ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1015.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1015/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného A. Ž. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 6 To 45/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 128/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 34 T 128/2016, byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného a Všeobecné zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
Obviněný se uvedených přečinů dopustil tím (zkráceně uvedeno), že dne 20. 12. 2015 kolem 05:00 hod. před diskotékou S. ve S., po předchozí potyčce před zraky dalších asi šesti osob, napadl M. S., kdy ho úderem pěstí srazil k zemi, poté na něj skočil a zalehl ho, bil ho pěstmi do obličeje, čímž mu způsobil přetržení kolenních vazů, křížového vazu a poškození menisku levého kolene, podlitiny a odřeniny v obličeji, frakturu nosních kůstek a zakrvácení bělma pravého oka, kdy poraněné koleno si vyžádalo operaci (artroskopie kolene), hospitalizaci do 23. 12. 2015 a následné léčení do 31. 1. 2016, když do 14. 1. 2016 byl poškozený podstatným způsobem omezen v běžném způsobu života.
Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 6 To 45/2017, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci založil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Předně obecně namítá, že soudy zjištěný skutkový stav není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky daných přečinů a soudy konstruují jeho odpovědnost za následek a nikoliv za jednání. Namítá také, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, ani subjektivní stránka přečinů, za které byl odsouzen a soudy nezhodnotily odpovědnost samotného poškozeného na za škodu na zdraví.
Konkrétně pak namítá, že poškozeného nenapadl, ale naopak on byl napaden poškozeným, a to přesto, že tento byl přítomnými upozorňován, aby k němu nepřistupoval. Svými nadávkami a pod vlivem alkoholu tak v něm vyvolal přesvědčení, že hodlá na něj zaútočit, ač předtím neměli spolu na diskotéce žádný konflikt. To poškozený také učinil, on po napadení upadl na zem a poškozeného strhl na sebe, kdy se tento nacházel nahoře, on byl pod ním a z této pozice směřovaly jeho údery na obličej poškozeného, kterému se bránil. Zranění kolene, že poškozenému nezpůsobil, není tak dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem a ten jej pravděpodobně utrpěl již při útoku na něj a také poškozený sám uvedl, že při skrumáži kolem něj se mu někdo opřel o nohu a poté se sesul k zemi. Nedá se tak zjistit, které osoby mohly zranění poškozenému způsobit, ale tento konzistentně tvrdil, že mu někdo ve skrumáži přišlápl nohu a vtom ho prudce zabolelo koleno. Také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, specializace chirurgie a traumatologie, který byl vypracován na žádost obhajoby, že nevylučuje možnost vzniku zranění kolene ve stoje, ale mechanizmus vzniku zranění by lépe posoudil znalec z oboru soudního lékařství, opatření jehož znaleckého posudku navrhuje, protože se neztotožňuje s tvrzením stávajícího znalce, že k poranění kolena musí nutně vést důrazný úder na jeho vnější stranu. Obviněný navrhuje také opatřit znalecký posudek z oboru psychiatrie nebo psychologie, a to v souvislosti s možným posouzením jeho jednání podle §146a tr. zákoníku.
Obviněný oběma soudům vytýká, že vycházely pouze z jediné verze podporované výhradně výpovědí J. K., která se ale ukázala nepravdivou již ohledně šarvátky v šatně, přičemž k tomu obviněný uvádí části výpovědi svědků, z nichž tento závěr dovozuje, kvalifikovaly jeho jednání podle §358 tr. zákoníku (pozn. tr. čin výtržnictví), když první nikoho nenapadl a podle §146 tr. zákoníku (pozn. tr. čin ublížení na zdraví) aniž by zohlednily možnost právní kvalifikace podle §146a tr. zákoníku (pozn. tr. čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky) nebo §29 tr. zákoníku (pozn. nutná obrana), a to v souvislosti s věkem blízkým věku mladistvých. Žádný konflikt nepředpokládal, ani po provokacích poškozeného mu nechtěl ublížit na zdraví a jeho jednání pro nedostatek vůle nebylo úmyslné přímo ani nepřímo.
Ohledně subjektivní stránky obviněný namítá, že i vzhledem ke svému věku, si nemohl uvědomit následky vzájemného napadání mezi ním a poškozeným, vyplývající z trestněprávních předpisů a z možné náhrady škody.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ohledně námitek o nedostatku objektivní a subjektivní stránky odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů, které dospěly ke správnému závěru o naplnění objektivní i subjektivní stránky dané trestné činnosti. Také skutková věta je obsahuje a je z ní zjevné, že obviněný jednal úmyslně a nikoliv pouze z nedbalosti. K námitce obviněného, že si nemohl být vědom následků jednání, státní zástupce uvedl, že každý ví, včetně osob mladistvých, že fyzické napadení jiného obnáší riziko poškození zdraví a při způsobu, jímž napadl poškozeného, musel být se vznikem poranění minimálně srozuměn. Protože obviněný nečelil přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku a sám byl útočníkem, chybí také základní podmínka nutné obrany podle §29 tr. zákoníku a nejsou ani skutková zjištění svědčící pro ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání jako základní uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný obecně uplatnil námitky, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že skutkový stav zjištěný soudy nevykazuje znaky objektivní stránky, když není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem ve formě ublížení na zdraví poškozeného, ani znak subjektivní stránky daných přečinů, tedy není dáno žádné zavinění, že věc měla být jinak právně posouzená s ohledem na jednání z omluvitelné pohnutky nebo jako jednání v nutné obraně. Tyto námitky ale ve své podstatě vychází zejména z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a nemají tedy hmotně právní ale skutkovou povahu, neodpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat hmotně právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné uplatňovat skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou také výhrady proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy, jak posuzoval věrohodnost výpovědí apod.
V podstatě shodnými námitkami proti výroku o vině se zabýval již soud druhého stupně, ale shledal je nedůvodnými a rozsudek soudu prvního stupně ponechal v platnosti. Soudy jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k posuzování věrohodnosti jednotlivých výpovědí i k namítané právní kvalifikaci jednání obviněného. Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil, a proto odkazuje na příslušné části odůvodnění obou soudních rozhodnutí, když by bylo zcela nadbytečné je opakovat. V projednávané věci z hlediska uplatněných námitek obviněného neshledal žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem nebo o existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními okresního soudu. Existenci takového rozporu ani obviněný v dovolání nenamítá.
Protože podle výroku o vině to byl obviněný, kdo v přítomnosti dalších asi šesti osob napadl poškozeného M. S., kdy ho úderem pěstí srazil k zemi, poté na něj skočil a zalehl ho, bil ho pěstmi do obličeje, čímž mu způsobil přetržení kolenních vazů a další zranění, nezabýval se Nejvyšší soud námitkami obviněného o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, o spoluzavinění poškozeného, jednání v nutné obraně a o možném posouzení jednání podle §146a tr. zákoníku, protože tyto námitky vychází z vyvrácené obhajoby obviněného, že poškozeného nenapadl, naopak se sám bránil jeho útoku a zranění kolene mu nezpůsobil.
Nutnou obranou podle §29 tr. zákoníku se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Podmínkou nutné obrany je, aby útok bezprostředně hrozil nebo trval. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. O takovou situaci se ale v této trestní věci nejednalo.
K návrhům obviněného na opatření dalších znaleckých posudků Nejvyšší soud uvádí, že o dovolání rozhoduje na základě důkazního a skutkového stavu, který byl v době rozhodování soudů. Podle §265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. To ale v daném případě nebylo třeba.
Jedinou hmotně právní námitkou obviněného je jeho obecné tvrzení, že skutkový stav zjištěný soudy nevykazuje znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným. Tuto námitku ale shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou a na obecnou námitku rovněž obecně konstatuje, že daný skutek vykazuje všechny znaky přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Zjevně neopodstatněná je také námitka nedostatku úmyslné formy zavinění, resp. zavinění vůbec. Ve vztahu k namítanému ublížení na zdraví soudy dospěly k správnému závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Pokud obviněný namítá, že nechtěl poškozenému ublížit na zdraví a jeho jednání nebylo úmyslné, tak předně nebyl u něj shledán úmysl přímý, tedy že by chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (viz §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku). V obecné rovině úmysl pachatele, ať přímý či nepřímý musí směřovat ke způsobení následku. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu ale třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění.
Soudy dospěly k závěru, že obviněný A. Ž. jednal v nepřímém úmyslu, když byl srozuměn s tím, že svým jednáním může dané zranění způsobit. Tento závěr má oporu zejména ve skutkovém zjištění, že M. S. úderem pěstí srazil k zemi, poté na něj skočil a zalehl ho, čímž mu způsobil přetržení kolenních vazů. Znalec MUDr. Jiří Tesař pak v hlavním líčení dne 8. 12. 2016 (viz č. l. 141 a násl. tr. spisu) potvrdil, že tak rozsáhlé zranění kolene nemohlo vzniknout pouhým pádem, ale násilným působením jiné osoby a pád těla nebo nalehnutí na nohu poškozeného je mechanizmus způsobilý jej přivodit. Tato verze vzniku daného zranění je plně v souladu s výpovědí svědka J. K. K námitce obviněného, že si nemohl být vědom následků jednání pak státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že každý ví, včetně osob mladistvých, že fyzické napadení jiného obnáší riziko poškození zdraví a při způsobu, jímž obviněný napadl poškozeného, musel být se vznikem poranění srozuměn.
Protože podstatná část dovolacích námitek obviněného neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a hmotně právní námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu