenty sousední nemovitosti, tj. se záměrem plnit veřejnou službu umožněním parkování veřejnosti či dotovat soukromé parkování rezidentů). Pokud by obviněný postupoval s péčí řádného hospodáře, měl by dbát na co nejpodrobnější vypracování projektu, který by poté předložil k řádné kontrole buď vlastním pracovníkům města v rámci jejich působnosti, čímž by se označené nesrovnalosti odhalily již v této fázi příprav, anebo zařídit kontrolu vnější, a to právě znaleckým posudkem, jak někteří svědci uváděli, že to bylo pro takové typy projektů obvyklé. Vždyť rozměry budovy i jejích částí musejí být v zásadě zřejmé jak pro územní rozhodnutí o umístění stavby, tak pro stavební povolení, logicky by měly být určující i pro investora stavby, rozměry parkovacích míst pak vyplývají z technických norem (zejm. ČSN 73 6056 a ČSN 73 6058), bez jejichž dodržení by stavba nemohla být zkolaudována. Z toho je zřejmé, že již v době projektování musí být patrný nejen počet, ale i rozmístění jednotlivých parkovacích stání, což by mělo být pro každého řádného hospodáře plánujícího výstavbu parkovacího domu či financování jeho výstavby s následnou koupí to nejdůležitější, na co by měl zaměřit pozornost. Ostatně v daném případě dokonce ani nebylo vytvořeno 96 plnohodnotných parkovacích míst pro osobní automobily, s nimiž je v rozsudku počítáno, neboť 2 z nich jsou vhodná pouze pro jednostopá vozidla, další parkovací místo pro invalidy nesplňuje požadavek na délku, navíc ani neodpovídá projektové dokumentaci, jak vyplývá ze závěrů ústavního znaleckého posudku (viz str. 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), které bez pochybností převzal i soud druhého stupně. Reálně tak bylo vytvořeno méně míst než 96 (skutková zjištění v tomto směru ovšem nejsou z rozhodnutí soudů nižších stupňů jednoznačná, nadto není učiněn závěr, zda to mohlo být rozpoznatelné i pro obviněného již z projektové dokumentace, resp. co obviněný učinil pro to, aby ověřil tvrzení zhotovitele stavby, že v převáděné části skutečně oněch 111 parkovacích míst vznikne).
40. Není ani zřejmé, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s tím, že pro zastupitelstvo města mělo být ještě dne 18. 12. 2007 rozhodující, jaká je cena v přepočtu na jedno v budoucnu vzniklé parkovací místo při uvažované kupní ceně celého parkovacího domu ve výši 76 215 634 Kč za 111 parkovacích míst, ani s tím, v důsledku čeho se náhled členů zastupitelstva města změnil během krátkého období (jen nepatrně přesahujícího dobu jednoho měsíce). Dne 29. 1. 2008 bylo totiž odhlasováno pořízení parkovacího domu za cenu jen mírně upravenou na 74 966 460 Kč, tj. za cenu jen o 1 249 174 Kč nižší. V přepočtu jde o úsporu pouhých 11 254 Kč na 1 plánované parkovací místo při uvažované ceně po slevě ve výši 675 374 Kč. Reálně však bylo pořízeno 1 parkovací místo za 780 900 Kč (podle poměru kupní ceny parkovacího domu a 96 parkovacích míst), případně 806 090 Kč (při poměru kupní ceny parkovacího domu a 93 plnohodnotných míst). Přitom cena obvyklá za 1 parkovací místo byla i podle ústavního znaleckého posudku tehdy významně nižší – viz str. 35 rozsudku soudu prvního stupně v bodě 5) – ceny se pohybovaly okolo 500 000 Kč na 1 parkovací místo. Rovněž zůstala soudy nezodpovězena otázka, zda se na jednání rady města (dne 15. 1. 2008), resp. posléze zastupitelstva města (dne 29. 1. 2008) řešila geneze vzniku kupní ceny, zda si členové obou orgánů byli vědomi toho, že se cena odvíjí od financování i budoucího soukromého majetku zhotovitele stavby či nikoli, popř. jaká byla stanoviska jednotlivých osob, proč tak jednali etc.
41. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s dalším poznatkem, který vyplývá z obsahu trestního spisu a který se týká poskytování finančních prostředků obchodní společnosti EUBE ještě před koupí samotného parkovacího domu městem. Podle usnesení zastupitelstva města č. j. ZM/2006/1944 ze dne 17. 10. 2006 (č. l. 1169-1171 tr. spisu) byla schválena finanční podpora ve výši 12 380 000 Kč obchodní společnosti EUBE, jejímž předkladatelem byl také obviněný J. M. Šlo o příspěvek na vybudování polyfunkčního komplexu v bývalé mlékárně, kterým měly být uhrazeny náklady spojené s realizací dvoupodlažního veřejného parkoviště jako veřejně prospěšné stavby. Tento příspěvek se skládal ze dvou položek, a sice z nákladů na vybudování vjezdu do veřejného parkoviště přes polyfunkční dům (položka č. 11 v hodnotě 8 000 000 Kč) a dále z „prozelenění“ střechy tohoto parkoviště (položka č. 016 včetně nákladů na střešní krytinu v hodnotě 4 379 486 Kč). Následně obviněný při vyjednávání o koupi parkovacího domu pracoval s rozpočtem stavebních prací (tzv. agregovaným rozpočtem) – Rekapitulace DUR 02/2007 – Parkovací objekt při ulici H. (č. l. 191-194 tr. spisu), předloženým obchodní společností EUBE, který ovšem též zahrnoval pod č. 71231 položku tzv. zelené střechy v hodnotě 4 182 500 Kč. Na její vybudování však mělo město již předtím poskytnout dotaci na základě výše uvedeného usnesení č. j. ZM/2016/1944 ze dne 17. 10. 2006. Soudy nižších stupňů se přitom vůbec nezabývaly ani otázkou, zda skutečně zhotovení tzv. zelené střechy bylo jednak nejprve dotováno městem, jednak posléze tytéž náklady na její pořízení nebyly zaplaceny podruhé v rámci kupní ceny nemovitosti, která se dovíjela od agregovaného rozpočtu na výstavbu parkovacího domu (včetně administrativní části budovy). Podobně to platí i o dotaci na náklady zřízení vjezdu přes jinou budovu.
d) K právní kvalifikaci a otázkám zavinění zvláště
42. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou (v daném případě mělo jít dokonce o škodu velkého rozsahu, která je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby).
43. Obviněnému bylo kladeno za vinu porušení zákonné povinnosti uvedené v §38 odst. 1, 2 a §69 odst. 2, 4 ZO tím, že obviněný nejednal s péčí řádného hospodáře ku prospěchu obce, naopak že ji svým jednáním poškodil. Již soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na postavení obviněného měl uvedené povinnosti respektovat (str. 53 až 54 odůvodnění jeho rozsudku), a současně konstatoval, že jejich porušením obviněný (spolu s dalšími osobami) způsobil škodu ve výši 31 475 209,80 Kč.
44. Dále je třeba připomenout, že podle §38 odst. 1 ZO mimo jiné musí být majetek obce využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Podle §38 odst. 2 ZO musí být majetek obce chráněn před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím. Podle §39 odst. 2 ZO se při úplatném převodu majetku cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem, přičemž odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna. Posledně uvedené ustanovení se však má použít pouze na případy, kdy obec prodává vlastní majetek, tedy je při úplatném převodu stranou prodávající (srov. Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 238 a násl.). Nicméně podobné nároky je možno klást na rozhodující osoby v rámci jejich obecné povinnosti hospodárně nakládat s majetkem obce i pro případy opačné, tj. pokud obec úplatným převodem získává do svého majetku určitou nemovitost, jako se stalo v dané věci. Základním hlediskem při sjednané vyšší ceně, než je cena obvyklá, bude vyřešení otázky, nakolik byl postup v souladu se zájmy obce (viz §38 odst. 1 ZO). O nabytí nemovitých věcí rozhoduje zastupitelstvo obce podle §85 písm. a) ZO. Požadavky na náležité dodržení povinností péče řádného hospodáře by pak mělo platit především v takovém případě, kdy se vlastně svým způsobem obchází (nikoli však prokazatelně zjevně účelově či přímo porušují) zákonná pravidla vyplývající z úpravy o zadávání veřejných zakázek. Pokud by totiž obec pořídila od soukromého subjektu nejprve předmětný pozemek, poté by na něm sama postavila obecně prospěšnou stavbu, musela by při výběru dodavatele stavebních prací postupovat striktně podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Ten se však neužije na případ, kdy obec uzavře smlouvu o budoucí kupní smlouvě s tím, že soukromý subjekt sám stavbu postaví se zárukou pozdějšího odkoupení nemovitosti obcí, nedochází tak k výběru vhodného spolukontrahenta za přísných podmínek ve veřejné soutěži. Ani v takovém případě však není možno zcela rezignovat na ochranu obecního majetku, s nímž nesmí být nakládáno nehospodárně. To zajišťují shora uvedená ustanovení zákona o obcích.
45. Z uvedeného lze vyvodit závěry i pro nové rozhodování v této trestní věci. Zodpovězeny by měly být především tyto otázky – byla sjednána cena nikoli obvyklá, byla způsobena městu škoda odpovídající rozdílu mezi cenou obvyklou a sjednanou, byla cena vyšší zdůvodněna, předložil obviněný náležitou argumentaci rozhodujícím orgánům, především zastupitelstvu odůvodňující rozdíl mezi cenou obvyklou a sjednanou, byl takový rozdíl věcně zdůvodnitelný zájmem města, byly tyto důvody předmětem jednání v orgánech města, především pak zastupitelstva města, nebylo možno sledovaného účelu dosáhnout jinak etc. V závislosti na tom pak lze usuzovat na naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty porušení povinnosti při správě cizího majetku (avšak to platí i ve vztahu k případnému dovození trestní odpovědnosti za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby). Na řadu z těchto otázek soudy nižších stupňů přitom odpověděly tak, že ve zjištěném skutku by bylo možno shledat naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku.
46. Rozhodnutí soudů nižších stupňů, jimiž byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce, byla založena nikoli na nedostatku znaků objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, ale na absenci znaku zavinění. Je tak možné jen předjímat, ač to nebylo zcela explicitně vyjádřeno v odůvodnění obou rozhodnutí, že naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku považovaly soudy za nepochybné (znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby se rozhodnutí soudů nižších stupňů vůbec nezabývala). Vyplývá to vlastně i z toho, že absence zavinění byla pro soudy nižších stupňů (s tímto závěrem krajského soudu souhlasil i vrchní soud) jediným důvodem zproštění obviněného trestní odpovědnosti, přičemž zaviněním je možno se zabývat až v okamžiku, jsou-li pozitivně zjištěny okolnosti naplňující objektivně-deskriptivní i normativní znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy znaky její objektivní stránky.
47. Trestný čin podle §220 tr. zákoníku (stejně tak i druhý z trestných činů podle §329 tr. zákoníku) je trestným činem úmyslným (§13 odst. 2 tr. zákoníku), postačí přitom zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
48. Zde je na místě připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy.
49. Trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, dolus directus ), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis ). Srozuměním podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
50. O úmysl přímý tak jde především v případech, kdy pachatel ví jistě, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, v takových případech nemůže takový výsledek svého jednání nechtít (vědomí jistoty a chtění). Dále jde o úmysl přímý, pokud pachatel považuje za možné, že svým jednáním takové porušení nebo ohrožení způsobí, a zároveň je chce způsobit (vědomí možnosti a chtění). O úmysl nepřímý jde tehdy, kdy pachatel ví o možnosti, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit tento zájem, a pro ten případ je s tím srozuměn, a to alespoň do té míry, že je s tím smířen (vědomí možnosti a srozumění).
51. Naproti tomu o vědomou nedbalost [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde tehdy, pokud pachatel sice ví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. O případ nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] jde, pokud pachatel ani neví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům vědět měl a mohl. K tomu všemu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 202 a násl.; Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 179 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vyd. Praha: Leges, 2016, str. 222 a násl.
52. Rozhodně přitom není možné zaměňovat formu jednání (konání a opomenutí) a formu zavinění (úmysl přímý a nepřímý, nedbalost vědomá a nevědomá), jak to učinil soud prvního stupně při svém závěru, že nevědomá nedbalost nepřichází v úvahu tam, kde pachatel má něco aktivně konat (str. 62 odůvodnění jeho rozsudku). Samozřejmě existují i trestné činy, které jsou z hlediska formy zavinění nevědomě nedbalostní, podle formy jednání je zase lze označit za nepravé omisivní – např. usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku při porušení zvláštní povinnosti konat podle §112 tr. zákoníku, přičemž pachatel smrt způsobí z nevědomé nedbalosti (např. řidič, který způsobil dopravní nehodu nepoznal, že zraněný chodec ještě žije, ač to měl a mohl poznat, neposkytl mu pomoc, v důsledku čehož chodec zemřel).
53. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa pachatele. V daném případě ovšem není zcela zřejmé, k jakým skutkovým závěrům soudy nižších stupňů dospěly, jde-li o naplnění obou složek zavinění (intelektuální a volní), a to ve vztahu k jednotlivým skutkovým okolnostem, které naplňují objektivně-deskriptivní, příp. i normativní znaky. Takové závěry z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů jednoznačně nevyplývají, jak bylo zevrubně naznačeno shora, ohledně řady okolností navíc nebyly učiněny ani objektivní závěry o jejich existenci (či naopak neexistenci). Předně je třeba posoudit, zda obviněný o těchto okolnostech věděl, resp. představoval si je alespoň jako možné. Teprve při kladné odpovědi bude možno zodpovědět otázku ohledně naplnění volní složky zavinění (pomíjíme přitom nyní otázku vývojových stadií jako forem trestné činnosti). Nepůjde-li přímo o chtění, je dán nepřímý úmysl i v případě srozumění. To předpokládá, jak bylo shora stručně naznačeno, alespoň vědomí možnosti existence takové skutečnosti, tedy pachatel si určitou okolnost musí představovat jako možnou, aby k ní vůbec mohl mít nějaký kladný volní vztah, a to alespoň v míře srozumění (musí brát určitou okolnost za vážně možnou a pro ten případ s ní být srozuměn). Pokud si je pachatel vědom možnosti existence určité okolnosti, je pak zapotřebí v závislosti na naplnění volní složky zavinění odlišit: 1) úmysl přímý, při němž si pachatel takovou okolnost přeje, chce ji, 2) úmysl nepřímý, při němž je s takovou okolností srozuměn (a to alespoň tak, že je s ní smířen), a 3) vědomou nedbalost, při níž se bez přiměřených důvodů spoléhá, že taková skutečnost nenastane (a on tak neporuší či neohrozí zájem chráněný trestním zákonem).
54. V uvedeném případě z rozsudků soudů nižších stupňů jednoznačně nevyplývá, že by dospěly k závěru, že obviněný věděl o tom, že cena je stanovena na základě agregovaného rozpočtu výstavby komplexu budov, z něhož jen část nabude město do svého vlastnictví, že tak město pořídí předražený objekt za cenu, která zahrnuje i výstavbu soukromého objektu, resp. že v ceně by mohly být zakomponovány i takové práce, na něž předtím město poskytlo dotaci. Pokud obviněný věděl jistě, že následek v podobě škody městu v důsledku jeho jednání nastane, nemohl by současně takový následek nechtít (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015). Teprve tehdy, pokud bude postaveno najisto, že si obviněný byl vědom možnosti, že popsaným způsobem může k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem dojít, bude na místě se náležitě zabývat volním vztahem obviněného k takovým skutečnostem, tj. vyřešit, zda takovou možnost chtěl (přímý úmysl), byl s ní srozuměn (nepřímý úmysl), anebo se bez přiměřených důvodů spoléhal, že nenastane (vědomá nedbalost). Nakonec v případě, že by ani o tom nevěděl, bylo by třeba vyřešit, zda o tom vědět měl a mohl. V případě obou nedbalostních forem zavinění je třeba vyřešit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti v rovině objektivní i subjektivní (nevědomá nedbalost) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr.
55. Na místo přijetí jasných a srozumitelných závěrů ohledně obou složek zavinění ve vztahu k podstatným skutečnostem, které by mohly naplňovat znaky trestných činů kladených obviněnému za vinu, zabývaly se soudy nižších stupňů některými okolnostmi z tohoto hlediska nepodstatnými. Předně zkoumaly motivaci jednání obviněného, zda měl úmysl se sám obohatit, ač to mu nebylo kladeno za vinu a není to nezbytné pro naplnění znaků skutkových podstat daných trestných činů (v případě trestného činu zneužití pravomocí úřední osoby jde jen o jednu z více alternativ). Současně však jen z toho, že takový úmysl přesahující objektivní stránku, který ani není pro naplnění znaků trestných činů vyžadován, nebyl prokázán, nelze dovozovat, že obviněný byl veden „bohulibým“ záměrem rekultivace daného prostoru a že tedy neměl úmysl obec poškodit, resp. že dokonce jen proto nevěděl a vědět nemohl, že město pořídilo značně předražený majetek. Takové závěry jednak odporují základní logice, neodlišují složky vědomostní a volní v rámci zavinění a pro posouzení možné nedbalosti zcela pomíjejí otázku dodržení povinné míry opatrnosti. Především ale nemají logickou návaznost na provedené důkazy, na obsah listin založených ve spise, z nichž by měla vyplývat vědomost obviněného o způsobu stanovení a obsahu kupní ceny převáděných nemovitostí, jak bylo rozvedeno shora v části týkající se dosavadních skutkových zjištění.
56. Současně je třeba upozornit na to, že porušení povinnosti při správě cizího majetku je trestné při úmyslném zavinění (§220 tr. zákoníku), za splnění dalších podmínek i při hrubé nedbalosti (§221 tr. zákoníku), která může mít formu vědomé i nevědomé nedbalosti. Avšak došlo-li ke skutku za účinnosti dřívějšího trestního zákona z roku 1961 (§255a zákona č. 140/1961 Sb.), musela by být naplněna jednak forma nedbalosti vědomé, jednak by muselo jít o hrubou nedbalost – viz usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 2/2014-II. Sb. rozh. tr.
57. Pro odlišení eventuálního úmyslu a vědomé nedbalosti lze pak vycházet v souladu s odbornou literaturou a platnou judikaturou především z toho, zda pachatel (zde obviněný) počítal s nějakou konkrétní okolností, která by mohla zabránit vzniku následku, jenž si pachatel představoval jako možný. Přitom eventuální úmysl nevylučuje ani situace, kdy pachatel sleduje cíl souladný s právním řádem a eventualita vzniku následku je mu nepříjemná. V tomto případě jde o to, zda pachatel počítal s nějakou konkrétní skutečností, pro kterou by se důvodně mohl spoléhat na to, že ke škodě na spravovaném majetku nedojde a nebude ani porušena povinnost jej řádně spravovat, jakkoliv si byl této možnosti vědom (např. byl dán mimořádný zájem na straně města i přes nepříznivou cenu vyšší než obvyklou pořídit takový majetek pro blaho obce, přičemž jiným způsobem nebylo možno obecní zájem splnit apod.).
58. O eventuální úmysl jde i tehdy, je-li pachatel s takovou možností smířen, pokládá-li ji za vážně možnou (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Definice ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku přitom má pomoci zejména při řešení případů lhostejnosti pachatele ve vztahu k následku. Připomenout vedle dostupných komentářů a učebnic (např. Šámal, P., a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 222-223) je možno i známý článek JUDr. Adolfa Dolenského (Dolenský, A. Eventuální úmysl aneb případ slečny ze střelnice. Právní rozhledy, č. 2/1998, str. 55 a násl.), jenž pojednává o pojetí eventuálního úmyslu, které je nejrozšířenější v německy mluvících zemích a mělo vliv na formulaci §5 rakouského trestního zákoníku upravujícího zavinění, jež zase bylo vzorem pro českého zákonodárce při formulaci §15 odst. 2 tr. zákoníku. Autor upozorňoval na potřebu naplnění vědomostní složky zavinění v té podobě, že pachatel musí brát riziko vážně (brát za vážně možné) a musí se s ním vyrovnat, neboli nynějším termínem smířit (německy „sich damit abfindet“). V takovém případě jedná s eventuálním úmyslem. Taková varianta však není naplněna, pokud pachatel pouze o riziku ví a spolehne se, že následek nenastane, ani v případě bere-li riziko vážně, ale spoléhá se, že následek nenastane (zde se zpravidla ale žádá, aby se spoléhal na nějakou konkrétní okolnost), ani pokud pachatel pouze ví o riziku, ale nebere jej vážně, ačkoliv je s ním vyrovnán (smířen). V uvedených případech jde o vědomou nedbalost.
59. Jednotlivé složky zavinění (vědomostní a volní) přitom nelze zaměňovat, vzájemně nahrazovat, třebaže jsou navzájem propojené a podmíněné, neboť složka vědomostní je podmínkou složky volní (která bez prvně uvedené nemůže být naplněna). Z judikatury z poslední doby k odlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti ve vztahu k následku zvláště srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015 (zejména body 29. až 32. jeho odůvodnění).
60. Při posuzování odlišností mezi vědomou nedbalostí a eventuálním úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které se pachatel spoléhá, že trestněprávní následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale s eventuálním úmyslem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 236).
61. V daném případě však není z rozhodnutí soudů obou stupňů vůbec zřejmé, na pokladě jakých důkazů (a zjištění) dospěly k názoru, že obviněný spoléhal na určité (pak jaké) konkrétní důvody, pro které by neměl být trestně odpovědný. Jednoznačné skutkové závěry o tom musí ovšem na základě provedeného dokazování učinit soudy nižších stupňů, neboť zejména soudu prvního stupně přísluší provádění dokazování a důsledné hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich souhrnu. V dané věci krajský soud neučinil jasné skutkové závěry, zda obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti, zda věděl, že svým jednáním (neboli způsobem v zákoně uvedeným) může způsobit trestněprávně relevantní následek. Vytýkané pochybení pak nenapravil ani soud odvolací. Pokud by navíc bylo zjištěno, že obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti, věděl by jistě, že jím zvoleným postupem bude městu způsobena škoda, pak by v tomto směru (ve vztahu k tomuto znaku) bylo možno uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52; shodně i Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář §1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 ). Pokud by skutkový závěr soudů byl takový, že obviněný věděl o možnosti, že škoda může vzniknout, pak by musely objasnit i další významnou skutkovou okolnosti, tj. jaká byla vůle obviněného ve vztahu k tomuto znaku (chtění/srozumění/žádná), aby bylo možné správně právně kvalifikovat konkrétní formu zavinění.
62. Shora uvedené závěry ohledně zavinění lze vztáhnout i na druhý trestný čin, který v žalovaném skutku spatřovala obžaloba, a sice na trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákona, který je též úmyslným trestným činem. Trestní zákoník obsahuje i nedbalostní verzi takového útoku proti stejnému právnímu statku v ustanovení §330 tr. zákoníku o trestném činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. I v tomto případě bude tedy třeba se náležitě vypořádat se všemi zákonnými znaky obou trestných činů, a to včetně složky zavinění, přičemž nejprve bude třeba si vyjasnit skutkové podklady ohledně jeho jednotlivých složek ve vztahu ke všem rozhodným skutečnostem odpovídajícím objektivně-deskriptivním a normativním znakům příslušné skutkové podstaty.
63. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje za důvodné námitky dovolatele, jimiž zpochybnil závěry soudů nižších stupňů, že nebyly naplněny znaky subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Podobně to platí i o druhém trestném činu, jehož znakům ale soudy nižších stupňů prakticky nevěnovaly pozornost.
VI. Závěrečné shrnutí
64. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání nejvyššího státního zástupce a podle §265k odst. 1 tr. řádu z jeho podnětu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 5 To 11/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 T 6/2014, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
65. Krajský soud v Hradci Králové následně zváží, nakolik bude třeba s ohledem na výše uvedené požadavky na zjištění skutkového stavu se zaměřením na právně relevantní otázky týkající se výkladu zavinění a jeho složek, jakož i dalších znaků skutkových podstat relevantních trestných činů, jak vyplývají z trestněprávní teorie i z dosavadní ustálené judikatury, doplnit dokazování, či zda je možno učinit nové rozhodnutí bez takového doplnění pouze na základě stávajících důkazů. Učiní tak za součinnosti stran, zejména státního zástupce, přičemž se vypořádá s případnými návrhy na doplnění dokazování. Na základě řádně provedeného dokazování pak učiní jasné skutkové závěry, které náležitě právně posoudí při respektování judikatury a shora rozvedených právních názorů ve vztahu k relevantním zákonným znakům příslušných skutkových podstat. Při novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
66. Protože zjištěné vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit ve veřejném zasedání, rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání, jak vyplývá z ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.