ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1274.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1274/2017-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 85/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 101/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 17 T 101/2016, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 30. 5. 2015 kolem 13:40 hodin v katastru obce Z., mezi obcemi Z.-K.-C.-P., na křižovatce silnice I. třídy č. 38 a silnice II. třídy č. 408, jako řidič vozidla Ford Mondeo, jel po vedlejší pozemní komunikaci označené svislou dopravní značkou „Dej přednost v jízdě“ ve směru od obce C., kterou nerespektoval, vjel do křižovatky rychlostí nejméně 80 km/hod v době, kdy po hlavní pozemní komunikaci ve směru od Z. přijíždělo osobní vozidlo Citroën Xantia, řízené L. P., když v křižovatce vozidlo Ford Mondeo narazilo do levého boku vozidla Citoën Xantia a v důsledku střetu vozidel došlo ke smrtelnému zranění řidiče L. P. a ke smrtelnému zranění spolujezdkyně na zadním sedadle, H. M., spolujezdec na předním sedadle D. P. utrpěl zranění popsané ve skutku, přičemž obviněný porušil důležité povinnosti řidiče uložené mu podle ustanovení §4 písm. a), b) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný a poškozená E. P. odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 85/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pouze proti výroku o trestu. Má za to, že vady napadeného rozhodnutí spočívají v aplikaci norem hmotného práva, a to z hlediska ukládání trestu a jejich přiměřenosti podle §38 až 39 tr. zákoníku. Obviněný je srozuměn s tím, že okresní soud ukládal trest v zákonné sazbě, ale domnívá se, že na jeho osobu bylo možno působit jiným trestem, a to trestem domácího vězení, když se domnívá, že v jeho případě jsou splněny všechny zákonné podmínky pro postup podle §60 tr. zákoníku a je toho názoru, že taková sankce by plně postačovala k jeho nápravě. Citoval v této souvislosti z důvodové zprávy k ustanovení §60 tr. zákoníku. Zejména soudu odvolacímu vytýká nesprávnou aplikaci §38 a §39 tr. zákoníku a nezákonné odůvodnění nepoužití §60 odst. 1 tr. zákoníku, čímž podle něj bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 LZPS (pozn. Listiny základních práv a svobod) a čl. 8 Úmluvy. Jeho právo na spravedlivý proces bylo podle obviněného porušeno také tím, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy potřebné k rozhodnutí o odvolání. Citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, týkající se přezkumného rámce Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Dále cituje argumentaci obsaženou v odůvodnění odvolacího soudu a současně s touto argumentací polemizuje. Obviněný uvádí, že si je vědom své viny a právní kvalifikaci svého protiprávního jednání uplatněnou oběma soudy respektuje. Poukazuje v této souvislosti na věc Okresního soudu v Klatovech, ve které byl řidičce za zavinění dopravní nehody s usmrcením dvou osob uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu. Uvádí, že jde o typově shodný případ, a právě s ohledem na rozdílnost uloženého trestu má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále poukazuje na svoji dosavadní bezúhonnost a obsáhle líčí tíživé dopady výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody pro jeho čtyřčlennou rodinu, která je na něm zcela finančně závislá. Dovozuje, že trest domácího vězení bude pro něho dostatečně citelný, bude postačovat k jeho nápravě a měl by i dostatečný satisfakční charakter pro poškozené. Poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se neuložení trestu domácího vězení považuje za nedostatečné a neúplné. Obviněný předkládá tabulky s údaji o ukládání trestů domácího vězení za léta 2011 až 2016, ze kterých vyplývá, že za trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku byl tento trest ukládán výjimečně až ojediněle, např. v roce 2016 v jediném případě. V této souvislosti zpochybňuje správnost praxe, kdy tresty domácího vězení jsou ukládány spíše za úmyslné trestné činy nežli za delikty nedbalostní. Opakovaně uvádí, že vzhledem k povaze a závažnosti činu a vzhledem k jeho osobě je trest domácího vězení možný, postačující, dostatečně citelný a v neposlední řadě má pro poškozené satisfakční charakter. Dovolací soud by měl podle obviněného především přihlédnout ke skutečnosti, že nikdy nebyl soudně trestán, v minulosti nezpůsobil žádnou dopravní nehodu, svého jednání velice lituje, po celou dobu trestního řízení řádně spolupracoval, svou vinu nepopírá. Vzhledem k povaze trestného činu, k jeho osobě, k možnostem jeho resocializace podle obviněného postačuje i vzhledem k jeho osobním vlastnostem a rodinným poměrům menší intenzita zásahu proti jeho osobě, a to trestem domácího vězení. Současně požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že došlo, podle jeho názoru uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod uvedl, že z tohoto důvodu podává též ústavní stížnost. Pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci sám rozhodoval, navrhl důkazy k provedení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně a věc vrátil k dalšímu projednání, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl o trestu a uložil mu trest domácího vězení.
Ve lhůtě pro podání dovolání obviněný své dovolání doplnil o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Byť se podle něj jeví, že okresní soud ukládal trest v zákonné sazbě v souladu s trestními normami, je tento podle obviněného nepřiměřeně tvrdým a bylo by možné na jeho osobu působit jiným trestem, a to trestem domácího vězení. Soudy podle něj postupovaly nesprávně, když v jeho případě s ohledem na ustanovení §38 až 39 tr. zákoníku neaplikovaly ustanovení §60 tr. zákoníku, neboť jsou v jeho případě splněny všechny předpoklady pro uložení tohoto trestu a taková sankce by postačovala k jeho nápravě. Poukázal zejména na princip proporcionality v ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že je trestní sankce nutno ukládat s přihlédnutím k povaze závažnosti spáchaného činu a poměrům pachatele. Obviněný má za to, že nebylo dostatečně přihlédnuto ke všem okolnostem jeho případu. Znovu poukázal na svoji dosavadní bezúhonnost a snahu napravit následky svého jednání. Jakož i poukázal na důvodovou zprávu vztahující se k trestu domácího vězení. Obsáhle citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, zabývající se nepřiměřeností uloženého trestu a kritikou postupu Nejvyššího soudu v uvedeném případě.
Podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 6. 9. 2017, tedy aniž by ještě vůbec bylo dovolání řádně se spisem předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí, což se stalo až 29. 9. 2017, požádal obviněný o odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho žádosti o odklad výkonu rozhodnutí do 15. 9. 2017, kdy má nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. V rámci uvedeného dovolacího důvodu sice lze napadat nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se výroku o trestu, např. nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání společného a souhrnného trestu, nelze však v rámci tohoto dovolacího důvodu vznášet námitky toliko proti druhu a výměře trestu. Doplnil, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 – §39 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 22/2003). Podle státního zástupce odvolací námitky obviněného směřují výlučně proti přísnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a svým obsahem neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navíc obviněný podle jeho názoru své námitky pojímá také jako polemiku s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, což je nepřípustné s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Státní zástupce dodal, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za relativně přísný, nejde však podle něj o trest, který by byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo který by byl dokonce protiústavní. V této souvislosti odvolací soud přiléhavě poukázal zejména na neodstranitelné a fatální následky jednání obviněného. Uzavřel proto, že námitky obviněného obsahově neodpovídají formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu a nejsou způsobilé vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného, které podle jeho obsahu směřuje pouze proti výroku o trestu, je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené, neboť jedině na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
Obviněný v dovolání toliko proti výroku o trestu uplatnil dovolací důvody podle §265b písm. g), h) tr. ř., přičemž oba dovolací důvody odůvodnil shodnými argumenty. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný svou vinu nepopírá, brojí však proti výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem nalézacího soudu, domáhá se uložení jiného druhu trestu, a to trestu domácího vězení, který považuje za dostačující vzhledem k povaze trestného činu (kdy jde o trestný čin nedbalostní), vzhledem ke své osobě (dosud trestně bezúhonné, řádně žijící, starající se o svou rodinu, která je na něm zcela finančně závislá). Podle obviněného soudy nesprávně hodnotily kritéria uvedená v ustanovení §38 tr. zákoníku týkající se zásady přiměřenosti trestních sankcí. Uložený mu nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně tvrdý.
Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].
Obviněným uplatněné námitky jsou tak v rozporu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jimi nevytýkal žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit pod „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, protože nenamítal vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojil výhradně proti druhu trestu, když požadoval uložení trestu domácího vězení oproti nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obviněný tak sice formálně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitkami, že mu neměl být ukládán trest přímo spojený s odnětím svobody, ale trest mírnější, který by nebyl pro jeho další život tak tvrdým trestem, tento ani jiný dovolací důvod nenaplnil, protože brojil proti tomu, že soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi jeho případu. Nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, a to ani pokud soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest. To totiž není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 22/2003 a č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). O takový případ navíc v projednávané věci rozhodně nešlo, neboť oba soudy pečlivě hodnotily všechny okolnosti případu, jakož i osobu obviněného a své úvahy ve vztahu k výroku o trestu dostatečně odůvodnily.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit. V posuzovaném případě se ale o nic takového nejedná. Obviněnému byl trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v §143 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od jednoho roku do šesti let.
Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do pravomocného výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Učinit by to mohl jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), která je atributem demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.
Obviněnému byl trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců v rámci zákonné trestní sazby stanovené v §143 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od jednoho do šesti let. Trest odnětí svobody tedy byl obviněnému vyměřen 1/3 – 1/4 zákonné trestní sazby. Nalézací soud, jenž obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, podrobně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil. Náležitě posoudil všechny okolnosti významné z hlediska stanovení druhu a délky trestu, jeho způsobu výkonu, a to podle zákonných kritérií §38 a §39 tr. zákoníku. Rovněž odvolací soud k námitkám obviněného dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl požadavku obhajoby na uložení pouze podmíněného způsobu výkonu uloženého druhu trestu či uložení trestu domácího vězení. V části, ve které obviněný nesouhlasí se způsobem argumentace a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání nepřípustné, neboť podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné.
Soudy zohlednily, že obviněný je osobou dosud netrestanou a jeho dosavadní bezúhonnost hodnotily jako polehčující okolnost, vzaly v úvahu i kladné hodnocení z místa bydliště i obhajobou namítaný špatný zdravotní stav manželky obviněného. Přesto však, i přes vědomí negativního dopadu výkonu trestu odnětí svobody na život obviněného (avízované potíže se splácením hypotéky, přerušení vazeb s dětmi, možnou ztrátu zaměstnání), soudy dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to zvláště ve vztahu k fatálnímu, již nevratnému následku nezodpovědného jednání obviněného (byť šlo o nedbalostní trestný čin), kdy došlo jednáním obviněného k usmrcení dvou osob (matky a otce, živitelů rodiny), čímž obviněný způsobil nezměrné doživotní utrpení a hrubě zasáhl do života nejen jejich dětí, ale také celé řady příbuzných poškozených daleko více, než uložený trest pouze dočasně do života jeho rodiny. Nejvyšší soud připomíná absolutní nerespektování zejména pravidla přednosti v jízdě obviněným, kdy ve vysoké rychlosti bezohledně vjel do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace. Ostatně způsob jízdy obviněného jasně popsal svědek J. T., který okamžitou reakcí ještě stačil zabránit tomu, aby se také nestal obětí způsobu jízdy obviněného.
Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěr je vyvážený. Vzhledem k povaze a závažnosti činu a k osobě pachatele, nemůže být trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců považován za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod. Skutečnost, že obviněný pokládá uložený trest za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud v posuzované věci tedy neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť oba soudy (odvolací soud ke shodným námitkám obviněného, které uplatnil již v odvolání) zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nejen trestu zákazu činnosti, ale i nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 8, 9 rozhodnutí nalézacího soudu, strany 3, 4 rozhodnutí odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
Argumentace soudů je přiléhavá a není v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, na které obviněný poukazuje, neboť se jedná o zcela odlišný případ, kdy došlo k fatálnímu zásahu obviněného do jeho vlastní rodiny.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu odmítl. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřichází do úvahy obviněným požadovaný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. a odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu dovoláním napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu