ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1252.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1252/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. října 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 3 To 46/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 15/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 42 T 15/2013-5923, byl obviněný L. H. uznán vinným v bodech I) a II) dvěma samostatnými trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 10 000 Kč, tj. celkem 2 000 000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému kromě toho uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech obchodních společností a korporací na deset let.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že spolu s obviněným M. H.
ad I) jakožto osoby jednající za společnost PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., a fakticky reálně vykonávající strategické i veškeré další rozhodovací procesy ve společnosti společně s F. Č. (zemřelým dne 21. 3. 2014) a A. H. (zemřelou dne 8. 2. 2012) v době od vzniku společnosti dne 31. 3. 2003 do 22. 2. 2010 na různých místech v P.
1. rozhodli, že účetnictví společnosti bude vedeno v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nikoli správně a úplně, ale tak, aby účetní závěrka nepodávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace společnosti, a že o výši příjmů zaměstnanců bude účtováno v rozporu se skutečností v nižší výši tak, aby z jejich mezd byly protiprávně a v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, sráženy a odváděny nižší úhrny záloh daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků (dále jen DPFO), nižší pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti placené zaměstnanci a nižší část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění hrazené zaměstnanci a aby bylo odváděno nižší pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti placené společností a nižší část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění hrazené společností za její zaměstnance,
2. pověřili F. Č. vytvořením fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti v jejím účetnictví, v němž byly vykazovány nižší počty zaměstnanci odpracovaných hodin, a tedy nižší příjmy zaměstnanců společnosti,
3. pověřili F. Č. určením výše a odváděním úhrnů záloh z DPFO, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění ve výši odvozené z úhrnu příjmů zaměstnanců společnosti a z příslušných vyměřovacích základů vyplývajících z fiktivního systému odměňování zaměstnanců a pověřili jej přípravou a podáváním vyúčtování finančnímu úřadu, vyplývajících z jím vytvořeného fiktivního systému,
4. zajistili zmocnění F. Č. k zastupování společnosti při jednání s finančním úřadem, okresní správou sociálního zabezpečení a zdravotními pojišťovnami a pověřili ho, aby při tomto zastupování obhajoval pravdivost a správnost jím vytvořeného fiktivního systému,
5. kontrolovali výše uvedenou činnost F. Č. a v hotovosti jej za ni odměňovali,
6. rozhodli, že zaměstnanci budou odměňováni v hotovosti úměrně podle počtu jimi odpracovaných hodin, a to bez toho, aby byla tato částka zohledněna v účetnictví společnosti či při odvádění povinných plateb z mezd, a tento skutečný systém odměňování realizovali prostřednictvím zaměstnanců společnosti, kterým uložili, aby uchazečům o práci při sjednávání pracovního poměru sdělili, že budou takto odměňováni, a aby zaměstnancům předávali z připravených výplatních obálek peněžní hotovost, která představovala mzdu zaměstnanců,
7. pověřili A. H., aby pravidelně po 20. dni kalendářního měsíce z bankovních účtů společnosti vybírala hotovost, aby podle jí předávané evidence skutečných příjmů zaměstnanců připravila popsáním výplatní obálky pro zaměstnance a vložila do každé obálky příslušnou hotovost odpovídající skutečně vyplácenému příjmu zaměstnance a dále aby z vybrané hotovosti oddělila do obálek podle jimi stanoveného principu část peněžních prostředků určenou pro jejich osobní potřebu a jako jednatelka společnosti svým podpisem stvrzovala správnost údajů uvedených na písemnostech připravených F. Č. na základě jím vytvořeného fiktivního systému,
a to vše s úmyslem protiprávně pravidelně krátit odváděnou výši uvedených povinných plateb z mezd zaměstnanců společnosti, přičemž si rovnou měrou každý měsíc neoprávněně přisvojovali část peněžních prostředků náležejících společnosti, přitom
obviněný M. H. kontroloval, opravoval a schvaloval měsíční evidence skutečných příjmů zaměstnanců a finančního hospodaření společnosti, které mu předkládal obviněný L. H.
Obviněný L. H. na základě přehledů skutečně odpracovaných hodin a vlastní databáze měsíčně zpracovával evidenci skutečných příjmů zaměstnanců a na ni navazující evidenci skutečného hospodaření společnosti, zahrnující přehledy částek náležejících společnosti a přisvojovaných si M. H. a L. H. a částek vyplácených F. Č. a A. H. Tyto evidence následně předkládal ke kontrole a schválení obviněnému M. H. a dále předával A. H., aby na jejím základě připravila mzdu zaměstnanců společnosti v hotovosti do obálek a podle stanoveného principu oddělila část peněžních prostředků společnosti určených k přisvojení M. H. a L. H. Z připravených obálek se mzdou některých zaměstnanců srazil částky odpovídající vnitropodnikovým pokutám, poskytnutým zálohám na mzdu a případným poplatkům za ubytování a obálky poté předal zaměstnancům společnosti zastávajícím vedoucí pozice, aby je vyplatili zaměstnancům společnosti a do 23. 6. 2009 jako jednatel společnosti svým podpisem stvrzoval správnost údajů uvedených na písemnostech připravených F. Č. na základě jím vytvořeného fiktivního systému,
to vše s úmyslem protiprávně pravidelně krátit odváděnou výši uvedených povinných plateb z mezd zaměstnanců společnosti, za což byl jmenovanými odměňován peněžní hotovostí, a přestože zaměstnanci společnosti ve skutečnosti odpracovali množství hodin práce fakturované společnosti odběratelům a byli za to odměněni v hotovosti podle skutečného počtu odpracovaných hodin, byla v důsledku jednání obviněných společností PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., finančnímu úřadu podána vyúčtování DPFO, správě sociálního zabezpečení byly podány přehledy o výši vyměřovacích základů a o výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a zdravotním pojišťovnám byly podány přehledy o platbách pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, které byly odvozeny toliko z údajů z fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti, jak o něm bylo účtováno v účetnictví společnosti, čímž obvinění zkrátili pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, resp. DPFO, které měly být z příjmů zaměstnanců společnosti odvedeny, od dubna 2003 do října 2009 o celkovou částku 41 930 814 Kč,
ad II) M. H. a L. H. jakožto osoby jednající za společnost PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., a fakticky reálně vykonávající strategické i veškeré další rozhodovací procesy ve společnosti společně s F. Č., jakožto osobou pověřenou vedením účetnictví, v nezjištěné době od května 2005 do 22. 10. 2009 v P. rozhodli v úmyslu neoprávněně snížit daňovou povinnost společnosti PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., o pravidelném zahrnování faktur vytvářených F. Č. jménem společností FRAMI, spol. s r. o., a FRAMAR, spol. s r. o., do účetnictví společnosti PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., přestože věděli, že k provedení fakturovaných činností ve skutečnosti nikdy nedošlo, a dále rozhodli o uplatňování těchto faktur za fiktivní činnosti v daňových přiznáních společnosti k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) jakožto dokladů o přijatých zdanitelných plněních s nárokem na odpočet daně a v daňových přiznáních společnosti k dani z příjmů právnických osob (dále jen DPPO) jakožto dokladů o nákladech vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a prováděním těchto rozhodnutí pověřili F. Č., jehož za to každý kalendářní měsíc odměňovali v hotovosti a který jménem společností FRAMI, spol. s r. o., a FRAMAR, spol. s r. o., vytvořil faktury za fiktivní činnosti, tyto v rozporu se zákonem o účetnictví zahrnul do účetnictví a zohlednil je při sestavení daňových přiznání k DPH a k DPPO společnosti PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., čímž od května 2005 do října 2009 zkrátili DPPO a DPH celkově o 9 505 161,57 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění L. H. a M. H. odvoláními, na základě kterých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 3 To 46/2015-6019, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného M. H. a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného L. H. pouze ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a při nezměněných ostatních výrocích podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil obviněného L. H. pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. H. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že soud druhého stupně se nevypořádal s argumenty, které uváděl v odvolání. Skutkový stav nenaplňuje ani v jednom bodě všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, protože nebyla prokázána existence škody, resp. zkrácení povinných plateb. Tento závěr obviněného podporuje i skutečnost, že se žádný z poškozených subjektů nepřipojil s nárokem na náhradu škody, resp. mnohé z těchto dokonce sdělily, že jim škoda nevznikla. Závěry soudu o vzniklé škodě a její výši vyplynuly pouze ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Evy Klapuchové, který byl vypracován na základě podkladů připravených orgány činnými v trestním řízení, čímž posudek není objektivní a nemá vypovídací hodnotu. Podle posudku Ing. Leony Řepové, který předložila obhajoba, nezohlednila znalkyně Ing. Eva Klapuchová všechny relevantní postupy, aby mohla správně odpovědět na položené otázky, což znalkyně připustila u hlavního líčení.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil s tím, že ačkoliv obviněný formálně namítl, že skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, opírá tuto námitku o své výhrady ke kvalitě závěru znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové. Tato námitka směřuje proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily závěry obou znalkyň. Obviněný tedy pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu, resp. vychází z jiných skutkových okolností, než jak je řádně zjistily soudy obou stupňů, a tato argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod. Nad rámec toho státní zástupce uvedl, že znalkyně Ing. Eva Klapuchová přesvědčivě obhájila svoje znalecké závěry v konfrontaci s odbornými výstupy znalkyně Ing. Leony Řepové, která nedisponovala kompletním účetnictvím společnosti, ani dalšími podklady z trestního spisu, ale vycházela pouze ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Evy Klapuchové. V dané věci proto podle státního zástupce nedošlo k pochybení, které by vedlo k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními. Soudy naopak přesvědčivě zdůvodnily své závěry. Ani to, že se poškozené subjekty nepřipojily se svými nároky v adhezním řízení, nemůže ovlivnit skutečnost, že došlo ke způsobení škodlivého následku, tedy daňového úniku či zkrácení na jiné povinné platbě. Obviněnému tak nelze, byť na podkladě nekvalifikované dovolací argumentace, přisvědčit v námitce, že skutkový stav věci, zjištěný soudy obou stupňů, nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný soudům vytkl nedostatky dokazování a vady znaleckého posudku, v důsledku čehož nebylo podle něj dostatečně prokázáno zkrácení povinných plateb z mezd zaměstnanců i zkrácení DPPO a DPH, a na základě toho namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového stavu domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a z toho dovozuje, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Jím vytýkané vady tedy mají výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Na základě výše uvedeného nelze námitky obviněného proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním proto neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu toto zjištění přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně přitom může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Je rovněž namístě poznamenat, že obviněný ve svém dovolání extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nenamítl.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly s hodnocením správnosti a úplnosti znaleckých posudků a nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že by soudy pochybily při hodnocení posudku Ing. Evy Klapuchové a přecenily jeho význam, resp. podcenily význam znaleckého posudku Ing. Leony Řepové. Soudy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotily správnost a úplnost znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové, která vycházela z informací z trestního spisu, zatímco znalkyně Ing. Leona Řepová hodnotila toliko posudek Ing. Evy Klapuchové. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s odůvodněním v rozhodnutích soudů obou stupňů a ve stručnosti na ně lze odkázat (str. 33-34 a str. 37-38 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Kromě toho lze dodat, že nejen v souvislosti se znaleckými posudky vznesl obviněný převážně shodné námitky již v odvolání a soud druhého stupně se s nimi spolehlivě vypořádal.
Obviněný rovněž namítl, že pokud poškození nepřihlásili své nároky na náhradu škody v rámci adhezního řízení, znamená to, že jim žádná škoda nevznikla. Tuto námitku však nelze považovat za relevantní, neboť pokud se poškozený nepřihlásí se svým nárokem na náhradu škody, neznamená to, že ke škodě (úniku na dani, poplatku a podobné povinné platbě) nedošlo, neboť se jedná o právo subjektů, nikoli jejich povinnost. Navíc v případě, kdy se v pozici poškozeného nachází finanční úřad, plyne jeho nárok na náhradu škody ze zákona a jeho rozhodnutí ve formě zajišťovacího příkazu je samo o sobě exekučním titulem (viz §169 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Z tohoto důvodu by bylo přihlášení nároku do adhezního řízení nadbytečným.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.