ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1219.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1219/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 7 To 12/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 13/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 2 T 13/2015, byl obviněný J. L. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, se obviněný uvedeného zvlášť závažného zločinu vraždy dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v blíže neurčené době od 14.00 hod. dne 21. 6. 2015 do dne 22. 6. 2015 v Ú. n. L. –M., v ulici J. P., v bytě panelového domu, v úmyslu usmrtit po předchozí hádce opakovaně fyzicky napadl poškozenou J. K., a to údery pěstí a kopy do hlavy a krku vedenými střední až velkou silou, údery do končetin a hrudníku vedenými malou až střední silou, čímž jí způsobil mnohočetné krevní výrony v podkoží obličeje, otok obličeje, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu pravé strany dolní čelisti, rozsáhlou tržně zhmožděnou ránu vnitřní strany horního rtu, trhlinu v podkoží pravé temenní krajiny, pohmoždění mozku, krevní výrony pod omozečnicemi, krev v mozkových komorách, otok mozku a mnoho krevních výronů, přičemž příčinou smrti poškozené na místě v pozdních večerních až nočních hodinách z 21. 6. 2015 na 22. 6. 2015 bylo pohmoždění a otok mozku a vdechnutí krve do plic.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 7 To 12/2016, rozsudek soudu I. stupně zrušen podle §258 odst. 1 písm. c), d), f) tr. ř. v celém rozsahu. Odvolací soud pak nově rozhodl ve věci tak, že obviněného J. L. uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento zločin mu uložil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému také ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud rozhodl na základě částečně upraveného skutkového stavu, když z výše citovaného výroku o vině vypustil pouze slova „v úmyslu usmrtit“ a „a kopy“.
II.
Proti rozsudku soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uvedl, že ohledně úmyslného zavinění těžkého ublížení na zdraví mu takový úmysl nesvědčí, po činu setrval s poškozenou, ošetřoval ji, projevoval lítost a pro úmysl nesvědčí ani žádná pohnutka. Bez bližší konkretizace poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 506/2012 a 8 Tdo 499/2011. Odvolacímu soudu vytkl, že také nevzal v úvahu zdravotní predispozice poškozené k vzniku následku na jejím zdraví (chorobné změny související s dlouhodobým nadužíváním alkoholu, vleklý zánět průdušek a s tím související sklon k tvorbě podlitin a krvácení). Na základě těchto okolností je obviněný toho názoru, že skutek měl být kvalifikován jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 4 tr. zákoníku, když v úvahu by přicházel i trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a sám rozhodl rozsudkem o vině a trestu v souladu s výše uvedenou právní kvalifikací jeho jednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že vzhledem k obviněným užitému násilnému jednání a mechanizmu zranění, byl znak úmyslného způsobení těžké újmy na zdraví naplněn po stránce objektivní i subjektivní. Na závěru o naplnění subjektivní stránky, že nic nemění zdravotní predispozice poškozené, když tyto se na její smrti nepodílely, ani tvrzené následné jednání obviněného spočívající v údajné péči o poškozenou, kterou ani nijak dál neprojevil např. přivoláním lékařské pomoci. Za daného skutkového stavu, že nepřicházelo v úvahu posouzení jednání obviněného jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, který předpokládá stav nepříčetnosti, ale tento stav byl v případě obviněného znalecky vyloučen. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud předně zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce a včas. Dovolání obsahuje také obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného o neprokázání úmyslné formy zavinění k těžké újmě na zdraví a o možném jiném právním posouzení skutku, tomuto důvodu dovolání odpovídají, jsou ale zjevně neopodstatněné.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku (str. 5 až 6) podrobně uvedl důvody, které jej vedly k úpravě skutkových zjištění ve prospěch obviněného, a proč se neztotožnil s právní kvalifikací jeho jednání použité soudem I. stupně, který J. L. uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Vyjádřil se i k důvodům, proč dospěl k závěru o existenci úmyslné formy zavinění ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví. Protože se Nejvyšší soud s těmito důvody odvolacího soudu ztotožnil, v podrobnostech postačí v tomto směru odkázat na předmětnou část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Závěr o existenci úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat.
Zjištěné jednání obviněného úmyslné zavinění těžké újmy na zdraví poškozené prokazuje, když opakovaně údery pěstí, zejména cíleně do hlavy poškozené, a to střední až velkou silou, ji napadal tak intenzivně, až jí způsobil pohmoždění mozku, otok mozku a další závažná zranění. Příčinou smrti poškozené bylo právě pohmoždění mozku, otok mozku a vdechnutí krve do plic. Již soud I. stupně přitom uvedl motivaci obviněného jako agresivní jednání ve zlobném afektu pod vlivem alkoholu, který zvýšil jeho agresivní potenciál. Osobnost obviněného je přitom podle znaleckých posudků emočně nestabilní, s agresivními projevy, degradovaná zneužíváním alkoholu a zjištěné jednání odpovídá této jeho osobnosti.
Obviněný přitom absenci úmyslného zavinění k těžkému ublížení na zdraví dovozuje konkrétně pouze z toho, že po činu setrval s poškozenou, ošetřoval ji, projevoval lítost a pro úmysl podle něj nesvědčí ani žádná pohnutka. V tomto směru se ale Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce, že tvrzené následné jednání obviněného, spočívající v údajné péči o poškozenou, kterou však vůbec neprojevil např. přivoláním lékařské pomoci, nijak nezpochybňuje předtím jednáním projevený úmysl. Pokud pak odvolacímu soudu obviněný vytkl, že nevzal v úvahu zdravotní predispozice poškozené k vzniku následku na jejím zdraví (chorobné změny související s dlouhodobým nadužíváním alkoholu, vleklý zánět průdušek a s tím související sklon k tvorbě podlitin a krvácení), tyto okolnosti rovněž na závěru o naplnění subjektivní stránky nemohou nic změnit, protože namítané zdravotní predispozice poškozené se na jejím zranění ani následné smrti nijak nepodílely.
Pokud pak obviněný bez bližší konkretizace poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 506/2012, toto se zabývá otázkou zavinění ve vztahu k zákonným znakům zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle §195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci obviněného J. L., z hlediska obecných zásad platných při zjišťování úmyslné formy zavinění, je přitom v souladu s tímto namítaným rozhodnutím. Další obecně uvedené usnesení sp. zn. 8 Tdo 499/2011 sice řeší útok proti tělu poškozené osoby, který pachatel vedl zvlášť surovým způsobem a vyznačoval se vyšší mírou brutality (např. kopáním silou velké intenzity do těla poškozené osoby a házení jejího bezvládného těla na zem), a to se závěrem, že takovýto útok svědčí o tom, že pachatel věděl o možnosti závažného zranění životně důležitých orgánů a o způsobení smrti poškozené osobě. Jestliže obviněný odkazem na toto usnesení chtěl zdůraznit skutečnost, že odvolací soud kopání poškozené do hlavy v jeho případě vypustil ze skutku, nutno připomenout, že v uvedené jiné trestní věci se jednalo o případ pachatele, jenž byl právě s ohledem na intenzitu útoku uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, na rozdíl od obviněného J. L.
K zcela obecné a stručné námitce obviněného o možném posouzení jeho jednání jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že tato právní kvalifikace je podmíněna stavem nepříčetnosti. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Ze znaleckého posudku (psychiatrie) vyplývá, že obviněný byl v době skutku pod vlivem alkoholu, nejednalo se ale o patickou opilost, přičemž jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti byly sice vlivem intoxikace alkoholem podstatně sníženy, ale nebyly vymizelé. Soudy tak důvodně stav nepříčetnosti u obviněného neshledaly a uvedená právní kvalifikace nepřicházela v úvahu.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu