ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.833.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 833/2017-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovoláních, která podali obviněný Ing. Q. V. T. , obviněná Y B. N. a obviněný M. D. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 2 To 13/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 28/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se ohledně obviněné Y. B. N. částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 2 To 13/2016, a to ve výroku, jímž jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část tohoto rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání, která podali obvinění Ing. Q. V. T. a M. D. D., o d m í t aj í .
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 4 T 28/2011, byli obvinění Ing. Q. V. T., Y. B. N., M. D. D. a dalších sedm spoluobviněných uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přečinem padělání a pozměnění (krajský soud zjevně omylem nesprávně uvedl „pozměňování“) předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle §245 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, a všemi trestnými činy dílem dokonanými, dílem nedokonanými ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Trestná činnost obviněných ve stručnosti a se zdůrazněním jednání právě uvedených dovolatelů spočívala v tom, že:
s dalšími dosud neustanovenými osobami coby členové utajeného společenství s vlastní organizovanou strukturou a z toho vyplývající dělbou práce, v úmyslu zkrátit spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo, v období nejméně od února 2009 do současnosti (v případě P. V. H. do 13. 2. 2010) na různá místa v České republice, zejména do lokalit Středočeského a Karlovarského kraje, dováželi v kontejnerových zásilkách ze zahraničí, převážně z Vietnamu, tabákové listy, a dále si nezjištěným způsobem obstarávali ostatní prostředky potřebné k výrobě tabákových výrobků, a to řezací stroje, nástroje na ruční plnění dutinek cigaret apod., z nichž v ručních dílnách vyráběli cigarety určené konečným spotřebitelům, přičemž tyto tabákové výrobky a jejich obaly, v úmyslu usnadnit jejich distribuci a prodej opatřovali bez souhlasu oprávněných vlastníků ochrannými známkami na trhu již známými a zavedenými, které jsou podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, zapsány v rejstříku ochranných známek, dále kromě toho též nelegálně dováželi již hotové cigarety do České republiky a tyto nelegálně vyrobené či dovezené tabákové výrobky, buď přímo neoznačené platnou tabákovou nálepkou v rozporu s ustanovením §114 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nebo označené nálepkou padělanou, poté prostřednictvím sjednaných prodejců v příhraničních tržnicích distribuovali konečným odběratelům v České republice a dalších zemích Evropské unie, ačkoli k takové činnosti neměli povolení příslušného celního úřadu České republiky k dovozu a přijímání tabákových výrobků podle §108 a 109 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ani rozhodnutí příslušného živnostenského úřadu, tohoto jednání se obvinění dopouštěli v objektech specifikovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině pod písmeny a) – n), jednotliví obvinění se na trestné činnosti jako členové organizované skupiny podíleli tím, že
obvinění T. T. H. N. a Ing. Q. V. T. společně organizovali dovoz tabákových listů a řezacích strojů na tabákové listy do České republiky, kdy obviněný Ing. Q. V. T. ve dnech 2. 10. 2009, 1. 12. 2009, 4. 3. 2010, 12. 3. 2010 a 18. 3. 2010 osobně asistoval při vykládce dovezeného nákladu tabákových listů (vždy v objemu 20 000 kg) do skladových prostor, k nimž ve dvou případech měl klíče, v jednom případě osobně na letišti vyzvedával řezací stroj na tabákové listy a asistoval při jeho převozu do jednoho z objektů v P., kde byl také sklad dovážených tabákových listů,
obviněná Y. B. N. a další dva spoluobvinění společně organizovali úpravnu tabáku v objektu na adrese P.– Ch., S., úkolovali zde pracující dělníky a dováželi jim jídlo a zajišťovali přísun tabáku ke zpracování, za tím účelem byli hlavně obvinění Y. B. N. a X. B. P. v osobním a telefonickém kontaktu s obviněnými Ing. Q. V. T. a T. T. H. N., od nichž odebírali tabákové listy a stroje k jejich úpravě,
obviněný M. D. D. a další dva spoluobvinění Q. V. L. a T. P. D. byli v četném osobním a telefonickém kontaktu, organizovali společně nelegální ruční výrobny cigaret umístěné v Ch., A. a M. L., k této činnosti odebírali zpracovaný tabák od další obviněné a ostatní netabákový materiál potřebný ke kompletaci cigaret od jiných neztotožněných osob, dále najímali jednotlivé osoby vietnamské národnosti, které měly za úkol provádět ruční výrobu cigaret a jejich balení, přičemž těmto osobám prostřednictvím vedoucích pracovníků dávali pokyny, jaké cigarety se mají vyrobit a v jakém počtu se mají připravit na následnou distribuci, jež pak byla prováděna na základě telefonických objednávek a SMS zpráv pomocí blíže neztotožněných osob na příhraničních tržnicích v Karlovarském kraji,
další konkrétní součinnost ostatních spoluobviněných a objemy nelegálních cigaret zajištěných při domovních prohlídkách dne 11. 5. 2010 jsou podrobněji rozvedeny v tzv. skutkové větě,
přičemž jednání v popisu skutku se spoluobvinění dopustili jako členové organizované skupiny v úmyslu zkrátit spotřební daň z tabákových výrobků a daň z přidané hodnoty, čemuž odpovídá rozdělení úkolů mezi jednotlivé členy této skupiny a plánovitost a koordinovanost při utajování dovozu a výroby tabákových výrobků, a dále byli všichni obvinění nejméně srozuměni s tím, že dovoz, výroba, distribuce a následný prodej tabákových výrobků je nepovolený a porušují daňové zákony, čemuž odpovídá to, že nebyly objednány a použity tabákové nálepky, přičemž objednání těchto tabákových nálepek plní funkci daňového přiznání podle zákona o spotřebních daních, a tedy nejméně 10 240 kg tabáku ke kouření vyrobeného z celkově dovezených 80 000 kg tabákových listů a z něho vyrobených nejméně 92 312 kusů padělků cigaret, a z množství 140 900 kusů pašovaných cigaret nebyla vyměřena a zaplacena spotřební daň z ve výši 14 360 805 Kč a taktéž daň z přidané hodnoty ve výši 2 889 038 Kč a clo ve výši 30 841 Kč, čímž obvinění způsobili České republice, zastoupené příslušnými správci daně, škodu v celkové výši 17 280 682 Kč.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný Ing. Q. V. T. odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, dále mu soud uložil podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku (krajský soud opomněl citovat odst. 2 §68 tr. zákoníku) peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč v celkem 500 denních sazbách po 2 000 Kč, a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, vedle toho byl obviněnému ještě uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obvinění Y. B. N. a M. D. D. byli shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, k výkonu tohoto trestu byli podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem a současně soud těmto dvěma obviněným uložil ještě trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Kromě trestů shora jmenovaným třem obviněným ukládal krajský soud ještě tresty dalším sedmi spoluobviněným. Všem deseti spoluobviněným dále soud uložil podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozeným obchodním společnostem Philip Morris Products S. A., částky ve výši 81 352 Kč a 462 EUR a Imperial Tobacco CR, s. r. o., ve výši 30 177,96 Kč. Zároveň soud podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to konkrétně věcí specifikovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku pod body 1) – 18).
3. Proti uvedenému rozsudku podali obvinění Ing. Q. V. T., X. B. P., Y. B. N., Q. V. L., M. D. D., T. P. D., Q. T. D. a v neprospěch všech obviněných také státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání. Vrchní soud v Praze k odvolání obviněných rozsudkem ze dne 10 . 6. 2016, sp. zn. 2 To 13/2016, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v celém výroku o trestu ohledně odvolatelů, o jejichž trestech podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl a uložil jim příslušné tresty. Obviněný Ing. Q. V. T. byl podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, současně soud tomuto obviněnému uložil podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest, a to 500 denních sazeb po 2 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obvinění Y. B. N. a M. D. D. byli shodně odsouzeni k úhrnným trestům odnětím svobody v trvání pěti roků podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, pro jejichž výkon byli zařazeni podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněné Y. B. N. vrchní soud uložil ještě trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
a) dovolání, které podal obviněný Ing. Q. V. T.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný Ing. Q. V. T. dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domníval, že napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem svého podání dovolatel shrnul dosavadní průběh trestního řízení, připomněl ve věci vydaný první rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 4 T 28/2011, jímž byli všichni obvinění zproštěni obžaloby, avšak tento rozsudek by z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných zrušen Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 3 To 15/2013, a teprve poté následoval odsuzující rozsudek krajského soudu a na něj navazující rozsudek vrchního soudu napadený jeho dovoláním.
6. V další části dovolání obviněný namítl, že u všech tří trestných činů, jimiž byl uznán vinným, chybí ve výroku o vině vyjádření subjektivní stránky. Obdobně podle jeho názoru scházely v popisu skutku ve vztahu k jeho osobě některé zákonné znaky charakterizující trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti, aniž by je však jakkoli blíže konkretizoval. Ke zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením nebyly podle obviněného popsány ohledně jeho osoby žádné znaky této skutkové podstaty. Skutková zjištění soudů ohledně jeho postavení ve skupině pachatelů jako „prodloužené ruky“ obviněné T. T. N., jakož i obsah telefonických záznamů vypovídají spíše o jeho roli pomocníka k protiprávnímu jednání než samotného pachatele. Proto vyslovil požadavek, aby jeho jednání bylo právně posouzeno jako účastenství na trestných činech podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a podle §245 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
7. Proto obviněný Ing. Q. V. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené i jemu předcházející rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. K podání dovolatele, jakož i k mimořádným opravným prostředkům dalších dvou dovolatelů, se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel (dále jen „státní zástupce“). Na výhrady obviněného o absenci vymezení znaků skutkových podstat v popisu skutku ve vztahu k jeho osobě poukázal na úvodní část skutkové věty a dále připomněl spáchání trestných činů v součinnosti, tedy že nebylo nutné, aby svým jednáním obviněný Ing. Q. V. T. naplnil všechny znaky příslušných skutkových podstat. Subjektivní stránku podle státního zástupce soud prvního stupně vystihl na str. 85 svého rozhodnutí a doplnil, že dovolatel si ve svém postavení musel být vědom skutečnosti, že jím dovážený tabák nebyl prodán jinému subjektu k jeho zpracování, ba naopak asistoval při dovozu řezacích strojů, a tudíž věděl o svém zapojení do nelegální výroby cigaret, na níž se podílelo více osob. Požadavek dovolatele na posouzení jeho účasti na trestné činnosti jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby, popř. i k trestnému činu padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti odmítl s tím, že konkrétní jednání obviněného nebylo pouze podporou pachatelů, ale podstatným článkem řetězu na sebe navazujících činností, které směřovaly v souhrnu k dokonání trestných činů. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl odmítnout dovolání, které podal obviněný Ing. Q. V. T., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
b) dovolání, které podala obviněná Y. B. N.
9. Mimořádný opravný prostředek uplatnila také obviněná Y. B. N., opřela jej o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu a směřovala své dovolání výhradně proti té části výroku o trestu, v níž jí byl odvolacím soudem uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků.
10. Dovolatelka namítla, že uložení tohoto druhu trestu u ní vylučuje ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, případně §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť je matkou státní občanky České republiky H. N. Zdůraznila, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie a také v době rozhodování soudu prvního stupně měla platné povolení k trvalému pobytu na území České republiky, kde žije již 21 let. V České republice žijí i její ostatní děti a má zde veškeré pracovní a sociální vazby. K prokázání svých tvrzení přiložila kopii rodného listu a pasu H. N. a kopii svého průkazu o povolení k trvalému pobytu. Obviněná se ohradila proti postupu soudů, jež na zmíněné skutečnosti opakovaně upozorňovala, a které se jimi vůbec nezabývaly. Ani jeden ze soudů nevyjádřil své úvahy, jimiž byl veden při ukládání trestu vyhoštění. Vrchní soud sice v odvolacím řízení nově rozhodoval o trestech obviněných, z nichž u některých dokonce na rozdíl od krajského soudu upustil od uložení trestu vyhoštění, a dovolatelce zmírnil trest vyhoštění z území České republiky z doby trvání na neurčito na dobu pěti roků, ale přesto ani on se blíže k osobním poměrům obviněné nevyjádřil. Přitom u spoluobviněných Ing. Q. V. T. a M. D. D. se negativním podmínkám pro ukládání trestu vyhoštění věnoval podrobně. Obviněná Y. B. N. připomněla ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, podle něhož soud mohl uložit trest vyhoštění osobě, která je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jen tehdy, pokud by shledal vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, což soud ve vztahu k obviněné neučinil, a podle přesvědčení obviněné ani nejsou v projednávané věci dány objektivní důvody pro takový závěr.
11. Ke konci odůvodnění svého dovolání obviněná učinila návrh na odklad výkonu trestu vyhoštění, protože se obávala, aby do rozhodnutí o jejím dovolání nebyl tento trest vykonán.
12. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka Nejvyššímu soudu navrhla zrušit napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a dále tomuto soudu přikázat věc projednat a rozhodnout o ní.
13. Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné konstatoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud se týká podmínek pro uložení trestu vyhoštění ukládaného této obviněné. Neshledal sice existenci negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění uvedených v ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak podmínky vyjmenované pod písm. e) téhož ustanovení již podle jeho názoru naplněny byly, resp. zjištěný skutkový stav nedával jednoznačný podklad pro vyvrácení negativních podmínek podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o uložení trestu vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků této obviněné, popř. aby zrušil celý výrok o trestu ukládaném dovolatelce a vrchnímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
c) dovolání, které podal obviněný M. D. D.
14. Dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu také obviněný M. D. D., a to výslovně „do výroku, kterým odvolací soud rozhodl, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nedotčen“, a své podání opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu.
15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení obviněný vyslovil své přesvědčení, že stíhaný skutek nenaplňoval znaky jakéhokoli trestného činu a že se jednání popsaného ve skutkové větě nedopustil. Zarytě popíral svou přítomnost ve výrobnách cigaret a spojitost s ostatními obviněnými. Zároveň zpochybnil záznamy z telefonických odposlechů, jež podle něj nevypovídaly o jeho zapojení do trestné činnosti, a pokud snad ano, nebyl soudy prokázán jeho úmysl krátit stát na dani.
16. Rozhodnutím soudů obou stupňů vytkl, že v nich schází určení osoby plátce daně. Označení osoby zodpovědné za plnění daňové povinnosti bylo podle obviněného zásadní při úvahách o výši škody způsobené jednotlivými spolupachateli. Celkovou škodu zjištěnou soudy dovolatel vyvracel námitkou proti obsahu znaleckého posudku, který se stal podkladem pro soudy obou stupňů. Dále obviněný brojil proti uložení trestů a povinnosti nahradit škodu způsobenou trestnými činy jakoby se jednalo o organizovanou zločineckou skupinu, byť naplnění jejích znaků samy soudy neshledaly. V tom dovolatel spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stručně deklaroval také porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, konkrétně však uvedl pouze to, že skutek se odehrál v letech 2009-2010.
17. Co se týká důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, namítl uložení trestu „mimo přípustnou výši, a to ve vztahu ke škodě, kterou bylo obviněnému uloženo nahradit“. Argumentoval tím, že nezpůsobil škodu ve výši přes 18 mil. Kč, v průběhu trestního řízení však nebylo zjištěno, jaký rozsah z této celkové částky mohl činit jeho osobní podíl.
18. Závěrem svého podání obviněný M. D. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a zprostil ho obžaloby.
19. Ve svém vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného státní zástupce vyhodnotil dovolací námitky tak, že částečně spadaly pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nebyly důvodné, a ve zbývající části se výhrady obviněného míjely s oběma uplatněnými dovolacími důvody. Podrobněji nejprve upozornil na faktické omezení dovolací argumentace pouze na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť obviněný k ostatním trestným činům žádné námitky nevznesl. Úmysl dovolatele podle státního zástupce bylo možné dovodit ze samotného konspirativního způsobu chování, které by postrádalo smysl, kdyby skutečně jednal v dobré víře v legálnost veškeré obchodní a výrobní činnosti. Celá výše způsobené škody byla obviněnému přičítána s ohledem na spáchání skutku ve spolupachatelství oprávněně a okolnost, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny, podle vyjádření státního zástupce nijak právní kvalifikaci neovlivnila, význam mohla mít pouze jako přitěžující okolnost podle §42 písm. o) tr. zákoníku, což se prakticky nestalo, protože trest odnětí svobody byl ukládán při spodní hranici trestní sazby. Prodlevy v projednávané věci státní zástupce nespatřoval, zvláště pokud dovolatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by svou námitku odůvodnil. Proto státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech tří obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
22. Všichni obvinění opřeli svá dovolání o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení. Vytýkaná vada napadeného rozhodnutí tudíž musí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je přezkoumání právní kvalifikace skutku podle hmotného práva, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
23. Obviněná Y. B. N. a obviněný M. D. D. uplatnili vedle výše uvedeného důvodu ještě důvod uvedený pod písm. h) odst. 1 §265b tr. řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat 2 alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §38 a §39 tr. zákoníku.
24. V dalších částech tohoto usnesení dovolacího soudu bude ve vztahu k dovoláním jednotlivých obviněných podrobně vyloženo, které jejich námitky bylo možno podřadit pod který z deklarovaných dovolacích důvodů a které konkrétní výhrady jim vůbec neodpovídaly.
b) K dovolání, které předložil obviněný Ing. Q. V. T.
25. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání se s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jevila významná námitka obviněného, že nebyl pachatelem, resp. spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ale pomocníkem k tomuto trestnému činu. Podle zjištění dovolacího soudu však tato argumentace nebyla důvodná. Ze samotného popisu skutku v tzv. skutkové větě je evidentní, že role, již obviněný Ing. Q. V. T. zaujímal v rámci rozsáhlého komplexu dílčích jednání, byla mnohem významnější než pouze podpůrná, jak předpokládá aplikace ustanovení o pomoci k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Citované ustanovení stanoví, že pomocníkem je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu. Při všech čtyřech dodávkách tabákových listů byl dovolatel osobně přítomen, účastnil se vykládky tabákových listů a nepochybně to byl on, kdo dohlížel na uskladnění, ve dvou případech byl právě on osobou disponující klíči od skladů a není ani pochyb o tom, že již tento fakt vyjadřuje jeho významnou roli, neboť pouhému „pomocníkovi“ by těžko hlavní organizátoři trestné činnosti svěřili předmět umožňující přístup k surovině, z níž jim měl v konečném důsledku plynout nemalý zisk. Dále podle popisu skutku obviněný Ing. Q. V. T. prokazatelně převzal na letišti dodávku jednoho ze dvou řezacích strojů na tabák, vybavení nezbytného k výrobě konečných produktů – cigaret. Ani odůvodnění odsuzujícího rozsudku krajského soudu nedává příčinu k vyvození jeho nižší míry účasti na protiprávním jednání. Na str. 86 soud prvního stupně skutečně uvedl, že obviněný byl prodlouženou rukou hlavní organizátorky, obviněné T. T. H. N., jak citoval dovolatel ve svém podání, avšak současně s tím pečlivě v podrobnostech na str. 84 a násl. trestního spisu objasnil jak poměrně široké zapojení dovolatele do páchání protiprávního jednání, tak podstatný význam jeho osoby a jemu svěřených úkolů, neboť „byl jediným, kdo byl schopen se česky domluvit“. On jediný komunikoval se spediční společností a dopravci, bez jeho aktivity by se zjevně dovozy výchozí suroviny pro ilegální výrobu cigaret ani úspěšně nepodařilo obstarat. U „pouhého“ tlumočení však jeho účast neskončila (což možná původně byla jeho prvoplánovaná role, jak připustil krajský soud na str. 85), osobně byl převozům a uskladnění přítomen, měl jako jeden z mála (ne-li jediný) přístup ke skladům, přebíral peníze od dalších spoluobviněných a ze záznamů telefonických odposlechů je patrno, že vyřizoval i další záležitosti spojené se stíhanou trestnou činností (např. hovořil s odběratelem o ceně zboží apod.).
26. Není proto pochyb, že intenzita účasti obviněného na protiprávním jednání popsaném ve výroku o vině rozsudku krajského soudu přesáhla rámec pomoci ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů, které správně vyhodnotily jednání obviněného jako pachatelství, přičemž nebylo nutné, aby se obviněný Ing. Q. V. T. podílel na veškerých částech tohoto složitého nelegálního „podnikání“, a to z toho důvodu, že všem obviněným je kladeno za vinu spáchání všech tří trestných činů ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). Každý ze spolupachatelů tedy musí jednat s úmyslem spáchat určitý trestný čin (který se u všech spolupachatelů shoduje), přičemž společně jednají spolupachatelé současně nebo postupně, kdy každý z nich naplní svým konáním pouze část skutku (dílčí jednání jsou tzv. články řetězu), jež ve svém souhrnu tvoří skutkovou podstatu předmětného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Není ani nutné, aby spolupachatelé jednali stejně či současně a ani jejich činnost nemusí být stejně významná (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství dokonce ani nevyžaduje, aby každý spolupachatel při trestné činnosti spolupůsobil od prvopočátku a aby případná úmluva předcházela započetí činnosti, postačí, když, poznav dosavadní činnost ostatních účastníků, směřující k dosažení zakázaného cíle, přistoupí právě za tímto účelem v dohodě s nimi dříve, než ještě byla dovršena celá skutková podstata zločinu, k činnosti ostatních a ji svou spolučinností doplní (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, publikované pod č. 2180 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních, ročník sedmý, kterou vydávalo Právnické vydavatelství v Praze). Co se týká úmyslu, každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních [srov. rozhodnutí bývalého Krajského soudu v Liberci ze dne 29. 6. 1949, sp. zn. To I 46/49, publikované pod č. 22 ve Sbírce rozhodnutí československých soudů ve věcech trestních, ročník 1950 (II.), kterou vydávalo ministerstvo spravedlnosti v Praze].
27. Takovému výkladu trestné součinnosti (spolupachatelství) zcela korespondují skutková zjištění a na ně aplikované hmotněprávní normy trestního zákoníku. Dovolatel, jak bylo blíže popsáno v předchozím bodě tohoto usnesení, plnil význačnou úlohu v komplikovaném řetězci dílčích jednání a úloh od opatření surovin či výrobních prostředků k zajištění nelegální výroby cigaret, na níž se podílelo poměrně velké množství jiných osob. Také je vzhledem k uvedeným podrobným okolnostem zjevné, že musel znát minimálně konečný účel dovážených surových tabákových listů a řezacího stroje, vše však naznačuje tomu, že ilegální produkce cigaret a s ní spojené následky nejen na fiskálních zájmech České republiky a dalších poškozených subjektů byly přímo cílem jeho počínání. Lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění krajského soudu, ten kromě jiného poukázal také na okolnost, že dovoz tabákových listů byl průběžně sjednáván, ale na druhou stranu neexistovaly ani náznaky jeho následného přeprodeje jeho legálním zpracovatelům, dovolatel navázal intimní vztah s hlavní organizátorkou, která jej napomínala, aby do telefonu nemluvil o přepravě tabáku aj. souvisejících věcech, apod. Naprosto by však k prokázání nekalých kriminálních úmyslů vedle samotné prokázané součinnosti na protiprávním jednání dostačoval již evidentní konspirativní způsob komunikace mezi dovolatelem a dalšími spoluobviněnými (viz např. přepisy záznamů a odposlechů telekomunikačního provozu LOON A22 mezi dovolatelem a K. N. na č. l. 2170 a násl. trestního spisu, které byly jako důkaz přehrány u hlavního líčení – viz č. l. 9328 a násl. trestního spisu), kteří užívali v komunikaci navíc krycích výrazů jako např. „vyzvedl jsem několik hrnců , abys mohl vařit rýži “ (viz č. l. 10578), jak již také zmínily soudy prvního a druhého stupně. Proto tedy nemohl obstát požadavek obviněného na posouzení jeho jednání jako účasti na trestných činech ve formě pomoci, ale rovněž ani výhrada proti naplnění subjektivní stránky skutkových podstat. Nejvyšší soud považoval v tomto směru výrok o vině i jeho odůvodnění za dostatečné a užitou právní kvalifikaci za zcela přiléhavou a odpovídající zákonným podmínkám.
28. V další části svého dovolání obviněný Ing. Q. V. T. uplatnil již pouze námitky skutkového charakteru, které pod zvolený dovolací důvod nespadají. Nejvyšší soud se k nim nad rámec dovolání vyjádří pouze pro úplnost a ve stručnosti. Obviněný vytýkal nedostatečný popis skutku, který podle něj nevyjadřoval jeho konkrétní účast a jakými skutkovými okolnostmi měl naplnit jednotlivé zákonné znaky skutkových podstat. K tomu nutno nejprve připomenout, že se jednalo o rozsáhlou a vysoce koordinovanou součinnost nemalého počtu osob, z nichž každá měla svou vymezenou roli, jež všechny ve svém souhrnu vedly k naplnění zákonných znaků hned tří skutkových podstat podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, §245 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §268 odst. 1, 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť tyto byly spáchány v jednočinném souběhu. Za takové situace ani není v reálných silách orgánů činných v trestním řízení popisovat detailně jednotlivé úkony každé zapojené osoby, která je provádí v participaci s dalšími, a z hlediska právní kvalifikace to není ani nezbytné. Přesto krajský soud v této věci podle Nejvyššího soudu v tzv. skutkové větě vyjádřil poměrně podrobně úkony jednotlivých spolupachatelů. Vzhledem ke spolupachatelství zjevně nemusely být u každého obviněného jmenovány zákonné znaky příslušných skutkových podstat, k nimž jejich dílčí úkon směřoval. Souhrnně byly dostatečně vyjádřeny okolnosti, za nichž došlo ke všem třem trestným činům, v uvozovací větě popisu skutku, kde jsou sice stručně, ale dostatečně výstižně obsaženy veškeré skutečnosti odpovídající jednotlivým znakům aplikovaných trestních norem, naopak jejich oddělené vyjadřování ke každému ze spolupachatelů by mohlo vést ke zmatečnosti a horší srozumitelnosti. Je třeba opětovně zdůraznit, že v případě spolupachatelství, jako tomu bylo v této věci, nemusí jednotliví spolupachatelé naplnit všechny znaky trestného činu, postačí jen jeho dílčí součinnost na trestné činnosti, o možnosti jejíhož páchání si je vědom a je s ní minimálně srozuměn. Námitky obviněného proti popisu skutku výroku o vině tak nejenže neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, ale neměly navíc reálný podklad.
c) K dovolání, které předložila obviněná Y. B. N.
29. Obviněná Y. B. N. směřovala své dovolání výhradně proti té části výroku o trestu, jíž jí byl odvolacím soudem uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků. Ohradila se, že uložení tohoto druhu trestu bránilo ustanovení §80 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru, dal tedy obviněné za pravdu a z podnětu jejího dovolání částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně této zmíněné části výroku o trestu.
30. Obecně lze shrnout, že ustanovení §80 odst. 3 tr. zákoníku vymezuje okolnosti, za nichž trest vyhoštění z území České republiky nemůže být pachateli uložen, právní teorie tedy mluví o negativních podmínkách, při jejichž naplnění je vyloučena možnost uložení tohoto druhu trestu. Soud musí přihlížet k přítomnosti negativních podmínek z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností; u důvodů uvedených v §80 odst. 3 písm. e), f) tr. zákoníku však musí hodnotit zde vymezené vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, které mohou naopak svědčit pro uložení trestu vyhoštění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 991 s.). Nejvyšší soud se v minulosti k postupu soudů ukládajících trest vyhoštění z území České republiky již opakovaně vyjadřoval. V souvislosti s trestní věcí dovolatelky je nutné zdůraznit nezbytnost posuzovat přípustnost uložení tohoto druhu trestu podle §80 tr. zákoníku individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) a dále je vhodné upozornit na povinnost soudu zvážit při výměře trestu vyhoštění v konkrétním případě čtyři základní kritéria, a to při vědomí principu ultima ratio. Jedná se za prvé o proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematického uspořádání trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku, za druhé o individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele, za třetí o poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být pachatel vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho jeho dětí, a za čtvrté o prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud úvaha soudu podle shora naznačených kritérií není řádně provedena a odůvodněna, dochází k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1056/2014). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, jímž byl dovolatelce uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků, odvolací soud k její osobě neuvedl jakýkoli individuální poznatek stran jejích sociálních, kulturních nebo rodinných poměrů (srov. str. 12 napadeného rozsudku), jak důvodně obviněná Y. B. N. namítla ve svém dovolání. Přestože tak soud druhého stupně učinil ve vztahu k dalším dvěma dovolatelům, u nichž mimochodem shledal trest vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin, z dovolacímu soudu neznámých důvodů v případě dovolatelky se jejím osobním stavem vůbec nezabýval, zejména pominul, že má v péči nezletilé děti. Nejvyšší soud si v rámci vlastního šetření ověřil, že obviněná Y. B. N. je matkou H. N., r. č. ....., jež je podle výpisu z technologického centra Ministerstva vnitra ČR státní občankou České republiky, a obviněná je tedy rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jak bude podrobněji vysvětleno níže. Průkaz o povolení k trvalému pobytu uděleného dovolatelce pak vypovídá o tom, že obviněná Y. B. N. se o dceru stará, neboť v příslušném řádku nazvaném “účel pobytu” je vyznačeno “sloučení s občanem ČR”. Zcela nepochybně tak nebyla naplněna jedna z negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění z území České republiky ve smyslu ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.
31. Podle ustanovení §80 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku soud nemůže uložit trest vyhoštění z území České republiky pachateli, který je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Citované ustanovení váže překážku uložení trestu vyhoštění na občanství Evropské unie, které je institutem zavedeným smlouvou o Evropské unii (tzv. Maastrichtskou smlouvou), jež se stala spolu s dalšími právními dokumenty představujícími tzv. acquis Evropské unie nedílnou součástí českého právního řádu přistoupením České republiky k Evropské unii dne 1. 5. 2004. Občanství Evropské unie nenahrazuje, ale jen doplňuje státní občanství příslušného členského státu. Občanem Evropské unie je každá osoba, která je státním občanem kteréhokoli z členských států Evropské unie. Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se podle §15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, rozumí kromě dalšího jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1000 s.). Dovolatelku tudíž jako matku státní občanky České republiky mladší 21 let bylo nutné považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie. Rovněž jí byl v době ukládání trestu soudem prvního stupně platně povolen trvalý pobyt na území České republiky a tyto negativní podmínky zakotvené v §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku tudíž evidentně překážely uložení trestu vyhoštění z území České republiky obviněné Y. B. N. K tomu dovolací soud dodává, že z obsahu trestního spisu, resp. z výsledků provedeného dokazování nevyplývají žádné vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, a to zvláště za situace, kdy odvolací soud zmírnil původní trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou na dobu pět let a obviněná nebyla uznána vinnou některým z trestných činů proti bezpečnosti České republiky nebo proti pořádku ve věcech veřejných. Přestože uložení tohoto druhu trestu není obecně vyloučeno za ostatní trestné činy zařazené mimo hlavy IX a X zvláštní části trestního zákoníku, je nutné v rámci úvah o této možnosti pečlivě posuzovat veškeré významné okolnosti, nezbytné pro naplnění jeho zákonných podmínek. Bude se jednat o výjimečné případy, u nichž mohou být shledány vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, které by odůvodnily nesplnění negativních podmínek týkajících se občanství Evropské unie pachatele či jeho rodinného příslušníka, jak jsou stanoveny v §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Pokud za této situace uložil soud druhého stupně obviněné trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let, učinil tak v rozporu s hmotněprávní úpravou možností ukládání tohoto druhu trestu, jak s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněná Y. B. N. důvodně tvrdila. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje povinnost soudu zabývat se naplněním podmínek pro ukládání trestu vyhoštění i tím, zda jeho uložení nebrání tzv. negativní podmínky, u každého obviněného zvlášť a z úřední povinnosti, což ve vztahu k osobě obviněné Y. B. N. nerespektoval ani jeden ze soudů obou stupňů. Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné Y. B. N. zrušil dovoláním napadený rozsudek vrchního soudu v té části výroku o trestu, jíž byl dovolatelce uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků. Ke zrušení celého výroku o trestu ohledně dovolatelky, jak alternativně navrhoval státní zástupce, nebyl důvod, neboť na podkladě zjištění dovolacího soudu je zřejmé, že ani v dalším řízení by tento druh trestu obviněné Y. B. N. ukládán být nemohl. Je vhodné ještě doplnit, že v dovolacím řízení nebylo třeba rozhodovat o návrhu obviněné na odklad výkonu trestu vyhoštění, neboť o totožném návrhu již kladně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. Nt 55/2017.
b) K dovolání, které předložil obviněný M. D. D.
32. Podobně jako obviněná Y. B. N. i obviněný M. D. D. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. S vysokou mírou tolerance dovolací soud přiznal právní relevanci námitce nesprávného jiného hmotněprávního posouzení spočívajícího v tom, že soudy v rámci svých skutkových zjištění neoznačily subjekt, který byl povinen přiznat a odvést příslušné daně. Tuto výhradu však Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
33. T restného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, přičemž podle soudů dovolatel tuto trestnou činnost spáchal nejméně se dvěma osobami [odst. 2 písm. a) téhož ustanovení] a ve velkém rozsahu (odst. 3 tamtéž). V reakci na výtku obviněného dovolací soud připomíná, že pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli (fyzická i právnická osoba), kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu (srov. také rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Nebylo tudíž předpokladem trestní odpovědnosti obviněného (popř. ostatních spoluobviněných), aby zrovna on (nebo někdo z ostatních spoluobviněných) byl osobou povinnou odvést spotřební daň. S ohledem na nezákonnost trestné činnosti ani nelze předpokládat, že by oficiálně skutečně existoval určitý subjekt zodpovědný za řádné plnění daňových povinností, jimž se právě obvinění chtěli vyhnout, aby dosáhli na kýžený profit z nelegální výroby a distribuce cigaret. Podstatné tedy je, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nemusí být pouze plátce daně. K tomu Nejvyšší soud dodává (resp. opakuje, neboť následující výklad týkající se zákona o spotřebních daních poskytl již krajský soud na stranách 139 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí), že ve smyslu §4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2010 [trestná činnost probíhala v období od února 2009 až „do současnosti“ (slovy tzv. skutkové věty výroku o vině), nejpozději však do 11. 5. 2010, kdy byly provedeny domovní prohlídky] je plátcem daně v takových případech každá fyzická nebo právnická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším množství, uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně; za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela, přičemž uvedením do volného daňového oběhu bylo podle §3 písm. l) citovaného zákona: 1. každé, i protiprávní, vyjmutí vybraných výrobků z režimu podmíněného osvobození od daně, 2. každá, i protiprávní, výroba vybraných výrobků mimo režim podmíněného osvobození od daně, 3. každý, i protiprávní, dovoz vybraných výrobků mimo režim podmíněného osvobození od daně, 4. každé skladování nebo doprava vybraných výrobků, u nichž se neprokáže, že se jedná o výrobky zdaněné, nebo pokud se neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. V rozhodné době platná zákonná úprava tedy vymezovala osoby zodpovědné za plnění daňové povinnosti i v těch případech, kdy nebyla jednoznačně určena, či vůbec známa právnická nebo fyzická osoba jako subjekt daně. S ohledem na citovaný právní předpis upravující podmínky zdaňování vybraných výrobků spotřebními daněmi (a dále regulující i jiné související okolnosti) dovolací soud nemá pochyb, že v situacích nelegální výroby, dovozu a skladování vybraných výrobků, jako tomu bylo u dovolatelů a ostatních spoluobviněných v této trestní věci, byli právě všichni spolupachatelé odpovědni za včasný a řádný odvod daně (srov. také Důvodovou zprávu k zákonu č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, kde zákonodárce výslovně uvedl: „Plátci daně jsou dnes všechny právnické nebo fyzické osoby, které v tuzemsku vyrábějí, do tuzemska dovážejí nebo z tuzemska vyvážejí vybrané výrobky. Plátci jsou také osoby, které zneužijí osvobození od daně nebo vracení daně a osoby, které neprokáží, že skladují nebo prodávají vybrané výrobky řádně zdaněné nebo oprávněně nabyté bez daně. Také osoby, které uplatňují nárok na vrácení daně, jsou jejími plátci.”).
34. Soudy tedy zcela správně následně v adhezním řízení rozhodly o povinnosti všech spolupachatelů zaplatit společně a nerozdílně poškozeným obchodním společnostem škodu způsobenou jejich protiprávním jednáním. Jak již dovolací soud připomněl v bodě 26. tohoto usnesení, trestná činnost byla páchána ve spolupachatelství, jež je kromě shora uvedeného charakterizováno také principem, že každý ze spolupachatelů odpovídá za trestný čin, jako by ho spáchal sám (srov. §23 tr. zákoníku a dále např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1927, sp. zn. Zm I 765/26, uveřejněné pod č. 2637 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních, ročník IX., kterou vydávalo Právnické vydavatelství v Praze, dále rozhodnutí č. 41/1993-III. a č. 4/1982-II. Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy do značné míry neurčitě formulovaná výhrada obviněného proti výši částky, již mu bylo přikázáno zaplatit na náhradu škody, měla představovat požadavek na její snížení z důvodu jeho nižší míry účasti na trestné činnosti, nebylo možné ji akceptovat. Nutno poznamenat, že dovolatel zcela neadekvátně podřadil tuto námitku pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že povinnost nahradit škodu považoval za trest uložený mimo přípustnou výši. Z pouhého taxativního výčtu druhů trestů v ustanovení §52 odst. 1 tr. zákoníku lze vyčíst, že povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem poškozenému není trestem a proti výroku o ní tudíž nelze uplatnit námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. O nároku poškozeného, který byl uplatněn včas a řádně podle §43 odst. 3 tr. řádu, je soud povinen vždy rozhodnout podle §228 nebo §229 tr. ř., a to ve výrokové části rozsudku (srov. č. 9/2016 Sb. rozh. tr.). Adhezní řízení podle §228 tr. řádu, v němž soud rozhoduje o nároku poškozeného a ukládá pachateli povinnost nahradit škodu, v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody či jiné újmy nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatňován. Jedná se o řízení, ve kterém se projednává nárok poškozeného na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích nebo nárok poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení, je součástí trestního řízení a splývá s ním, zejména pokud jde o dokazování, netvoří tedy žádnou samostatnou část, jež by byla formálně, popř. časově, oddělena. Soud rozhoduje v tomto řízení o peněžní náhradě škody či nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle hmotného práva povahy jiné než trestní (nejčastěji občanského zákoníku), ale ve formě trestního řízení, tedy podle trestního řádu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, 519 s.). Proto by tedy eventuelně připadalo v úvahu napadnout nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení ve výroku o náhradě škody s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, což dovolatel neučinil.
35. Naprosto mimo meze kteréhokoli z uplatněných ale i v zákoně vymezených dovolacích důvodů lze zařadit výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu. Obviněný M. D. D. otevřeně polemizoval se skutkovými závěry učiněnými soudy na podkladě obsáhlého dokazování, popíral svou účast na ilegální výrobě cigaret, snažil se také znevěrohodnit důkazní prostředek – záznamy telefonních odposlechů, což deklarované důvody dovolání rovněž nepřipouští. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 106 a násl. rozvedl poznatky získané k tomuto dovolateli, zejména pak na stranách 118 až 123, kde shrnul údaje z odposlechů telefonních hovorů tohoto obviněného, z nichž je patrná vysoká míra jeho součinnosti v rámci páchání žalovaného protiprávního jednání. Obviněný M. D. D. zcela zasvěceně hovořil o produkci cigaret, jejich dodávkách konečným zákazníkům, o obstarávání potravin pro dělníky v ilegálních výrobnách jakož i samotné pracovní síly do těchto prostor apod. Zajisté tedy nebyl uznán vinným pouze za prosté telefonování, jak tvrdil v dovolání, ale za konkrétní protiprávní jednání, o němž záznamy telefonních hovorů vypovídají, resp. za jeho evidentní účast na protiprávní výrobě a distribuci tabákových výrobků.
36. Obdobně skutkový obsah měla i formulace námitky tohoto dovolatele proti naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, již stručně charakterizoval tak, že „nebylo prokázáno, že měl povědomí o tom, že nejsou odváděny příslušné daně…“. Opět zcela nad rámec možností dovolacího přezkumu a pouze pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná uvozovací část tzv. skutkové věty výroku o vině, v níž jsou dostatečným způsobem vyjádřeny okolnosti zahrnující úmyslné zavinění všech spoluobviněných, zejména je třeba zdůraznit způsob spáchání všech trestných činů, který v podstatě vylučuje možnost nedbalostní formy zavinění či jeho úplnou absenci. Krajský soud v Praze v rámci odůvodnění svého rozsudku poměrně zřetelně vyjádřil v nezbytné míře své úvahy, jimiž byl veden při zkoumání tohoto znaku skutkových podstat všech trestných činů, a souhrnně ke všem spoluobviněným je popsal na straně 138. S jeho závěrem se zcela ztotožnil i Nejvyšší soud, přičemž vysvětlení soudů nižších stupňů považuje za dostatečně přesvědčivé právě zejména s ohledem na charakter a způsob páchání trestné činnosti.
37. V dovolacím řízení nemohla obstát ani argumentace napadající libovůli při aplikaci ustanovení o organizované zločinecké skupině, a to při ukládání trestů a povinnosti k náhradě škody, čímž bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Organizovaná zločinecká skupina je definována v ustanovení §129 tr. zákoníku jako společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Takovému vymezení by sice zjištěný skutkový stav popsaný ve výroku o vině odpovídal, avšak soud prvního stupně neužil tuto právní normu v tzv. právní větě a tudíž k obviněným jako ke zločinecké organizované skupině nepřistupoval. Odraz našla organizovanost celé trestné součinnosti pouze v rámci ukládaných trestů, kdy soud přihlédl k přitěžující okolnosti podle §42 písm. o) tr. zákoníku (byť explicitně toto ustanovení necitoval, srov. strana 145), které se však týká „organizované skupiny“ a nikoli „ organizované zločinecké skupiny“. Při ukládání trestů tedy ustanovení o organizované zločinecké skupině užito nebylo. Ještě zřejmější je situace u výroku o náhradě škody, jímž byla uložena všem obviněným solidární povinnost k náhradě způsobené škody, neboť byli uznáni vinnými spácháním shora citovaných trestných činů ve spolupachatelství, což bylo již zdůrazněno výše v tomto usnesení. Tato námitka tedy byla zcela bezpředmětná.
V.
Závěrečné shrnutí
38. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná Y. B. N. podala dovolání důvodně, neboť jí byl trest vyhoštění z území České republiky uložen v rozporu s negativními podmínkami pro jeho uložení uvedenými v ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, a proto částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně této obviněné v části výroku o trestu, jímž jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část tohoto rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
39. Na rozdíl od dovolatelky, obvinění Ing. Q. V. T. a M. D. D. neučinili obsahem svých dovolání takové právní argumenty, jimiž by mohli zvrátit či alespoň zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl na podkladě trestního spisu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu