ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.33.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 33/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2017 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 7. 2016, č. j. 2 To 148/2016-1068, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 117/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného zrušují
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 7. 2016, č. j. 2 To 148/2016-1068, v části, jíž došlo k zamítnutí odvolání obviněného napadajícího výrok o náhradě škody,
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 3 T 117/2014-1034, a to ve výroku, jímž byl obviněný zavázán společně a nerozdílně s obviněnými R. A. a Z. K. zaplatit na náhradě škody poškozenému ALPINE Bau CZ, s. r. o., částku 222.728 Kč,
jakož i další rozhodnutí, na zrušené části uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se za přiměřeného užití §261 tr. ř. zrušuje
rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 3 T 117/2014-1034, ve výroku, jímž byl obviněný Z. K. zavázán společně a nerozdílně s obviněnými R. A. a J. K. zaplatit na náhradě škody poškozenému ALPINE Bau CZ, s. r. o., částku 222.728 Kč,
jakož i další rozhodnutí, na zrušenou část uvedeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného užití §265 tr. ř. se poškozený ALPINE Bau CZ, s. r. o., se sídlem Jiráskova 613/13, Valašské Meziříčí, IČ: 45192286, o d k a z u j e s nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněným J. K. a Z. K. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 3 T 117/2014-1034 , byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným dílem dokonaným, dílem nedokonaným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 3 k §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkového zjištění (společně s obviněným R. A.) dopustil tím, že (skutek 2 výroku o vině)
„… jako jednatel společnosti CZO Morava, s. r. o., se sídlem Nádražní 359/17, Valašské Meziříčí, po vzájemné dohodě se stavbyvedoucím společnosti ALPINE Bau CZ, s. r. o. R. A., se sídlem Jiráskova 613/13, Valašské Meziříčí (dále jen ALPINE Bau CZ, s. r. o.), vystavil a následně předložil společnosti ALPINE Bau CZ k proplacení faktury č. … ze dne 18. 6. 2012 na částku 45.240 Kč, č. … ze dne 21. 6. 2012 na částku 56.500 Kč, č. … ze dne 30. 6. 2012 na částku 29.000 Kč, č. … ze dne 11. 7. 2012 na částku 91.000 Kč a č. … ze dne 31. 7. 2012 na částku 44.088 Kč, vše bez DPH, jejichž předmětem byly práce, které ve skutečnosti nebyly provedeny, což oba obžalovaní věděli, a to v celkovém rozsahu 236.828 Kč, přičemž jako podklad k fakturaci J. K. použil doklady tzv. zprávy – stroje, protokoly o předání díla a další, v nichž byly nerealizované práce uvedeny, a které R. A. stvrdil svým podpisem, načež společnost ALPINE Bau CZ proplatila společnosti CZ Morava, s. r. o. částku 89.328 Kč; k proplacení zbylých faktur v úhrnné hodnotě 147.500 Kč ke škodě společnosti ALPINE Bau CZ nedošlo, neboť poškozená společnost zjistila skutečný stav věci a další úhrady již neprovedla“
přičemž (vyjádřeno ve vztahu ke všem třem obviněným , o nichž uvedený soud rozhodl)
„… v bodech 1) – 2) byla společnosti ALPINE Bau CZ způsobena škoda v celkové výši 222.728 Kč a obžalovaní R. A. a J. K. a Z. K. se pokusili k její škodě o vylákání neoprávněného plnění v částce 531.300 Kč“.
2. Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč, sestávající z 300 denních sazeb, jejichž výše činí 100 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně s ostatními dvěma obviněnými, o nichž bylo rozsudkem rozhodnuto (tj. R. A. a Z. K.) nahradit společnosti ALPINE Bau CZ, s. r. o. škodu ve výši 222 728 Kč. Poškozená společnost byla současně podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a spoluobviněný R. A., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 7. 2016, č. j. 2 To 148/2016-1068 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Dobrovolného dovolání , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l ) tr. ř.
5. Obviněný naplněnost uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že soudy neprokázaly jeho úmysl, zejména proto, že důkazy nebyly správným způsobem hodnoceny a některé vůbec provedeny (zmiňuje nevypracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví – rozpočtování staveb; odůvodnění jeho zamítnutí považuje za neodborné a ničím nepodložené). Má za to, že spor neměl být souzen v rovině trestněprávní, nýbrž v rovině obchodněprávní. Znaleckému posudku z oboru účetnictví vytýká množství chyb, nepřesnost a zmatečnost. Podotýká, že smyslem přibrání znalce bylo potvrzení formální správnosti dokladů uvedených v obžalobě, zda tyto odpovídají či nikoli obsahu stavebního deníku, což svědci dle jeho slov neprokázali. K jeho činnosti konstatuje, že znalec pouze porovnal soudem předložené listiny. Připomíná, že mezi společností CZO Morava, s. r. o. a poškozenou ALPINE Bau, s. r. o. nebyla nikdy uzavřena žádná písemná obchodní smlouva, a proto neměl ani žádnou povinnost provádět zápisy vykonané práce do stavebního deníku. Ten navíc figuroval pouze mezi poškozeným a investorem. Nastiňuje možnou motivaci osob týkající se tvrzení o řádném vyplňování stavebního deníku, a to pro jejich případnou pracovněprávní odpovědnost.
6. Dovolatel napadá výpověď svědka B., který podle jeho názoru nemohl řádným a pravidelným způsobem kontrolovat vedení stavebního deníku. Pokud sám vypověděl, že na předmětné stavbě býval jednou až třikrát týdně, nemohl řádně a pravidelně kontrolovat stav a vedení stavebního deníku. Vedení stavebního deníku na místě, kde působí několik subdodavatelů, je věcí velmi složitou a zpravidla se dopisuje zpětně. Obviněná namítá, že jeho vinu neprokázaly ani výpovědi svědků D. a K. Ti připustili, že zápisy vyhotovovali zpětně a předmětná prohlášení podepsali pod tlakem poškozeného. Proti těmto výpovědím předestírá písemné záznamy (výkazy strojů a jejich řidičů), které mají dokazovat, že práce provedeny byly. Míní, že hodnota důkazu „dělníka“ by měla být významnější než tvrzení „mistra“, že před delší dobou učinil do stavebního deníku správný zápis.
7. S ohledem na jím uvedené skutečnosti obviněný tvrdí, že jeho firma pro poškozenou společnost řádným způsobem dílo předala, vyfakturovala a dosud za ně nedostala zaplaceno. Namítá, že ač z popsaného jednání plyne, že se ho měl dopustit společně s dalšími spoluobviněnými, nikde není uvedeno, jakým způsobem, kde a kdy k dohodám mělo docházet a v čem spočívaly. Vystavené faktury byly řádně zaúčtovány.
8. Za velmi nepřesné a neodborné považuje určení výše náhrady škody, a to v rovině teoreticko-právní, protože okresní soud odsoudil všechny tři spoluobviněné k solidární náhradě škody, ačkoli tito nikdy nespáchali trestnou činnost společně nýbrž vždy ve dvojicích. Proto je přesvědčen, že nemělo dojít k vyslovení solidární odpovědnosti, nýbrž k dělené odpovědnosti náhrady škody. Další skutky mu nebyly buď prokázány, nebo zůstaly pouze ve stádiu pokusu.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně zrušil a podle §265m tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán.
10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání, se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Alternativa daná vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení
A. K námitkám obviněného vztahujícím se k výroku o vině
21. Obviněný ve vztahu k napadenému výroku o vině nevznesl jedinou hmotně právně relevantní námitku, kterou by bylo lze podřadit pod jím, primárně uplatněný [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] dovolací důvod. Skutečnost, že se obviněný od obsahového zaměření tohoto dovolacího důvodu odchýlil, je patrná již z toho, že jeho naplnění spatřuje v tom, že „důkazy nebyly správným způsobem zhodnoceny“ , resp. z toho, že uplatňuje vlastní hodnotící stanoviska a postoje (tvrzení, že svědkové mohli být ke svědeckým výpovědím motivováni z důvodu zabránění vyvození jejich možné pracovněprávní odpovědnosti). Obviněný napadá jednotlivé výpovědi svědků, s nimiž polemizuje a vznáší úvahy, kterému důkazy soudy měly přiznat jakou váhu ( „hodnota důkazů člověka – dělníka… by měla být pro spor významnější, než tvrzení mistra…“ ). Námitky tohoto druhu není možno pokládat za naplňující obsahový smysl §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jenž je – jak již uvedeno shora – určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jenž by vztahoval ke skutku, který soud prvního stupně popsal ve výrokové části svého rozsudku. Veškerou svou dovolací argumentaci v této části vybudoval na zpochybnění správnosti skutkových zjištění, jež se staly předmětem právního posouzení ze strany soudů nižších stupňů. Z obsahu spisu přitom nikterak neplyne, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými, potažmo právními závěry. Ostatně námitku extrémního nesouladu ani obviněný nevznesl.
22. Namítá-li obviněný, že soudy měly přiznat vyšší váhu svědeckým výpovědím „člověka – dělníka“ před „tvrzeními mistra“ , příp. že výpovědím mistrů J. D. a R. K. nekorespondovaly záznamy – výkazy strojů, event. vyjadřuje-li nesouhlas se svědeckou výpovědí svědka B., potom se ocitá v nedostatečně relevantní polemice s kvalitou vykonaných skutkových zjištění, která není předmětem přezkumného zájmu dovolacího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých typů či druhů důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví potřebné např. návrhy stran na doplnění dokazování (zda jsou důvodné a s významným důkazním potenciálem, či naopak významu okrajového a nepodstatného). Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
23. Pokud jde konkrétně o posouzení skutečností tvrzených dovolatelem, jenž výpovědi svědků J. D. a R. K. favorizuje a následně kvalitu informací v nich obsažených konfrontuje se záznamy – výkazy strojů, pak je třeba uvést, že závěry soudu prvního stupně nelze pokládat za nelogické. Obviněný nemůže očekávat, že dovolací soud přistoupí k přehodnocení důkazů v situaci, kdy hodnotící postup soudů nižších stupňů nelze označit za svévolný, tj. takový, který by kolidoval s právem dovolatele na spravedlivý proces. Nutno konstatovat, že jeho polemika se skutkovými závěry soudů nemá oporu v provedeném dokazování. Závěr o existenci vytýkané vady přitom nemůže být založen na pouhém zjištění faktu, že výsledky provedeného dokazování nesvědčí v jeho prospěch. Nezbývá než konstatovat, že soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění na souboru důkazů, z něhož jimi učiněné skutkové závěry jsou plně dovoditelné.
24. Námitka nedostatečného rozsahu provedeného dokazování nemá potenci zvrátit správnost napadených rozhodnutí. Námitky proti rozsahu provedeného dokazování, resp. proti procesnímu postupu soudů, jímž nevyhověly návrhům dovolatele na provedení dalších důkazů v trestním řízení, nespadají pod uvedený dovolací důvod. V dané souvislosti je možné odkázat na princip soudní nezávislosti, jak je zakotven v čl. 82 Ústavy České republiky. Ten mj. vyjadřuje právo soudu rozhodnout, který z důkazů v trestním řízení provede. Soud není vázán návrhy stran, současně může z vlastní iniciativy sám provádět důkazy, jež považuje za významné pro rozhodnutí o obžalobě.
25. Obviněným namítaná skutečnost by mohla v dovolacím řízení nabýt významu toliko tehdy, jednalo-li by se o případ tzv. opomenutých důkazů (zde v alternativě zcela neuspokojivého argumentačního vypořádání se soudu se vzneseným důkazním návrhem). O takovou situaci se ve věci posuzované nejedná. Je tomu tak proto, že soudy závěr o vině dovolatele učinily na základě širšího okruhu svědeckých výpovědí a listinných důkazů a pokud nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování (v dovolání vytýká neprovedení znaleckého posudku z oboru stavebnictví k posouzení rozsahu vykonaných stavebních prací), potom svůj postup zdůvodnily. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně (str. 15 rozsudku) tak učinil jednak pro jeho nadbytečnost, jednak z důvodu velkého časového odstupu (čtyři roky po realizaci staveb), a to pro jeho faktickou nemožnost zpracování bez současné destrukce staveb prvostupňového soudu). Za tohoto stavu věci – při zřeteli k tomu, že trestná činnost obviněného byla dostatečně prokázána důkazy jinými – nelze spatřovat v nevypracování navrhovaného znaleckého posudku jakoukoli variantu opomenutého důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02).
26. Nedůvodnou je i námitka, že jednání obviněného mělo být posouzeno v rovině soukromoprávní, nikoli trestněprávní. Přestože v dané věci základ vytýkaného jednání dovolatele vychází z roviny soukromoprávní, jeho hranice přesahuje, a to již proto, že bezezbytku svým jednáním naplnil znaky (kvalifikované) skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr, zákoníku (§21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku), neboť společně se spoluobviněným R. A. způsobil větší škodu (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Současně se připomíná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12), že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní). Nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud zastává názor, že není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, resp. že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Ani subsidiarita trestní represe nevylučuje proto spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 nebo usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).
27. Vzhledem k tomu, že obviněný nevznesl, pokud jde o výrok o vině, žádnou hmotně právně relevantní námitku, rozešel se stran této části dovolací argumentace s jím uplatněnými dovolacími důvody. Doposud řečené by proto odůvodnilo postup dovolacího soudu, který by rozhodl o dovolání obviněného způsobem vymezeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
B. K námitce obviněného k výroku o náhradě škody
28. Obviněný však právně relevantním způsobem a důvodně vznesl námitku nesprávnosti výroku o náhradě škody. Podstatou jeho argumentace je tvrzení, že nebyly splněny podmínky k tomu, aby soudy rozhodly o solidární odpovědnosti všech tří spoluobviněných. Jeho námitka založená na tom, že „nikdy nepáchali trestnou činnost všichni tři (pozn. obvinění) společně, ale vždy ve dvojicích, takže teoreticky nemělo dojít k solidární odpovědnosti náhrady škody, nýbrž k dělené odpovědnosti náhrady škody“ , vychází ze skutkového zjištění soudů [v daném směru nutno odhlédnout od zjevné nesprávnosti části skutkové věty, dle níž „obžalovaní R. A. a J. K. a Z. K. se pokusili k její škodě o vylákání neoprávněného plnění v částce 531.300 Kč“ , nemající podklad v popise skutků v bodech 1) a 2) výroku]. V této části dovolání proto nelze argumentaci obviněného pokládat za takovou, jež by odůvodnila rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k následujícím poznatkům:
29. Jednání dovolatele, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil společně se spoluobviněným R. A., je vymezeno v rámci tzv. skutkové věty výroku o vině pod bodem 2). Odsuzující rozsudek vydaný ve společném řízení vedeném proti třem obviněným vymezuje trestně právní charakter jednání dovolatele pouze v tomto rozsahu, nikoli již i v podobě participace na skutku popsaném pod bodem 1) výroku o vině. Zřetelně to plyne ze skutkové věty, podle níž se v tomto bodě výroku popsaného jednání dopustili společně pouze obviněný R. A. s obviněným Z. K., a to jednáním spočívajícím v tom, že „Z. K. jako podnikatel pod IČ: … po vzájemné dohodě se stavbyvedoucím… R. A.…, vystavil a následně předložil společnosti ALPINE Bau CZ, s. r. o., k proplacení faktury za neodvedené práce na akcích K. n. H. a Z. – Š. č. … … na částku 133.400 Kč bez DPH, fa č. … … na částku 96.280 Kč bez DPH, č. … … na částku 27.840 Kč bez DPH, fa č. … na částku 99.000 Kč bez DPH, fa č. … na částku 90.480 Kč bez DPH a fa č. … … na částku 70.200 Kč, jejichž předmětem byly činnosti, které ve skutečnosti nebyly provedeny…, a to v celkové rozsahu 517.200 Kč… společnost APLINE Bau CZ, s. r. o. proplatila Z. K. částku 133.400 Kč; k proplacení zbylých faktur v úhrnné hodnotě 383.800 Kč nedošlo, neboť poškozená společnost zjistila skutečný stav věci a další úhrady již neprovedla.“
30. Z citovaného vymezení je zřejmé, že dovolatel se na spáchání tohoto skutku podle zjištění soudu vůbec nepodílel. Takovému zjištění ostatně odpovídá i to, že jeho trestní odpovědnost dílem dokonaným a dílem nedokonaným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je vztažena jen ke skutku 2). K tomu lze dodat, že (viz již bod 27.) nepřípadné je proto další konstatování ve výrokové části rozsudku obsažené, že „obžalovaní R. A., J. K. a Z. K. se pokusili k její škodě o vylákání neoprávněného plnění v částce 531.300 Kč“.
31. Tato nesprávnost (vztaženo zpětně k otázce viny dovolatele) však nezakládá vadu spočívající v nesprávnosti právního posouzení skutku. Kvalifikaci soudem užitou totiž v dostatečném rozsahu vyjadřují skutková zjištění v bodě 2) výroku učiněná, tj. vznik škody ve výši 89 328 Kč a bezprostředně hrozící škoda ve výši 147 500 Kč, tj. v obou případech přesahující částku 50 000 Kč, kterou je třeba ve smyslu §138 odst. 1 tr. ř. pokládat za větší škodu. Skutečnosti soudem uvedené jím zvolenou hmotně právní subsumpci skutku plně odůvodňují. Uvedené konstatování dovolací soud uvádí pro detailnější vyjádření toho, proč na rozdíl od výroku o vině nepřistoupil na podkladě podaného dovolání i ke kasaci výroku o vině (resp. pak i na něj navazujícího výroku o trestu).
32. V případě výroku o náhradě škody má nedostatečné rozlišení podílu jednotlivých obviněných na vzniku škody v rozsudku soudu prvního stupně za následek vadnost tohoto výroku, a to v podobě vady, jenž má hmotně právní povahu.
33. Nedostatek obou rozhodnutí soudů nižších stupňů je třeba spatřovat v tom, že výrok o náhradě škody, resp. důvodnost obviněným uložené povinnosti z hlediska hmotně právního nikterak neodůvodnily. Soud prvního stupně se omezil na konstatování splnění procesních podmínek řádnosti a včasnosti připojení poškozeného s nárokem na náhradu škody [aniž by však odkázal na příslušné ustanovení trestního řádu – tj. podmínku stanovenou v §228 odst. 1 tr. ř.: … jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3)... ], obdobně nekonkrétní pokud jde o odkaz na příslušnou právní úpravu zůstal i stran zdůvodnění hmotně právního předpokladu vyslovení povinnosti obviněných k úhradě způsobené škody. Obdobné lze říci i o soudu odvolacím, který se ve své podstatě omezil na konstatování správnosti rozhodnutí nalézacího soudu o nároku poškozeného.
34. Povinnost uložená soudům ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ( Jestliže byly do výroku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit. ) by v případě rozhodnutí v adhezní části měla být splněna alespoň stručným odkazem na hmotně právní úpravu, kterou soud aplikuje. Ve věci posuzované je zřejmé, že zmíněny měly být alespoň §420 odst. 1 a §438 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – to vzhledem k intertemporálním ustanovením a s přihlédnutím k období páchání trestné činnosti, resp. okamžiku vzniku škody. Citace zmíněných ustanovení přicházela v úvahu proto, že podle §420 odst. 1 obč. zák. [ k ] aždý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, přičemž podle §438 odst. 1 obč. zák. [ z ] působí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Důsledné přihlédnutí zejména k druhému z citovaných ustanovení mohlo vést k zamezení chyby, jíž se soud prvního stupně dopustil.
35. Z hlediska rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody bylo ve smyslu §438 odst. 1 obč. zák. podstatné zjištění, v jakém směru ten který z obviněných svým jednáním k jejímu vzniku přispěl, resp. tuto způsobil. V případě dovolatele je v tomto směru rozhodné pouze to skutkové vyjádření, jež uvádí bod 2) výroku o vině, tj. že „... jako jednatel společnosti CZO Morava, s. r. o., po vzájemné dohodě se stavbyvedoucím společnosti ALPINE Bau CZ, s. r. o. R. A., vystavil a následně předložil společnosti ALPINE Bau CZ k proplacení faktury č. … … na částku 45.240 Kč, č. … … na částku 56.500 Kč, č. … … na částku 29.000 Kč, č. … … na částku 91.000 Kč a č. … … na částku 44.088 Kč, vše bez DPH, jejichž předmětem byly práce, které ve skutečnosti nebyly provedeny, což oba obžalovaní věděli, a to v celkovém rozsahu 236.828 Kč, … společnost ALPINE Bau CZ proplatila společnosti CZ Morava, s. r. o. částku 89.328 Kč; k proplacení zbylých faktur v úhrnné hodnotě 147.500 Kč ke škodě společnosti ALPINE Bau CZ nedošlo, neboť poškozená společnost zjistila skutečný stav věci a další úhrady již neprovedla“ .
36. Vzhledem k tomuto zjištění dovolatel důvodně vytýká, že vyslovení solidární odpovědnosti všech tří obviněných ve vztahu k částce 222 728 Kč je vadné. Označená částka totiž představuje součet škod způsobených obviněnými jak jednáním popsaným v bodě 2) výroku (částka 89 328 Kč), tak v bodě 1) výroku. Na jejím vzniku v této výši se jako škůdce podílel toliko obviněný R. A., avšak již ne jak dovolatel, tak spoluobviněný Z. K. Soudem vyslovený výrok o náhradě škody je v důsledku tohoto konstatování nutno považovat za vadný.
37. Právní úprava obsažená v obč. zák. (§420 odst. 1) vychází z pravidla odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným porušením právní povinnosti. Škůdce tedy může být činěn odpovědným za škodu v případě, že došlo k porušení právní povinnosti, vzniku škody a mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody existuje příčinná souvislost, tj. škůdci je vzniklá škoda z důvodu jeho jednání přičitatelná. Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Pokud byla škoda způsobena více škůdci, vychází obč. zák. z pravidla obsaženého v §438 odst. 1 obč. zák. a zakládá jejich pasivní solidaritu. Solidární závazek představuje druh společného závazku, u kterého je buď více dlužníků, nebo více věřitelů. V prvním případě se hovoří o solidaritě dlužnické (pasivní), ve druhém případě o solidaritě věřitelské (aktivní). Specifikum pasivního solidárního závazku, o který se jedná v posuzovaném případě, se projevuje v tom, že vůči věřiteli stojí více subjektů na straně dlužnické a věřitel je zvýhodněn tím, že může celé plnění požadovat po kterémkoli ze solidárně zavázaných dlužníků. Plněním kteréhokoli z nich se každý z ostatních spoludlužníků zprostí své povinnosti a dlužník, který plnil má následný (tzv. subrogační) regres vůči ostatním zbývajícím spoludlužníkům, za které plnil. Vždy je však třeba mít na zřeteli, že i ke vzniku (pasivního) solidárního závazku musí být splněny podmínky §420 odst. 1 obč. zák., tj. jeho odpovědnost je vždy i v rámci dlužnické solidarity vázána na podmínku porušení smluvní povinnosti, zavinění škůdce a příčinný vztah mezi škodou a porušením povinnosti.
38. Výrok o náhradě škody obsažený v rozsudku soudu prvního stupně nelze hodnotit jako správný, protože rozsah, v němž ve vztahu k dovolateli (a spoluobviněnému Z. K. – viz níže) došlo k uložení povinnosti, překračuje rámec koncepce subjektivní odpovědnosti za škodu, tj. odpovědnosti škůdce za jeho zaviněním způsobenou škodu. Vadnost výroku o vině spočívá (jak již z uvedeného plyne) v tom, že zavázal všechny tři spoluobviněné k solidární (rukou společnou a nerozdílnou) odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti ALPINE Bau CZ, s. r. o. v celkové výši 222 728 Kč [tj. sumy skládající se z dílčích částek proplacených poškozenou společností, a to částky 133 400 Kč pokud jde o jednání pod bodem 1) a částky 89 328 Kč pod bodem 2)]. Správně měl rozhodnout tak, že měl dovolatele zavázat k náhradě škody pouze v rozsahu částky 89 328 Kč, a to společně a nerozdílně s obviněným R. A., s nímž podle skutkového zjištění soudu vyjádřeného v bodě 2) výroku rozsudku škodu v tomto rozsahu způsobil.
39. V této části byl proto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . v jeho alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení naplněn.
40. Z té skutečnosti, že dovolatel napadl rozsudek soudu prvního stupně svým dovoláním (č. l. 1052-1056) ve všech jeho výrocích se ho týkajících, přičemž vůči výroku o náhradě škody uplatnil (č. l. 1056) obsahově shodnou námitku, je zřejmé, že rovněž vadný výrok o náhradě škody podléhal přezkumné povinnosti odvolacího soudu (§254 odst. 1 tr. ř.). Pokud ten dovolacím soudem zjištěnou vadu nenapravil a o odvolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v §256 tr. ř., je zjevné, že nesplnil svou procesní roli a že v důsledku toho zatížil své rozhodnutí vadou, která svědčí o naplnění dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v alternativě bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) – konkrétně v písmenu g).
41. Vzhledem k tomu, že v této části bylo dovolání obviněného podáno důvodně, vyhověl mu Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených a na jeho podkladě podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 1. 7. 2016, č. j. 2 To 148/2016-1068, v části, jíž došlo k zamítnutí odvolání obviněného napadajícího výrok o náhradě škody, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 3 T 117/2014-1034, a to ve výroku, jímž byl obviněný zavázán společně a nerozdílně s obviněnými R. A. a Z. K. zaplatit na náhradě škody poškozenému ALPINE Bau CZ, s. r. o., částku 222 728 Kč, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
42. Shodná vada, jež zatěžuje výrok o náhradě škody vyslovený vůči odvolateli, se promítá i ve výroku, jímž byl ve stejném rozsahu (ke škodě ve výši 222 728 Kč) zavázán povinností k její náhradě obviněný Z. K. Ani ten svým jednáním škodu v této výši (a to ani jako spolupachatel) nezpůsobil. Přestože si tento obviněný odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, měl odvolací soud – v důsledku ustanovení §261 tr. ř. – napravit vadu uvedeného rozsudku existující i ve vztahu k tomuto obviněnému. Nejvyšší soud na podkladě aplikace §265k odst. 2 tr. ř. za přiměřeného užití §261 tr. ř. proto na podkladě podaného dovolání přistoupil i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se výroku o náhradě škody, jenž byl učiněn ve vztahu k tomuto obviněnému.
43. Následně (výrok III.) dovolací soud rozhodl tak, že podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného užití §265 tr. ř. se poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněným J. K. a Z. K. na řízení ve věcech občanskoprávních.
44. Pro úplnost se dodává, že tímto usnesením nebyla dotčena ta část výroku o náhradě škody, jímž byl zavázán k povinnosti uhradit částku 222 728 Kč poškozenému obviněný R. A.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu