ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1226.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1226/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. října 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. K ., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 13 To 154/2017, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 156/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 13 To 154/2017, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 2 T 156/2016, byl J. K. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §354 odst. 1 zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby se po dobu zkušební doby podmíněného odsouzení zdržel setkávání s poškozenou H. K.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chrudimi podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 13 To 154/2017, tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) za použití §222 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a trestní věc obviněného postoupil Obecnímu úřadu v Klešicích, neboť žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
3) Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., s argumentací, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že se nemůže ztotožnit se závěry Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Připomenul zákonné podmínky aplikovaného §12 odst. 2 tr. zákoníku, vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe a svoji argumentaci podpořil četným výčtem judikatury. Ztotožnil se se závěry o vině obviněného, jak konstatoval soud nalézací, jakož i soud odvolací, který však následně chybně posoudil společenskou škodlivost posuzovaného jednání obviněného jako nedostatečnou. Argumentace odvolacího soudu ohledně nižšího stupně společenské škodlivosti spočívala především v údajné motivaci obviněného k činu, kdy se měl pouze snažit o udržení kontaktu s dětmi a dále jeho zájmem na vypořádání majetkových poměrů obviněného v době po rozvodu jeho manželství. Dle názoru nejvyššího státního zástupce nemůže být obdobná motivace za dané důkazní situace považována za okolnost snižující společenskou škodlivost jednání obviněného. Dále nelze podle dovolatele přehlédnout ani skutečnost, že obviněný se předmětného jednání dopouštěl po delší dobu. Vytkl odvolacímu soudu, že nepostupoval důsledně, když s ohledem na poukázanou motivaci jednaní obviněného, jeho poměrně pokročilý věk či jeho dosavadní trestní zachovalost posoudil jednání obviněného vůči poškozené v rozporu s výsledky dokazovaní jako jednání, které netrvalo extrémně dlouhou dobu, nebylo výrazné intenzity, a tudíž se nevyznačuje takovou mírou společenské škodlivosti, aby je bylo možno označit za trestný čin. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
4) Nejvyššímu soudu bylo doručeno vyjádření obviněného prostřednictvím jeho obhájce k dovolání Nejvyššího státního zástupce. Ve vyjádření obviněný uvedl, že nesouhlasí s důvody uvedenými v dovolání a usnesení odvolacího soudu považuje za správné. Opětovně uvedl, že kontakty s poškozenou byly vždy odůvodněny (kontakt s dětmi, odvoz jeho věcí, řešení sousedského sporu, vypořádání majetkových poměrů). Dále poukázal na údajnou nevěrohodnost svědků. Obviněný má za to, že skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazovaní neodpovídají zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování, zejména že by jeho chování bylo způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví, či osob jí blízkých. Domnívá se, že svým jednáním mohl naplnit některou ze skutkových podstat přestupku, nikoli přečinu. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nedůvodné zamítl. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případě, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
9) Po zhodnocení okolností případu a jejich podřazení námitkám vznesených dovolatelem, se Nejvyšší soud nemůže než ztotožnit s primárními závěry, které učinil nalézací soud, a to především stran prokázaného skutkového děje a právní kvalifikace. Opačná je však situace ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně, který konstatoval, že se sice ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že „obviněný svým jednáním naplnil formálně znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“, avšak současně aplikoval §12 odst. 2 tr. zákoníku s argumentací, že „jednání obviněného nedosahovalo intenzity trestného činu ve smyslu ustanovení §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“, ale mohlo by naplnit korespondující skutkovou podstatu přestupku podle §49 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k projednání Obecnímu úřadu v Klešicích. Svůj závěr o důvodnosti postoupení věci odůvodnil soud druhého stupně stručně tak, že „obviněnému je 74 roků, nejde o osobu se sklony k násilnému chování, byť tomu jeho rétorika ne zcela odpovídá, nemá žádný záznam v opisu rejstříků trestů, jeho jednání netrvalo extrémně dlouhou dobu, nebylo výrazné intenzity, motivací obviněného byla, jak uvedeno výše, snaha neztratit kontakt s dětmi a narovnání majetkových vztahů“.
10) S výše uvedenou argumentací odvolacího soudu se Nejvyšší soud s ohledem nejen na níže uvedené teoretické závěry, ale také dále uvedené skutečnosti blíže odvolacím soudem nehodnocené v souvislosti s teoretickými úvahami k zákonným podmínkám aplikace §12 tr. zákoníku, nemohl ztotožnit. Podle §12 tr. zákoníku jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit (§12 odst. 1 tr. zákoníku) a trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud vycházíme ze zásady zákonnosti, uplatňuje se donucení jen v případech porušení právních norem, tj. při porušení pravidel, která mají předepsanou formu, a to v trestním právu formu zákonnou. Porušení pravidel – delikt má v trestním právu formu trestného činu. Přitom donucení navazující na spáchání trestného činu (ve formě trestu nebo ochranného opatření) musí mít jasné a jednoznačně stanovené hranice, neboť se v souladu se zásadou zákonnosti může uplatnit jen za podmínek a způsoby stanovenými v právních normách. Zároveň zásada zákonnosti vyžaduje, aby donucení bylo příslušným orgánem – v oblasti trestního práva soudem – aplikováno v souladu se zákonem při každém porušení práva, tedy při každém trestném činu, neboť jinak by byla narušována právní jistota základních subjektivních práv a svobod, kterým trestní právo poskytuje ochranu. To je důsledkem trestněprávní regulace společenských vztahů, poněvadž práva a svobody jsou podmíněny plněním odpovídajících právních povinností. Trestní zákoník definuje trestný čin v §13 odst. 1 tak, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Tím je především zdůrazněna návaznost protiprávnosti na zásadu zákonnosti vymezenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku jako jednu ze základních zásad trestního práva hmotného v demokratickém typu státu. Protiprávnost v pojetí trestního zákoníku je jednotou jak stránky formální, tak i materiální. Materiální protiprávnost má důležitý význam zejména při rozlišení trestných činů od dalších protiprávních činů a nakonec i jednání protiprávních od jednání v souladu s právem, neboť materiální charakter protiprávnosti je spatřován ve společenské škodlivosti, tedy v tom, co porušuje nebo ohrožuje právní statky trestněprávními normami chráněné. V tomto směru materiální protiprávnost souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku [viz blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 87 - 88 s]. Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, se vztahuje k spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Nutné je též připomenout a zdůraznit, že jednání fyzické osoby nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (srov. ÚS 97/2000-n). Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (TR NS 75/2011-T 1378). Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Společenská škodlivost se hodnotí mimo obecnou definici trestného činu, a to za tím účelem, aby byly zmírněny zjevné tvrdosti zákona, protože je jedním z hledisek při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe (TR NS 78/2011-T 1415).
11) Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1 zásadu subsidiarity trestní represe slovy: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tím, že váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, vyjadřuje princip ultima ratio , který je zejména v poslední době významně akcentován v nálezech Ústavního soudu (např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n. ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.). Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývající princip ultima ratio byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestněprávní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.), ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem, a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Přitom tento princip byl vždy uplatňován jak v systémech s formálním pojetím trestného činu, tak i v systémech s materiálním pojetím trestného činu, kam patřila až do přijetí a účinnosti trestního zákoníku i Česká republika. S tím je v souladu i judikatura Ústavního soudu České republiky, který v uvedených nálezech opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. ÚS 40/2005-n.). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis v. Řecko – 14 307/88, §52, a Cantoni v. Francie – 17 862/91, §29 (srov. nález ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, publikovaný ve sv. 31 pod č. 136 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Společenská škodlivost je podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Hledisko společenské škodlivosti má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví podle §358 a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako přestupky proti veřejnému pořádku podle §47, 48 PřesZ) – viz blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 87-94 s.
12) Z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že tyto dospěly ke shodnému závěru, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně po formální stránce vykazuje znaky přečinu podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, „ kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých “. Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, doprovázení, pozorování (např. denní čekání před domem, doprovod při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. noční hlídky před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat. Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo [(k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.), viz též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 3006-3012]. Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
13) V reakci na shora uvedené teoretické závěry je nutno dále uvést, že z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný naplnil znaky označeného přečinu tím, že jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhledával jeho osobní blízkost nebo jej sledoval a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Soud prvního stupně odůvodnil závěr o naplnění znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tím, že se jednalo o typický příklad nebezpečného pronásledování, kdy obviněný po období více než čtyř měsíců soustavně, systematicky a tvrdošíjně kontaktoval poškozenou H. K., ať už pod záminkou odvozu vlastních věcí z domu, kontaktu s dětmi a poškozené. Bylo prokázáno, že obviněný téměř denně dojížděl do bydliště poškozené, obcházel její dům, zvonil na venkovní zvonek, bouchal na dveře, užíval proti poškozené a jejím blízkým vulgární oslovení, vyhrožoval jí apod. Obviněný tedy intenzivně kontaktoval a vyhledával fyzickou přítomnost poškozené. Jednání obviněného vygradovalo až do výhrůžky, že poškozené „uřízne hlavu“ či do situace, kdy bylo nutno ke konfliktu obviněného s poškozenou přivolat asistenci PČR. Tyto jednotlivé útoky, které by samostatně nemusely být nijak výrazně škodlivé, v celkovém kontextu poškozenou permanentně obtěžovaly, stresovaly a nežádoucím způsobem zasahovaly do jejího osobního života. Se zřetelem k okolnostem případu lze vyvodit, že obviněný se uvedeného přečinu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
14) Odvolací soud s právními závěry soudu prvního stupně souhlasil. I on měl za to, že jednání obviněného poškozenou značně obtěžovalo, psychicky vyčerpávalo a jinak omezovalo v obvyklém způsobu života a bylo jednoznačně způsobilé vzbudit v ní důvodnou obavu o život a zdraví, a že tedy vykazuje znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (strana 3 - 4 napadeného usnesení). Na druhou stranu však jednání obviněného nepovažoval za natolik intenzivní (ačkoli uvedl, že obviněný naplnil svým jednáním formální znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu), a to s ohledem na motiv jednání obviněného, neexistenci extrémně dlouhé doby, po kterou byl skutek páchán a poměrně vysoký věk obviněného.
15) V souvislosti s výše uvedenými teoretickými východisky k otázce aplikovatelnosti §12 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že především nepovažuje za správnou úvahu odvolacího soudu, že „jednání obviněného vůči poškozené netrvalo extrémně dlouhou dobu“ . Požadavek dlouhodobosti, jak vyplývá z logiky věci a neodporuje tomu ani znění ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vztáhnout k jednání obviněného, majícímu povahu nebezpečného pronásledování, jako celku, nikoliv k jeho jednotlivým formám, neboť jen tak může být přiléhavě a komplexně vystihnuta jeho povaha a závažnost. V této souvislosti není od věci dodat, že pokud by měla být posuzována dlouhodobost izolovaně ve vztahu ke každé z forem nebezpečného pronásledování, nebylo by možné adekvátně reagovat na ty případy, kdy se formy takového jednání mohou měnit, přičemž jen v celkovém kontextu dokážou vydat správný a objektivní obraz o povaze nebezpečného pronásledování a jeho promítnutí do poměrů poškozené. Dále je třeba také upozornit, že splnění požadavku dlouhodobosti je dozajista závislé na formě nebezpečného pronásledování a intenzitě, s jakou byly zákonem vyjmenované formy nebezpečného pronásledování jednáním obviněného naplněny, přičemž platí, že čím závažnější forma a vyšší intenzita jejího naplňování, tím kratší doba postačí pro vyslovení závěru, že jde o jednání dlouhodobé. V konkrétním případě je doba páchání skutku vymezena několika měsíci, což lze v obecné rovině považovat za období vyhovující požadavku dlouhodobosti (k tomu přiměřeně např. č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). V tomto směru zákon hovoří o „dlouhodobosti“ nikoli o „extrémně dlouhé době“. Předně je potřebné uvést, že jednání obviněného (tuto dobu nezpochybnil ani odvolací soud) mělo trvat nejméně od prosince 2015 (soudy patrně braly za výchozí den 28. 12. 2015) a trvat mělo do 13. 5. 2016, tedy téměř pět měsíců, což v obecné rovině může vyhovovat výše zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce „dlouhodobosti“. Jestliže se jednání obviněného mělo odehrávat téměř denně, nevyplývá již z rozhodnutí soudu II. stupně jeho úvaha k otázce četnosti a intenzitě takového jednání obviněného.
16) Za ne zcela přiléhavou lze označit i argumentaci odvolacího soudu, kterou je do jisté míry bagatelizace úsilí obviněného o osobní kontakt s poškozenou a dopadů jeho jednání do osobních poměrů poškozené. Bezpochyby lze vnímat snahu odvolacího soudu nahlížet na konfliktní situaci rozvádějících se manželů, kdy každý z aktérů se snaží jevit v lepším světle, ale dle názoru Nejvyššího soudu se již v rozhodnutí soudu druhého stupně nepromítlo např. úsilí obviněného osobně se s poškozenou setkávat v rozsahu kontaktů běžně očekávatelných u manželů žijících odloučeně, případně bývalých manželů. Dovolací soud též zcela sdílí závěry soudu prvního stupně, že jednotlivé ataky obviněného, samostatně nijak výrazně škodlivé být nemusely, ale v celkovém kontextu poškozenou permanentně obtěžovaly, stresovaly, nežádoucím způsobem zasahovaly do jejího osobního života. Soud druhého stupně možné použití §12 tr. zákoníku dovodil ze zjištění, že „ obviněnému je 74 roků, nejde o osobu se sklony k násilnému chování, byť tomu jeho rétorika ne zcela odpovídá, nemá žádný záznam v opisu rejstříků trestů, jeho jednání netrvalo extrémně dlouhou dobu, nebylo výrazné intenzity, motivací obviněného byla, jak uvedeno výše, snaha neztratit kontakt s dětmi a narovnání majetkových vztahů“. V úvahu však již nebral, resp. z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, jaký dopad na jeho úvahy o možnosti použití ustanovení §12 tr. zákoníku má zjištění, že jednání, pro které byl obviněný postaven před soud se dopouštěl v průběhu téměř pěti měsíců (odvolací soud tuto otázku vyřešil konstatováním, že nešlo o extrémně dlouhou dobu) , přičemž k mnoha atakům musela být volána policie. Je tedy nutno se zabývat otázkou jaký dopad na další jednání obviněného mělo upozornění ze strany policie, na nevhodnost jeho jednání. Rovněž mimo pozornost soudu zůstala např. otázka dopadu jednání obviněného na nezl. děti, kdy bylo potřebné brát v úvahu nejen výpověď poškozené, ale např. svědkyně J. – „ obviněný se choval agresivně a vulgárně“, agresivní jednání vůči poškozené přímo na policejní služebně – „ že jí uřízne hlavu, když mu nedá nějaké věci “, potvrzuje policista (svědek) S. atd. V této souvislosti je vhodné upozornit na svědecké výpovědi dětí poškozené. Odvolací soud se snažil bagatelizovat jednání obviněného s poukazem na údajný motiv jednání obviněného, kterým měla být jeho snaha o kontakt s dětmi. Zcela však opomenul, že vztahy mezi obviněným a dětmi byly narušené, kontakt s obviněným si nepřály, vyhýbaly se mu, kvůli jeho nevhodnému a agresivnímu chování z něj měly strach. Zvláště je třeba zdůraznit výpověď svědka D. K. Ve své výpovědi mj. uvedl, že byl svědkem pronásledování poškozené, že jim obviněný sprostě nadával, fyzicky ho napadal, činil nucené kontakty v nočních hodinách, apod. Výslovně uvedl, že se obviněného bojí, o čemž svědčí i skutečnost, že svědek nebyl schopen v přítomnosti obviněného svou svědeckou výpověď vůbec podat a obviněný musel být z tohoto důvodu vykázán ze soudní síně (viz protokol o hlavním líčení, č. l. 115 a násl. spisu). Obdobný charakter má i výpověď svědkyně K. K., dcery obviněného. Rovněž ona uvedla, že byla svědkem mnoha incidentů, nechce se s obviněným stýkat, jako rodiče ho pro jeho jednání zavrhla a popsala jeho závadné chování (viz protokol o hlavním líčení, č. l. 152 a násl. spisu). S ohledem na výše popsané proto nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu a obviněného, že se žalovaného jednání dopouštěl s cílem udržet si kontakt s dětmi. Důvodná obava o život nebo zdraví, jak již bylo výše vyloženo, nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo. Za důvodnou obavu o zdraví své nebo osoby blízké je třeba považovat nejen obavu o zdraví fyzické, ale také obavu ze způsobení psychických poruch.
17) Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně nepostupoval důsledně při zjišťování podmínek pro použití ustanovení §12 tr. zákoníku zrušil Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 13 To 154/2017, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal (blíže bod 15 a 16) a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu